III. ÚS 2914/11
III.ÚS 2914/11 ze dne 15. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Čestmíra Kousala, zastoupeného Mgr. Petrem Rousem, advokátem se sídlem Zborovská 694, 511 01 Turnov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. července 2011 č. j. 23 Cdo 411/2009-916, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2008 č. j. 24 Co 104/2008-800 a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 27. listopadu 2007 č. j. 6 C 177/95-746, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4, čl. 32 odst. 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatel po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy a řízení dovolacího uvádí, že v řízení před obecnými soudy se žalobkyně - KÁMEN ENGINEERING s. r. o. (dále jen "žalobkyně") po stěžovateli, v procesním postavení žalovaného, domáhala zaplacení částky 428 735,10 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo č. 3/032/94, uzavřené podle § 536 odst. 1 obchodního zákoníku dne 23. 5. 1994.

Předmětem smluvního ujednání byla dodávka a montáž výrobků ze žuly a mramoru v rekonstruovaném domě stěžovatele v T. V průběhu prací došlo po ústní dohodě na žádost stěžovatele ke změnám a rozšíření předmětu díla, co do druhu i množství materiálu. Změny oproti původně uzavřené smlouvě žalobkyně promítla do dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo. Stěžovatel tento dodatek odmítl podepsat. Žalobkyně vystavila stěžovateli dne 27. 7. 1994 fakturu č. 3/184/94 na částku 85 263,30 Kč, splatnou dne 4. 8. 1994. Z ní stěžovatel uhradil pouze částku 77 524,- Kč. Na další žalobkyní fakturované částky ve výši 348 568,- Kč a 127 804,30 Kč stěžovatel nezaplatil ničeho. Žalobkyně omezila uplatněný nárok co do částky 156 993,- Kč, kterou stěžovatel zaplatil po podání žaloby. Vzájemným návrhem se stěžovatel po žalobci domáhal zaplacení 123,20 Kč a uložení povinnosti žalobkyni vydat mu 22,26 m2 desek z mramoru a 5,58 m2 desek ze žuly a 7,505 m2 desek z leštěné žuly nebo mu zaplatit 71 884,40 Kč. S odkazem na závěry znaleckého posudku Ing. Antonína Šebestíka ze dne 31. 12. 1997 stěžovatel reklamoval vady díla; v případě jejich neodstranění požadoval stěžovatel slevu z ceny díla.

Stěžovatel nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který při svém rozhodování údajně vycházel rovněž z dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo a k němu připojené specifikace, nikoli výhradně z platně uzavřené smlouvy o dílo. Další námitky stěžovatele směřují proti postupu soudu prvního stupně, který i když nechal zpracovat dva znalecké posudky k hodnotě nákladů spojených s uvedením poškozených dlažeb do původního stavu, k závěrům znaleckého zkoumání údajně nepřihlédl a stanovil tyto náklady "dle své úvahy".

Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že ani on neakceptoval závěry znaleckého zkoumání při rozhodování o výši škody vzniklé na dlažbě v předmětném domě, neboť jinak by nemohl "snížit" cenu stanovenou znalcem na 350,- Kč za 1 m2 plochy. Odvolací soud podle názoru stěžovatele nerespektováním svého názoru, vyjádřeného v jeho dřívějším rozhodnutí v předmětné věci, "zvýhodnil" žalobkyni tím, že uznal "prořezy" nad rámec sjednaných smluvních podmínek a připojené specifikace

Dovolací soud údajně zasáhl do procesních práv stěžovatele, neboť měl rozhodnout o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Semilech v pořadí druhém rozsudku uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 250 452,50 Kč se stanoveným úrokem z prodlení, včetně úroku z prodlení z částky 156 993,- Kč (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli 16 208,20 Kč a ve zbytku vzájemný návrh stěžovatele zamítl (výrok II).

Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z obsahu smlouvy o dílo sjednané účastníky řízení, ze závěrů znalce Ing. Šebestíka i z posudku znalce Ing. Miroslava Hörbe, ze svědeckých výpovědí, ze znaleckého posudku znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL, a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný jen částečně (a to z titulu úhrady ceny díla a náhrady bezdůvodného obohacení za provedené vícepráce), neboť provedení sjednaných prací vykazovalo vady a stěžovateli na jím dodaném materiále vznikla nesprávným technologickým postupem žalobkyně při provádění spárování škoda.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I; v části výroku I, jímž byla stěžovateli uložena povinnost, zaplatit žalobkyni částku 121 800,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rovněž v části výroku II, jímž byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalobkyni vydat 22,26 m2 desek mramoru nebo zaplatit 36 725,- Kč, ve zbývající části výrok II změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli 4 500,80 Kč.

Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 20. 7. 2011 č. j. 23 Cdo 411/2009-916 tak, že dovolání žalobkyně zamítl a dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam.
III. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

Oba obecné soudy se ve věci žaloby žalobkyně o zaplacení 250 452,50 Kč s příslušenstvím a vzájemného návrhu stěžovatele na vydání věci a na zaplacení 57 434,- Kč podrobně zabývaly skutkovými okolnostmi předmětné věci, přičemž provedly poměrně rozsáhlé dokazování. Skutková zjištění, k nimž dospěly, jsou v celém rozsahu popsána v odůvodnění napadených rozhodnutí. Oba obecné soudy se logicky a srozumitelně vypořádaly se všemi námitkami a tvrzeními stěžovatele, přičemž vysvětlily důvody, které je vedly k rozhodnutí o přiznání či naopak zamítnutí účastníky řízení nárokovaného plnění.

Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, jež dle názoru stěžovatele především nerespektovalo závaznost a "neměnnost" závěrů znaleckého zkoumání, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud konstatuje, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že při posouzení výše náhrady škody, která mu byla způsobena nesprávným technologickým postupem při spárování dlažby, byla neoprávněně zvýhodněna žalobkyně, neboť částka, přiznaná mu soudem na náhradu škody byla nepřiměřeně nízká. Při řešení této otázky leží důkazní břemeno na subjektu, který nárok z jemu způsobené škody uplatňuje; přitom škoda je obecně chápána jako hodnota, o kterou se majetek poškozeného zmenšil. Stěžovatel neprokázal, že by mu byla způsobena jiná škoda, resp. že by se jeho majetek zmenšil o jinou finanční hodnotu, než byla jím vynaložená částka na odstranění vad lesku dlažby ve výši 47 956,80 Kč. Jestliže žalobkyně poskytla stěžovateli v této souvislosti slevu z ceny díla rovnající se téměř celé jím vynaložené částce, přiznal soud důvodně stěžovateli nárok na náhradu způsobené škody jen ve výši rozdílu mezi oběma částkami.

Nelze se rovněž ztotožnit s tvrzením, že obecné soudy při svém rozhodování nesprávně vycházely z dodatku č. 1 k předmětné smlouvě o dílo. Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, soud se zabýval posouzením uplatněných nároků z hlediska obsahu smlouvy o dílo ze dne 23. 5. 1994, byť samozřejmě oba obecné soudy nemohly ponechat stranou nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobkyní.

Nad rámec výše uvedeného, k otázce závaznosti závěrů znaleckého zkoumání v celém jeho rozsahu, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že byť má soud k dispozici znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje tato skutečnost soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek způsobem předvídaným ve výše citovaném ustanovení o. s. ř. hodnotil spolu s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v průběhu řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je v případě potřeby ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, mohou-li být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3061/2012).

K námitce stěžovatele o údajném pochybení dovolacího soudu lze uvést, že přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Ústavní soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit, že posouzení zásadního právního významu případu je věcí nezávislého soudního rozhodování, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší soud svým povinnostem dostál, dovoláním stěžovatele se v intencích podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řádně zabýval a svůj postoj k dané problematice adekvátně vyjádřil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů včetně soudu dovolacího došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.