III. ÚS 2935/13
III.ÚS 2935/13 ze dne 5. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jaroslava Fenyka a soudce zpravodaje Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Slaniny, správce konkursní podstaty společnosti KOKOŘOVSKÁ, a. s., IČ 252201697, se sídlem Gorkého 554, Vyškov - Dědice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013 č. j. 29 Cdo 3835/2010-189, in eventum i rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2010 č. j. 6 Cmo 105/2009-160 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009 č. j. 34 Cm 31/2007-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 23. 9. 2013, doručenou dne následujícího a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 23. 10. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že byl dotčen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že bylo zasaženo do jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo k žalobě společnosti Podnik živočišné výroby, a. s., rozhodnuto, že se ze soupisu konkursní podstaty úpadce KOKOŘOVSKÁ, a. s., vylučují (ve výroku blíže specifikované) nemovitosti v k. ú. Všeruby u Plzně, a dále bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 25 244 Kč.

3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl k odvolání stěžovatele výše uvedený rozsudek soudu první instance jako věcně správný potvrzen [§ 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 579,52 Kč. Napadeným unesením Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl stěžovatelovo dovolání, a to se zdůvodněním, že není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a stěžovateli uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 904 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, uzavřenou mezi žalobcem a úpadcem dne 30. 11. 2001, označil za platnou, načež rozhodl, že je žalobce jejich vlastníkem, a proto nemohou být zahrnuty do soupisu majetku úpadce. Kupní cena byla v této smlouvě sjednána ve výši 25 mil. Kč, z toho částka 1,6 mil. byla uhrazena v hotovosti, zbývající část zápočtem pohledávky, kterou žalobce nabyl na konci celého řetězce postoupení, na jehož počátku stála Komerční banka, a. s. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 28/2006 bylo prokázáno, že k tomuto řetězu postoupení došlo a že všechny zainteresované společnosti jsou personálně propojeny. Spolu s postupovanou pohledávkou bylo převáděno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví úpadce, jímž tato pohledávka byla zajištěna, a tak se žalobce dostal do postavení zástavního věřitele. Uzavřením smlouvy o převodu nemovitostí pak splynulo postavení zástavního věřitele a zástavního dlužníka v osobě žalobce.

5. Stěžovatel dále uvádí, že ještě před zahájením soudního řízení od této smlouvy odstoupil, soudy všech stupňů však shledaly, že tento úkon byl učiněn až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Kromě toho v řízení před krajským soudem argumentoval tím, že by se - s ohledem na účelové okolnosti převodu pohledávky a na to, že cena byla hrazena zápočtem - mohlo jednat o obcházení zákazu propadné zástavy, a tedy že by smlouva o převodu nemovitostí mohla představovat neplatný právní úkon podle § 39 občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval "astronomickými rozdíly" mezi kupní cenou a cenou, kterou jako cenu obvyklou uváděli oslovení znalci ve svých posudcích, jež byly v řízení předkládány, a dále namítá, že není zřejmé, proč se soudy obou stupňů, které se zabývaly faktickým hodnocením jednotlivých důkazů, přiklonily k ceně 25 mil. Kč a příslušný znalecký posudek vyhodnotily jako správný a proč se nezabývaly podhodnocením kupní ceny, která mohla způsobit neplatnost kupní smlouvy. Stěžovatel upozorňuje také na to, že před soudy všech stupňů připomínal, že smlouva o převodu nemovitostí byla uzavírána již v době, kdy úpadce měl více závazků po splatnosti, kterým s největší pravděpodobností nemohl dostát, takže byl v podstatě v konkursní situaci, touto námitkou se však soudy nezabývaly, a nezabývaly se ani tím, zda v jednotlivých případech postoupení pohledávek, které byly vždy úplatné, došlo vždy k úhradě ceny za postoupení pohledávky.

6. Pokud jde o hodnocení namítaného obcházení zákazu propadné zástavy z hlediska "jednoduchého práva", stěžovatel opakuje svou námitku, že toto hodnocení je nesprávné, a to z důvodu, že zcela opomíjí skutkové okolnosti, konkrétně to, že jak pohledávka, tak zástavní právo přešlo na žalobce řízeně, za účelem použít je jako "platidlo", a to již v době, kdy úpadce byl s největší pravděpodobností v konkursní situaci a kdy si musel být vědom toho, že ze svého majetku vyvede nemovitosti a neobdrží za ně adekvátní finanční protiplnění. Za této situace nelze hodnotit postup úpadce a žalobce jako jednání v rámci smluvní volnosti, neboť tato volnost s ohledem na velmi pravděpodobnou konkursní situaci neexistovala. Podle stěžovatele, pokud by se měla uvedená pohledávka uspokojovat ze zajištění, mohlo k tomu dojít jen formou dražby a následného uspokojení z jejího výtěžku, a nikoliv přenechání vlastnického práva, takže v daném případě má jít o případ tzv. propadné zástavy, jak jej Nejvyšší soud označil v rozsudku ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99 (Soudní judikatura č. 131/2000).

