III. ÚS 2918/16
III.ÚS 2918/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2016 č. j. 28 Cdo 1246/2016-414, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2015 č. j. 29 Co 265/2015-364, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti U Červené hvězdy, s. r. o., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozsudků soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv.

2. Z předložených podkladů a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 156/2013 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal určení vlastnického práva České republiky (dále jen "druhá vedlejší účastnice") k pozemku parc. č. X, jehož součástí je dům č. p. XY, v kat. úz. Karlín. Obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2015 č. j. 27 C 156/2013-266 určil, že druhá vedlejší účastnice je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud uvedl, že stěžovatel je osobou oprávněnou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a sporné nemovitosti jsou původním církevním majetkem podle § 2 písm. a) tohoto zákona (stěžovatel nemovitosti vlastnil od roku 1454 do 50. let 20. století); nemovitosti neměly a nemají zemědělský charakter (proto nelze aplikovat § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen "zákon o půdě"). Podle zjištění obvodního soudu byly nemovitosti v 50. letech 20. století převzaty státem (Náboženská matice je nabídla v roce 1955 darem) a dne 23. 2. 1992 je vydražil Karel Hrnčiřík podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o malé privatizaci"). Následně byly nemovitosti převedeny na společnost PANOK MINERAL, a. s. (později název: G-Centrum Mineral, a. s.) a po jejím úpadku je správce konkursní podstaty prodal smlouvou ze dne 23. 2. 2001 třem spoluvlastníkům; ti nemovitosti prodali smlouvou ze dne 9. 7. 2003 společnosti U Červené hvězdy, s. r. o. (dále jen "první vedlejší účastnice"). Obvodní soud ve věci dospěl k závěru, že vydražení daných nemovitostí v roce 1992 bylo v rozporu s § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o velké privatizaci"), proto jde o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanských zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle obvodního soudu je zákon o velké privatizaci obecným zákonem ve vztahu k zákonu o malé privatizaci, proto vztahy, jež nejsou speciálně upraveny zákonem o malé privatizaci, se řídí obecnou úpravou v zákoně o velké privatizaci (konkrétně ustanovením § 3 odst. 1 tohoto zákona). Jestliže ustanovení § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi odkazuje na § 3 zákona o velké privatizaci, dopadá daná úprava rovněž na nabytí majetku v malé privatizaci. Podle obvodního soudu byl navíc i soupis daných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce v rozporu s § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

3. K odvoláním první a druhé vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 29 Co 265/2015-364 tak, že výrokem I. změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma stupni. Městský soud naopak dospěl k závěru, že ustanovení § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi umožňuje (oprávněným osobám) podat žalobu na určení vlastnického práva (toliko) ve dvou taxativně upravených případech, a sice v situacích, kdy došlo k převodu nebo přechodu majetku státu (který byl původně církevním majetkem) na třetí osoby v rozporu s § 29 zákona o půdě, nebo § 3 zákona o velké privatizaci; tento výčet nelze interpretačně rozšiřovat (ať již poukazem na smysl restitučního zákonodárství, nebo na základě poznámky pod čarou č. 3 v textu ustanovení § 4 zákona o velké privatizaci). Podle městského soudu zákon o velké privatizaci a zákon o malé privatizaci nejsou v poměru obecného a speciálního předpisu; nelze to dovodit ani z § 4 zákona o velké privatizaci, neboť dané ustanovení pouze vymezuje věcnou působnost zákona o velké privatizaci tak, aby nedošlo k věcnému překrývání se zákonem o malé privatizaci; nadto zákon o malé privatizaci obsahuje samostatné "blokační" ustanovení § 2 odst. 3. Podle městského soudu tedy Karel Hrnčiřík nabyl sporné nemovitosti platně dražbou podle zákona o malé privatizaci, a ustanovení § 3 zákona o velké privatizaci zde nebylo možno použít; za platné je pak třeba považovat i další převody daných nemovitostí. Podle městského soudu navíc bylo třeba poskytnout soudní ochranu nabytí vlastnictví v konkursním řízení.

