III. ÚS 2925/13
III.ÚS 2925/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Milady Jiranové, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem Politických vězňů 427/19, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 č. j. 26 Cdo 1467/2013-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 28 Co 429/2011-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. února 2011 č. j. 47 C 379/2009-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. To s tvrzením, že porušila její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu na určení, že je neplatná výpověď z nájmu bytu, sestávajícího z jednoho pokoje, jedné kuchyně a příslušenství - předsíň, koupelna, WC, spíž, balkon a sklep (dále jen "předmětný byt"). Zjistil, že žalovaná městská část Praha 10 jako správce předmětného domu a pronajímatel bytu dala žalobkyni (nájemkyni bytu) dne 16. 7. 2009 výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen "obč. zák."). Dále přijal zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí dvou nemovitostí, které může užívat k vlastnímu bydlení - bytu v bytovém domě v obci Ř., který pronajímá a hodlá i prodat, a dále budovy (objekt bydlení) v obci S., která je ve špatném technickém stavu. Uvedl, že v nájemním bytu žalovaného stěžovatelka nemá přihlášenou další osobu (patrně i v reakci na tvrzení stěžovatelky, že v nájemním bytě žalovaného s ní bydlí její těžce nemocná matka). Soud prvního stupně dovodil, že výpověď splňuje všechny zákonné náležitosti a byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť žalobkyně je vlastníkem jiné bytové jednotky (druhého bytu) a dalšího objektu pro bydlení. Dodal, že obecní byt, který žalovaná přenechala do užívání žalobkyně, je svým charakterem bytem sociálním s regulovaným nájemným, jehož primárním účelem je zabezpečení bydlení pro osoby sociálně slabé a potřebné nebo společensky jinak znevýhodněné, bez možnosti jiného bydlení. U žalobkyně však o takový případ nejde, neboť má ve svém vlastnictví další dvě nemovitosti, z nichž jednu nevyužívá a druhou pronajímá.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že podané výpovědi předcházelo její schválení radou městské části Praha 10 usnesením ze dne 15. 6. 2009 č. 507, které určitě a srozumitelně deklarovalo vůli žalované vypovědět žalobkyni (i dalším nájemcům) nájem bytu prostřednictvím důvodové zprávy, jež je jeho přílohou. K otázce naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že v daném případě se jedná o situaci, kdy žalobkyně využívá výhod regulovaného nájemního bydlení, ačkoli objektivně vzato je v jejích finančních možnostech upravit do obyvatelného stavu dům ve S. nebo bydlet v bytě v Ř., který je pro bydlení jedné osoby vhodný a který dosud pronajímá za tržní nájemné, anebo svého nemovitého majetku využít při získání disponibilních finančních prostředků za účelem obstarání jiného bydlení v Praze. Obě nemovitosti se nacházejí v lokalitě s běžnou infrastrukturou a dobrou dopravní dostupností. Protože na žalobkyni lze spravedlivě požadovat, aby užívala některou z nemovitostí, které vlastní, jsou obě podmínky stanovené v § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. splněny a uplatněný výpovědný důvod je dán.