7. Jde-li o ústavněprávní rovinu, stěžovatel (znovu) poukazuje na to, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tak, že v případně nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci, resp. z výtěžku zpeněžení zástavy, přičemž smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy, je v rozporu s účelem zástavního práva, a je tudíž v rozporu s § 39 občanského zákoníku, jak má plynout (i) z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2535/99. Tím, že soudy všech stupňů nesprávně posoudily předmětnou smlouvu o převodu nemovitostí jako planý úkon a následně rozhodly o vyloučení příslušných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, zasáhly do jeho vlastnického práva. Současně stěžovatel soudům všech stupňů vytýká, že neposuzovaly, zda v daném případě nedochází k obcházení zákona.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům na straně jedné vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda se žalobce a úpadce nedopustili obcházení zákona sjednáním tzv. propadné zástavy, na straně druhé namítá, že tuto otázku posoudily nesprávně, přičemž tvrdí, že šlo o takový případ a že proto měly posoudit smlouvu o převodu nemovitostí jako neplatný úkon ve smyslu § 39 o. z. Uvádí-li stěžovatel, že se obecné soudy přes jeho námitku otázkou obcházení zákona nezabývaly, mohlo by eventuálně jít o vadu, které lze přiznat ústavněprávní rozměr, to samozřejmě za předpokladu, že by toto tvrzení odpovídalo skutečnosti. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že toto své tvrzení stěžovatel sám zpochybňuje prostřednictvím námitky druhé (zde totiž uvádí, že obecné soudy danou otázku posoudily nesprávně), z napadených rozhodnutí je evidentní, že soudy nižších stupňů posuzovaly, zda nejde o případ tzv. propadné zástavy, a dospěly k závěru, že nikoliv (viz str. 11 a násl. rozsudku krajského soudu, str. 7 rozsudku vrchního soudu).

11. Jestliže stěžovatel namítá, že uvedenou otázku obecné soudy posoudily nesprávně, Ústavní soud v duchu své ustálené judikatury připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

12. O jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, nicméně samotná vada nesprávného právního posouzení, jež je v ústavní stížnosti namítána, mezi tyto zjevně nenáleží. Z ústavní stížnosti přitom ani neplyne, z jakého důvodu by měly být závěry soudů prvního stupně i soudu odvolacího vadné, natož pak do té míry, že by příslušné pochybení znamenalo porušení ústavnosti. Je tomu tak v situaci, kdy (naopak) z odůvodnění "prvostupňového" rozsudku je patrno, že se krajský soud pečlivě danou otázkou zabýval, načež řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodnil, proč kritéria (znaky) sloužící k určení případu tzv. propadné zástavy, stěžovatelova věc nesplňuje, a svou argumentaci opřel o relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i názory právní doktríny. Znovu se touto problematikou zabýval vrchní soud, když k odvolání stěžovatele přezkoumal závěry soudu prvního stupně, načež se s nimi plně ztotožnil. Nadto z příslušného soudního spisu plyne, že stěžovatel danou námitku v jím podaném, byť "nenárokovém" dovolání (srov. § 72 odst. 4, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012) ani neuplatnil, ač tato dle všeho naplňovala relevantní dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013], takže po Ústavním soudu ve svém důsledku požaduje, aby se předmětnou otázkou zabýval namísto Nejvyššího soudu, což tento problém z hlediska Ústavního soudu posouvá do roviny nepřípustnosti.

13. Do konkrétní roviny převedeno, stěžovatel poukazuje na to, že žalobce nabyl svou pohledávku několikanásobným, údajně účelovým postoupením, za nepřiměřenou cenu převáděných nemovitostí s tím, že k převodu došlo v době, kdy úpadce byl "v podstatě v konkursní situaci", nicméně jde o skutečnosti, které obecné soudy za relevantní pro kvalifikaci určitého právního úkonu jako dohody o tzv. propadné zástavě za relevantní (obecně, a ani v tomto případě) nepovažovaly, přičemž přesvědčivá argumentace, proč by právě tato kritéria měla být určující, ústavní stížnost neobsahuje. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na závěry odvolacího a dovolacího soudu, týkající se eventuální odporovatelnosti daného právního úkonu (§ 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) a vztahu mezi řízením o vyloučení věci z konkursní podstaty na straně jedné a řízením o odpůrčí žalobě na straně druhé, z nichž je patrno, že v případě daných tvrzení je relevantní procesním prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatele právě odpůrčí žaloba. Řízení o ní, jež je vedeno u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 28/2006, přitom (zřejmě) ještě stále probíhá, jak plyne z veřejně dostupných zdrojů (http://infosoud.justice.cz). Konečně otázkou dopadů zjevné nepřiměřenosti kupní ceny na eventuální neplatnost příslušného úkonu ve smyslu § 39 občanského zákoníku se zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, přičemž řádně vysvětlil, proč ani z tohoto hlediska nelze považovat smlouvu o převodu nemovitostí za neplatnou, i kdyby bylo zjištěno, že by sjednaná kupní cena nepředstavovala ekvivalentní hodnotu ve vztahu k převáděným nemovitostem. Stejně tak již Nejvyšší soud, jakož i vrchní soud řádně vysvětlily, že pokud by se žalobce věřitelem zjišťované pohledávky nestal, jak bylo namítáno, mohla by tato skutečnost být relevantní z hlediska posouzení otázky, zda došlo k zaplacení kupní ceny, nikoliv však ve vztahu k otázce platnosti samotné smlouvy o převodu předmětných nemovitostí.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.