III. ÚS 2931/08
III.ÚS 2931/08 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 12. 3. 2008 č. j. 15 C 296/2007-61 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 6. 2008 č. j. 15 C 296/2007-70 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2008 č. j. 42 Co 429/2008-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 25. 11. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byly porušeny čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově sp. zn. 15 C 296/2007 Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti.

Stěžovatel podal dne 22. 9. 2006 žalobu, kterou se domáhal vůči žalovaným manželům H. zaplacení částky 19 999,- Kč s příslušenstvím. Této částky se domáhal jako dlužného (zvýšeného) nájemného v místě a čase obvyklého či jako bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 9. 2003 do 31. 10. 2005. Uvedl, že je vlastníkem domu, ve kterém žalovaní užívali byt na základě nájemní smlouvy s dřívějším vlastníkem domu a hradili nájemné nesprávně stanovené dřívějším vlastníkem domu ve výši 1 042,- Kč měsíčně. Od 1. 1. 2005 do 31. 10. 2005 pak platili žalovaní nájemné ve výši 1 142,- Kč měsíčně. Dle stěžovatele však bylo v daném místě a čase obvyklé nájemné ve výši 3 000,- Kč měsíčně (žalobou se domáhal pouze části jím vyčísleného zvýšeného nájemného). Dále uvedl, že správnou výši "regulovaného" nájemného žalovaným sdělil přípisem dne 18. 12. 2002 (tj. ve výši 3 000,- Kč měsíčně). Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/2005, ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 a ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05. V průběhu řízení stěžovatel rovněž namítl, že stavba není zkolaudovaným bytovým domem, rozhodnutí o přidělení bytu je neplatné (neboť bylo vydáno nepříslušnou organizací, když výstavba byla z peněz státního rozpočtu a dispoziční právo ke stavbě tak měl národní výbor a nikoliv státní statek Osoblaha), a dohoda o narovnání z 10. 12. 2004 je neplatná (nepodepsala ji druhá spoluvlastnice - manželka stěžovatele).

Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému svědčilo právo nájmu (transformované z práva užívacího) a žalovaná měla právo odvozené. Tvrzení stěžovatele, že nevzniklo právo nájmu a stavba není bytovým domem, shledal soud nedůvodným (nelogickým), neboť stěžovatel se na druhé straně žalobou domáhal platby zvýšeného nájemného za užívání bytu. Dále soud měl zčásti za důvodnou námitku o promlčení nároku. Stěžovatelem uplatňovaný nárok na zvýšení nájemného posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na dvouletou promlčecí lhůtu tak považoval nárok na zvýšené nájemné za dobu od 1. 9. 2003 do 22. 9. 2004 za promlčený. Současně prvostupňový soud ve vztahu k celému uplatňovanému nároku (včetně promlčené části) nepřisvědčil tvrzení o bezdůvodném obohacení. Dospěl k závěru, že žalovaní platili nájemné, které jim stanovil pronajímatel a následně (tj. od 1. 1. 2005) zvýšené nájemné dle dohody o narovnání z 10. 12. 2004. Dle soudu tak žalovaní platili nájemné v dohodnuté výši a nejednalo se o bezdůvodné obohacení. Soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele o neplatnosti dohody o narovnání z 10. 12. 2004 pro absenci podpisu druhé spoluvlastnice. Námitku neplatnosti dohody považoval za promlčenou (byla uplatněna dne 11. 1. 2008), poukázal také na § 40a občanského zákoníku s tím, že (relativní) neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, a rovněž odkázal na § 139 odst. 1 občanského zákoníku.