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání podané podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 237 odst. 3 o. s. ř. jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že k platnosti výpovědi z nájmu bytu je třeba její předchozí schválení v radě městské části nebo obce. Zákon výslovně neklade žádné formální požadavky na náležitosti rozhodnutí rady městské části. Usnesením Rady městské části Praha 10 ze dne 15. 6. 2009 č. 507, vydaným v rámci její působnosti, byla nepochybně vyjádřena vůle ukončit nájemní poměr stěžovatelky k předmětnému bytu výpovědí, jestliže uvedeným usnesením bylo schváleno podání výpovědí smluv z nájmu bytů bez přivolení soudu, dle důvodové zprávy k návrhu tohoto usnesení, v níž je stěžovatelka označena pod pořadovým číslem 52 jako Milada Jiranová (nájemce) a její byt specifikován jako byt č. X o velikosti 1+1 ve 4. podlaží domu na adrese M. Rozhodnutí rady městské části není právním úkonem, ale aktem aplikace správního práva, jehož věcnou správnost a zákonnost nejsou obecné soudy - mimo rámec správního soudnictví, o jehož výkon v dané věci nejde - přezkoumávat. Výpovědi předcházelo její schválení v Radě městské části Praha 10. Dále Nejvyšší soud uvedl, že je třeba eliminovat stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. pronajímá. O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl - objektivně vzato - užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Jestliže tedy v projednávané věci soudy - s přihlédnutím k bytové potřebě stěžovatelky a také ke kvalitě a velikosti bytu v Ř., jakož i k tomu, že stěžovatelka jej pronajímá za tržní nájemné, a dále s přihlédnutím k tomu, že je v jejích finančních možnostech vzhledem k zamýšlenému prodeji bytu v Ř. provést stavební úpravy domu, dovodil, že na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt, je jeho rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe, která posuzuje naplnění daného výpovědního důvodu především z objektivního hlediska. Význam má i okolnost, že v posuzovaném případě je pronajímatelem městská část, která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nezkoumaly, zda byt a dům ve vlastnictví stěžovatelky vyhovují svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nejen nájemce (stěžovatelky), ale i členů jeho rodiny a v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že stěžovatelka bydlela v nájemním bytu s nemocnou matku, s čímž se obecné soudy opomenuly vypořádat. Byt v Ř. je malometrážní a dům je neobyvatelný, a proto ani jeden z těchto "bytů" není podle stěžovatelky objektivně schopen uspokojit její bytovou potřebu. Po stěžovatelce tak nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Podle stěžovatelky je rozhodnutí Rady městské části Praha 10 č. 507 neurčité a neúplné.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla žalovanou v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

9. Co do skutkové roviny řízení - kam směřují námitky stěžovatelky - platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit náležitý skutkový stav věci. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými žalovanou v rámci celého dvojinstančního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

11. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatelky, s jejímiž námitkami se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž nesouhlas stěžovatelky s jejich závěry ještě neznamená zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. V podrobnostech nelze než odkázat na jasná odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a to ve vztahu k § 43 odst. 3, která umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.

12. V konkrétnostech Ústavní soud, s ohledem na možné zvláštní okolnosti případu a posouzení hlediska dobrých mravů, dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že nemovitosti v jejím vlastnictví (byt a dům) musí vyhovovat svojí kvalitou a velikostí nejen jí, ale i členům její rodiny, přičemž v tomto kontextu uvádí, že stěžovatelka bydlela v nájemním bytě se svojí těžce nemocnou matkou. Podobně argumentoval i advokát stěžovatelky při ústním jednání před odvolacím soudem dne 23. 11. 2011 ("V předmětném bytě pak pečuje o svoji nemocnou matku a garsonku, kterou má tedy ve vlastnictví v Ř., ta je metrážně nedostatečná..." - č. l. 87). V řízení před odvolacím soudem však bylo doloženo výpisem z Centrální evidence obyvatel, že matka stěžovatelky zemřela dne 6. 6. 2011 (srov. i č. l. 74), načež advokát stěžovatelky (která se z ústního jednání před odvolacím soudem omluvila) uvedl, že tuto skutečnost mu stěžovatelka nesdělila. Ústavní soud dále s ohledem na další argumentaci ústavní stížnosti poukazuje na racionálně spravedlnostní plně akceptovatelný závěr obecných soudů, podle něhož stěžovatelka využívá výhod regulovaného nájemního bydlení, ačkoli objektivně vzato je v jejích finančních možnostech upravit do obyvatelného stavu dům ve S. nebo bydlet v bytě v Ř., který je pro bydlení jedné osoby vhodný a který dosud pronajímá za tržní nájemné, anebo svého nemovitého majetku využít při získání disponibilních finančních prostředků za účelem obstarání jiného bydlení v P.

13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.