4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 č. j. 28 Cdo 1246/2016-414 tak, že výrokem I. dovolání zamítl, neboť se ztotožnil s právním závěrem městského soudu; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že smyslem § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení zakotveného v § 29 zákona o půdě a § 3 zákona o velké privatizaci, nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva k "blokovanému" původnímu církevnímu majetku. Smyslem daného ustanovení § 18 odst. 1 nebylo ani dosáhnout retroaktivních účinků. Uvedl, že ustanovení § 3 zákona o velké privatizaci nebylo možno zde aplikovat; nelze dovodit obecnou povinnost subsidiárního použití zákona o velké privatizaci (malá a velká privatizace byly dva autonomní procesy). Ustanovení § 4 zákona o velké privatizaci zmiňuje sice zákon o malé privatizaci jako předpis "zvláštní", avšak činí tak pouze pro potřeby stanovení pravidla, podle kterého převodu podle zákona o velké privatizaci nemůže podléhat majetek již navržený či zařazený k převodu v rámci zákona o malé privatizaci. Podle Nejvyššího soudu je navíc negativní vymezení okruhu majetku v § 2 zákona o malé privatizaci "komplexní". Případné analogické použití § 3 zákona o velké privatizaci by bylo nepřípustným zásahem do právní jistoty dotčených subjektů (s ohledem na velký časový odstup, s jakým byla zpochybněna platnost převodu vlastnického práva). Podle Nejvyššího soudu interpretace vstřícná k oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání. Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že v daném případě nelze aplikovat § 29 zákona o půdě ani § 2 odst. 3 zákona o malé privatizaci. Nejvyšší soud současně uvedl, že ústavní ochrana svědčí toliko vlastnickému právu již konstituovanému, a nikoliv uplatněnému restitučnímu nároku.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že dražba se konala dne 23. 2. 1992, kdy již platila "blokační" ustanovení § 29 zákona o půdě a § 3 zákona o velké privatizaci. Uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu neměly církevní právnické osoby aktivní legitimaci k podání žalob ve věcech svého majetku až do doby přijetí "speciálního restitučního zákona". Ústavní soud současně judikoval, že církve se nemusejí o svůj majetek obávat, neboť je "generálně chráněn" ustanoveními § 29 zákona o půdě a § 3 zákona o velké privatizaci. Podle stěžovatele, pokud zákonodárce nevtělil do zákona o malé privatizaci "blokační" ustanovení k ochraně církevního majetku, pak to napravil "ihned" (právě) v zákoně o půdě a zákoně o velké privatizaci; reformy právního řádu v počátku devadesátých let byly rychlé. Právní předpisy je třeba podle stěžovatele vykládat v souladu s principy demokratického právního státu, nikoliv jen doslovně, zvláště pokud jde o restituční otázky (stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu).

6. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na znění § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a důvodovou zprávu k němu. Uvedl, že v nich užitý pojem "přechod" majetku nebyl (však) použit zákonodárcem v § 29 zákona o půdě a § 3 zákona o velké privatizaci. Podle stěžovatele chtěl zákonodárce daným ustanovením "pokrýt" všechny možnosti převodu a přechodu církevního majetku, přičemž vycházel z úvahy, že poukáže-li na uvedená dvě "generální blokační" ustanovení zákonů, bude se ustanovení § 18 odst. 1 vztahovat na veškerý církevní majetek.

7. Stěžovatel poukázal též na preambuli k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a na vůli zákonodárce "maximálně navrátit do původního stavu majetek církví". Zmínil podstatu restituční judikatury s tím, že soudní rozhodnutí v jeho věci představují pokračující křivdu. Uvedl, že církve nemohly zabránit převodu (přechodu) majetku na další osoby a nemohly (poté) ani ovlivnit znění zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Podle stěžovatele je však třeba znění ustanovení restitučních zákonů vykládat vždy dle jejich cíle, kterým je "vrátit církvím to, co bylo neoprávněně vzato, pokud je to možné". Nejde tedy podle něj o nepřípustné překročení zákonného režimu majetkového vyrovnání, jak uvedl Nejvyšší soud. Ustanovení § 8 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi upravuje podmínky, které znemožňují vydání a vrácení církevního majetku (relutární náhrada se týká majetku, který nelze vydat), avšak sporné nemovitosti jsou podle stěžovatele způsobilé k vydání.

8. Podle stěžovatele skutečnost, že zákon o velké privatizaci je lex generalis vůči zákonu o malé privatizaci, vyplývá z § 1 a § 4 zákona o velké privatizaci, i z judikatury Nejvyššího soudu, který však ve stěžovatelově věci postupoval odlišně (stěžovatel poukázal na rozhodnutí sp. zn. Cpjn 50/93, 23 Cdo 185/98, 2 Odon 77/97 a 29 Odo 775/2004).

9. Stěžovatel uvedl, že užití zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nemůže mít nikdy retroaktivní účinky. Ústavní soud se tímto zákonem podrobně zabýval v nálezu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465), přičemž nejudikoval, že by tento zákon mohl mít retroaktivní účinky; vnímání retroaktivity Ústavním soudem je navíc odlišné od náhledu Nejvyššího soudu [stěžovatel odkázal na nálezy ze dne 7. 6. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (N 29/3 SbNU 209), ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (N60/48 SbNU 873) a ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87)].

10. Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého by vyhovění žalobě zasáhlo do právní jistoty dotčených osob, a to s ohledem na velký časový odstup, s jakým byla zpochybněna platnost převodu vlastnického práva. Poukázal oproti tomu na to, že první vedlejší účastnice věděla, že se stěžovatel od roku 1992 snažil zpochybnit platnost dražby, proto nemohla být v dobré víře. Upozornil též na jeho žalobu "o zaplacení" vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 158/93, a žalobu o určení vlastnictví k daným nemovitostem vedenou u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 69/1996 (v posledně uvedené věci rozhodoval usnesením i Ústavní soud). Uvedl, že žalobám sice nebylo vyhověno, avšak podle odůvodnění rozhodnutí v daných věcech stěžovatel nepřestal být nikdy vlastníkem sporných nemovitostí.

11. Stěžovatel nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého se ústavní ochrana majetku týká jen vlastnického práva již konstituovaného, a nikoliv uplatněného v rámci restitučního nároku. Stěžovatel má za to, že jeho legitimní očekávání bylo založeno právní úpravou i judikaturou vnitrostátních soudů [poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. sp. zn. I. ÚS 3314/11 (N 165/67 SbNU 27) a na odbornou literaturu].

12. Stěžovatel konstatoval, že v případě nevyhovění jeho žalobě se již nedomůže náhrady, zatímco pokud by bylo určeno vlastnictví druhé vedlejší účastnice k daným nemovitostem (tj. návazně by se stěžovatel mohl domáhat po druhé vedlejší účastnici vydání věci), první vedlejší účastnice bude mít možnost uplatnit regresní nárok vůči druhé vedlejší účastnici.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry, které zaujal městský soud a následně i Nejvyšší soud. Podle Ústavního soudu však oba soudy vyšly z relevantních ustanovení právních předpisů, přičemž jejich interpretace aplikovaných zákonných ustanovení není svévolná či iracionální, a nepředstavuje ani porušení ústavnosti (nepomíjí ani jiný ústavně-konformní výklad) nebo vybočení z dosavadní rozhodovací praxe, včetně zásad zastávaných dosud i v judikatuře Ústavního soudu. Obě napadená soudní rozhodnutí také obsahují podrobná, přehledná a srozumitelná odůvodnění, z nichž jsou patrny úvahy soudů i následné konkluze (napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná).

17. Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatele, podle kterého je třeba aplikovat ustanovení § 29 zákona o půdě či § 3 zákona o velké privatizaci také na majetek vydražený podle zákona o malé privatizaci, resp. že může k tomuto majetku úspěšně podat žalobu podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Již městský soud a následně i Nejvyšší soud však přiléhavě vyložily (viz výše), že tomu tak není.

18. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu názoru, podle kterého se předchozí judikatura Ústavního soudu vyslovila v tom smyslu, že ustanovení § 29 zákona o půdě garantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, resp. že se vztahuje na veškerý tzv. církevní majetek [stěžovatel poukázal na nálezy ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 663/06 (N 149/53 SbNU 811), ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3) a ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 2326/07 (N 58/60 SbNU 745)]. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, včetně nálezů zmiňovaných stěžovatelem, naopak zřetelně vyplývá, že restituční zákonodárství je směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd, přičemž je na vůli demokratického zákonodárce, aby určil, následky kterých majetkových křivd bude zmírňovat a jakým postupem a způsobem. Ústavní soud svou ústavněprávní interpretací právních předpisů nerozšiřoval věcný rozsah majetku určeného k restituci, a to ani jde-li o tzv. majetek církevní. Z relevantní judikatury Ústavního soudu nevyplývá, že by se ustanovení § 29 zákona o půdě mělo vztahovat na jiný majetek, než který je zahrnut pod věcnou působností zákona o půdě; naopak v jednotlivých projednávaných kauzách vyjadřoval "zemědělskou" povahu dotčených nemovitostí (tj. šlo o majetek naplňující podmínky § 1 zákona o půdě). Ve věcech církevních restitucí Ústavní soud konstatoval existenci jakéhosi "provizoria", které představoval konkrétně zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (jímž bylo, mimo jiné, prohlášeno i vlastnické právo stěžovatele k určitému majetku), a současně ustanovení § 29 zákona o půdě [srov. již zmiňované nálezy sp. zn. I. ÚS 663/06, Pl. ÚS 9/07 a II. ÚS 2326/07, nebo např. nálezy ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02 (N 23/36 SbNU 287) a ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465), anebo stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493) a ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 (ST 22/39 SbNU 515)]. V nyní posuzované věci přitom nebylo zpochybňováno (ani stěžovatelem), že sporné nemovitosti nespadají do věcné působnosti § 1 zákona o půdě.