V odvolání stěžovatel namítl, že provedený důkaz - list vlastnictví vyvrací tvrzení soudu, že stavba je zkolaudovaným bytovým domem; dle tohoto důkazu se naopak jedná o rodinný dům. Uvedl, že v současné době probíhá kolaudační řízení. Dále stěžovatel uvedl, že prvostupňový soud nezdůvodnil, proč neprovedl důkaz jeho účastnickou výpovědí a spisem stavebního úřadu MÚ Albrechtice k prokázání neplatnosti rozhodnutí o přidělení bytu. Namítl také, že soud měl aplikovat § 139 odst. 2 občanského zákoníku, neboť stěžovatel vlastní jen polovinu stavby, a pokud dohoda o narovnání nebyla podepsána i druhou spoluvlastnicí (manželkou stěžovatele), jde o dohodu neplatnou. Dle stěžovatele byl též opomenut důkaz - přípis z 18. 12. 2002, ve kterém požadoval na žalovaných platit nájemné 3 000,- Kč měsíčně.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Přejal skutková zjištění prvostupňového soudu. Dospěl k závěru o promlčení části nároku na zvýšené nájemné (a to od 1. 9. 2003 do 21. 9. 2003), a o promlčení námitky o neplatnosti dohody o narovnání z 10. 12. 2004. Přípis stěžovatele z 18. 12. 2002, kterým požadoval nájemné 3 000,- Kč měsíčně, označil odvolací soud za neurčitý, když není zřejmé, jak stěžovatel k této částce dospěl. Dle odvolacího soudu k jednostrannému zvýšení nájemného platně nedošlo až do doby uzavření dohody o narovnání dne 10. 12. 2004, žalovaní řádně platili nájemné stanovené původním vlastníkem a poté zvýšené nájemné dle dohody o narovnání se stěžovatelem od 1. 1. 2005. Dohodou o narovnání, dle odvolacího soudu, účastníci chtěli narovnat závazky plynoucí z nájmu bytu a současně v ní stanovili zvyšování nájemného od 1. 1. 2005. Odvolací soud neměl za to, že by se v dané věci jednalo o bezdůvodné obohacení, neboť zde existoval závazkový právní vztah s povinností k plnění určitého nájemného, nelze proto dovozovat povinnost k vyššímu plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl také, že je irelevantní, zda výstavba byla z peněz státního rozpočtu; stěžovatel navíc touto námitkou zpochybňuje nájemní vztah, ač na druhé straně požaduje zvýšené nájemné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení práva na zákonného soudce. Dále uvedl, že soud odmítl provést důkaz spisem stavebního úřadu MÚ v Albrechticích a důkaz kolaudačním rozhodnutím, aniž by tento svůj postup odůvodnil. Spis stavebního úřadu měl prokázat, že dům byl postaven ze státních prostředků a dispoziční právo k němu měl toliko místně příslušný národní výbor; rozhodnutí o přidělení bytu vydané státním statkem Osoblaha tak je vydané neoprávněným subjektem. Kolaudační rozhodnutí mělo prokázat, že stavba nebyla dosud zkolaudována jako bytový dům. Uvedl, že stavba je v katastrálních operátech stále vedena jako rodinný dům. Namítl rovněž, že závěr soudů o platnosti dohody o narovnání z 10. 12. 2004 považuje za rozporný s konzistentní judikaturou, neboť dohoda byla uzavřena jen jedním spoluvlastníkem (stěžovatelem) a druhý spoluvlastník (jeho manželka) podal včas námitku neplatnosti dohody. V ústavní stížnosti konečně také namítl, že soudy nerozhodly o části žalobního návrhu, tj. o příslušenství.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že je orgánem ochrany ústavnosti a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Stěžovatel namítl porušení práva na zákonného soudce. K tomuto zcela obecnému tvrzení nic dalšího neuvedl; námitku nijak nekonkretizoval. Není tak zřejmé, co danou námitkou stěžovatel mínil, resp. jak mělo být toto jeho právo porušeno. Uplatnění takové námitky (v průběhu nalézacího řízení) ostatně nevyplývá ani z vyžádaného spisu obecného soudu. Z vyžádaného spisu naopak např. vyplývá, že stěžovatel nevznesl např. (ani) námitku podjatosti soudce. Námitkou porušení práva na zákonného soudce se proto Ústavní soud nemohl zabývat, resp. ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel dále vznesl námitku opomenutých důkazů, tedy že soudy neodůvodnily neprovedení jím navrženého důkazu spisem stavebního úřadu MÚ Albrechtice a kolaudačním rozhodnutím. Ani této námitce však Ústavní soud nemůže přisvědčit.

