III. ÚS 2925/09
III.ÚS 2925/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lesní společnosti Přimda, a. s., se sídlem Přimda, nám. Republiky 110, zastoupené Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou v Plzni, Františkánská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2009 č. j. 18 Co 595/2008-320 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 9. 2008 č. j. 3 C 30/2003-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Tachově, kterým byl zamítnut její návrh na určení, že žalovaná M. F. (žalovaná č. 1) není vlastníkem nemovitosti v rozsudku specifikované (výrok I.). Domáhala se i zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen.

V odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že řízení před obecnými soudy trpělo takovými procesními vadami, které mají za následek porušení jejího ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje rovněž na porušení čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka především nesouhlasí s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry obecných soudů ohledně způsobu přechodu nemovitostí z oprávněné osoby na stát a platnosti prvotního nabývacího titulu oprávněné osoby. Napadená rozhodnutí stěžovatelka podrobila kritice i z hlediska judikatury Ústavního soudu týkající se požadavků odůvodnění soudních rozhodnutí.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá především v polemice s výkladem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. č. 229/1991 Sb."). Stěžovatelka přitom zpochybňuje právní názory obecných soudů, přináší vlastní výklad zákonných ustanovení a předkládá vlastní hodnocení důkazů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR, nepřísluší. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že obecné soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Na základě ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Soud prvního stupně i soud odvolací dostatečně zhodnotily všechny provedené důkazy a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Odvolací soud se také zabýval všemi námitkami stěžovatelky ohledně posouzení přechodu nemovitostí na stát podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) z. č. 229/1991 Sb. (smlouva o darování nemovitosti uzavřená dárcem v tísni). Podrobně, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, se tento soud věnoval i otázce nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů.

S ohledem na požadavky, obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů, tj. zejména na jeho soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absenci libovůle, lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné rozsudky Okresního soudu v Tachově a Krajského soudu v Plzni všechny tyto požadavky splňují.

Ústavní stížnost je především projevem nesouhlasu stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy, kde neuspěla a pouze v ní zopakovala argumenty, které uvedla již v odvolání. Jak však vyplývá z výše uvedeného, soudy obou stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní. Jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud proto došel k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.