19. Vedle restitučních zákonů (včetně "blokačního" ustanovení § 29 zákona o půdě), obsahovaly některé restituční a privatizační právní předpisy konkrétní ustanovení, která měla za cíl zajistit materiální podklad pro budoucí vypořádání původního majetku církví a náboženských společností (dále jen "církve"). Mezi taková ustanovení náleží i ustanovení § 3 odst. 1 zákona o velké privatizaci, jež (mimo jiné) výslovně neguje možnost, aby předmětem velké privatizace byl zde specifikovaný původní majetek církví. Ve stěžovatelově věci přitom není pochyb, že sporné nemovitosti nebyly dotčeny "velkou privatizací"; byly naopak vydraženy podle zákona o malé privatizaci. Ve věci nebyla rovněž pochybnost o tom, že zákon o malé privatizaci výslovně žádné omezení ve vztahu k určitému původnímu tzv. církevnímu majetku, jež by bylo shodné či obdobné jako ustanovení § 3 odst. 1 věta druhá zákona o velké privatizaci, neobsahuje. Naopak zákon o malé privatizaci výslovně upravuje určité výluky ve svém § 2 odst. 3, a nebylo sporné, že pod takto negativně vymezený předmět regulace nemovitosti nárokované stěžovatelem nepatří. Ani stěžovatel pak sám nezpochybňoval fakt, že zákon o velké privatizaci výslovně nijak nevztahuje omezení zakotvená v jeho § 3 odst. 1 také na dispozice (dražby) prováděné dle zákona o malé privatizaci. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona o velké privatizaci má být aplikováno i na případy dražby podle zákona o malé privatizaci, jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Již městský a Nejvyšší soud dostatečně a přiléhavě reagovaly i na argumentaci stěžovatele dovolávající se nahlížení obou privatizačních zákonů v poměru obecnosti a speciality, a to s ohledem na § 1 a § 4 zákona o velké privatizaci. Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší soud v těchto závěrech nedůvodně odchýlil od své předchozí judikatury, na níž poukazuje stěžovatel; v daných rozhodnutích Nejvyšší soud nevyslovil, že by mezi těmito privatizačními zákony byl poměr takový, že pro otázky neupravené zákonem o malé privatizaci je třeba použít subsidiárně vždy ustanovení zákona o velké privatizaci [Ústavní soud v této souvislosti poukazuje např. na svůj nález ze dne 3. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 93/99 (N 141/24 SbNU 13), ve kterém se vyslovil o specialitě zákona o malé privatizaci ve vztahu k hospodářskému zákoníku]. Stěžovatel současně kladl důraz na to, že v době dražby daných nemovitostí již bylo ustanovení § 3 odst. 1 zákona o velké privatizaci (i § 29 zákona o půdě) platné a účinné, proto k němu mělo být i v procesu malé privatizace přihlédnuto. Sama tato námitka by na druhou stranu (však) také znamenala, že v případě dražeb provedených podle zákona o malé privatizaci ještě před účinností zákona o velké privatizaci, by omezení stanovené v § 3 odst. 1 zákona o velké privatizaci nedopadalo, tedy vznikly by zde dvě skupiny subjektů, u nichž rozhodné by bylo toliko datum dražby, byť provedené podle shodného zákona.

20. Ústavní soud ve své judikatuře apeloval na zákonodárce, resp. upozornil na "závazek" státu vyplývající přímo z § 29 zákona o půdě, a akcentoval určité legitimní očekávání církví k přijetí příslušného restitučního zákona. Následné odpovídající konání Parlamentu se projevilo v přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a jak přiléhavě uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, smyslem § 18 odst. 1 nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě a § 3 zákona o velké privatizaci, nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno.

21. Ústavní soud nemá za to, že by nyní napadený rozsudek Nejvyššího soudu byl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1601/98 a navazujícím usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 107/2000 ve věci týkající se týchž sporných nemovitostí. V tehdy řešené věci (jež byla u obvodního soudu vedena pod sp. zn. 10 C 69/96) byl podstatou právní závěr, podle kterého se stěžovatel úspěšně nemohl domáhat určení vlastnictví k daným nemovitostem, neboť nespadaly do taxativního výčtu nemovitostí v přílohách zákona č. 298/1990 Sb., a nebylo možno postupovat ani podle obecných právních předpisů (restituční zákonodárství mělo prioritu před žalobami na určení).

22. Postup orgánů veřejné moci ve věci stěžovatele není v rozporu ani s čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Záměrem těchto ustanovení nebylo poskytnutí ochrany právu porušenému dávno v minulosti, resp. ochrany právu bez jakéhokoliv časového omezení a bez ohledu na další podmínky stanovené právním řádem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Jak již bylo výše vyloženo, Ústavní soud ve své dřívější judikatuře sice dovodil určité legitimní očekávání církví s ohledem na konkrétní zákonná ustanovení, v žádném případě však obecně ve smyslu práva na znovunabytí jakéhokoliv původního tzv. církevního majetku.

23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v důsledku námitek jím uplatněných.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.