Z vyžádaného spisu nevyplývá, že by stěžovatel navrhl provedení důkazu kolaudačním rozhodnutím. V průběhu řízení stěžovatel toliko opakovaně tvrdil, že stavba není zkolaudovaná jako bytový dům. Soudy na základě provedených důkazů (rozhodnutí o přidělení bytu, dohody o užívání bytu, zprávy stavebního úřadu MÚ Albrechtice, který sdělil, že stavba je bytovým domem zkolaudovaným v roce 1971, avšak dochovala se jen projektová dokumentace a nikoliv kolaudační rozhodnutí) dospěly k závěru o řádném nájemním vztahu k bytu. Stěžovatel navrhl důkaz spisem stavebního úřadu MÚ Albrechtice k prokázání neplatnosti rozhodnutí o přidělení bytu, neboť výstavba měla být prováděna z peněz státního rozpočtu a dispoziční právo tak měl mít národní výbor a nikoliv státní statek Osoblaha. Prvostupňový soud důkazní návrh zamítl. Soud prvostupňový i soud odvolací ve svých rozhodnutích označily tvrzení (a tím i důkazní návrhy) stěžovatele k otázce bytového domu (a jeho kolaudace jako bytového domu) a k otázce platnosti rozhodnutí o přidělení bytu za rozporné s jeho samotným žalobním návrhem, kterým se domáhal zaplacení zvýšeného nájemného za užívání bytu.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy své závěry o řádném nájemním vztahu a závěry o (i)relevantnosti stěžovatelova tvrzení a důkazních návrhů stran toho, zda stavba je zkolaudovaným bytovým domem a zda rozhodnutí o přidělení bytu je platné, z hlediska jeho žalobního žádání dostatečně a logicky odůvodnily. Jejich postup se nejeví libovolným a neodůvodněným; stěžovatelem navrženými důkazy se soudy zabývaly.

Námitka stěžovatele o neplatnosti dohody o narovnání ze dne 10. 12. 2004 pak směřuje proti závěrům obou soudů, které naopak dohodu shledaly platnou. Soudy poukázaly na to, že námitka neplatnosti dohody o narovnání je promlčena (byla uplatněna u prvostupňového soudu až dne 11. 1. 2008) a prvostupňový soud dále na to, že (relativní) neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil (§ 40a občanského zákoníku) a ohledně dohody o narovnání je třeba aplikovat § 139 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem soudů o promlčení námitky neplatnosti dohody o narovnání, avšak k tomuto tvrzení nic konkrétního neuvádí. Z obecného tvrzení, že námitka byla podána včas, není zřejmé, v čem spatřuje stěžovatel postup soudů ohledně otázky včasnosti námitky neplatnosti za protiústavní, proč stěžovatel posuzuje podání námitky k jinému datu a k jakému datu tak vůbec činí, resp. na základě čeho považuje námitku neplatnosti za uplatněnou včas. Rovněž obecným tvrzením, že dohoda o narovnání, týkající se nájemného vztahu, byla uzavřena jen jedním z podílových spoluvlastníků, nepředstavuje ústavněprávní argumentaci, kterou by stěžovatel zpochybňoval závěr soudů o promlčení námitky neplatnosti dohody o narovnání či závěr prvostupňového soudu o tom, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil.

Z napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud zjistil, že oba soudy se otázkou neplatnosti dohody o narovnání z 10. 12. 2004 (pro absenci podpisu druhé spoluvlastnice) dostatečně zabývaly a své úvahy a závěry srozumitelně vyjádřily v napadených rozhodnutích. V jejich postupu nelze shledat libovůli či vybočení z mezí ústavnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak konkrétně závěry obecných soudů nezpochybňuje. Obecně formulovaná námitka stěžovatele je tak zjevně neopodstatněná.

Dále se Ústavní soud zabýval námitkou o nerozhodnutí o části žalobního návrhu. Tuto však rovněž neshledal opodstatněnou. Prvostupňový soud výrokem I rozsudku žalobu ohledně jistiny 19 999,- Kč i příslušenství zamítl a odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Z výše uvedených důvodů postupoval Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.