III. ÚS 2912/09
III.ÚS 2912/09 ze dne 19. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem AK se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 6. 2008 č. j. 3 T 12/2008-282 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008 č. j. 11 To 443/2008-315 za účasti 1) Okresního soudu v Nymburce a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a A) Okresního státního zastupitelství v Nymburce a B) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, uvedené v článku 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení těchto ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že

závěr o jeho vině v odsuzujícím rozsudku se opírá toliko o výpověď svědkyně T. K., přičemž tato výpověď je rozporná; i kdyby měla být hodnocena jako pravdivá, neusvědčuje ho z aktivní účasti na potyčce, nýbrž toliko z přítomnosti na místě činu;

výsledky rekognice, při níž svědkyně T. K. stěžovatele identifikovala, nemohou sloužit jako důkaz, protože svědkyně ho osobně znala již před inkriminovanou událostí;

obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, a sice rekonstrukci činu na místě samém, vyšetřovací pokus a nepřibraly znalce z oboru forenzní biomechaniky, který by posoudil podmínky, za nichž svědkyně T. K. pozorovala událost, což by prý mohlo přispět k hodnocení věrohodnosti její výpovědi.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že "nepřípustně extenzivně aplikovaly zásadu volného hodnocení důkazů" a porušily zásadu in dubio pro reo.

II.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Rozsudkem Okresního soudu Nymburce ze dne 25. 6. 2008 č. j. 3 T 12/2008-282 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák."). Činu se měl dopustit ve spolupachatelství, dalšími obviněnými byli Y. B. a V. Y. Stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění v trvání osmi roků. Uložený trest byl souhrnný - zároveň byl zrušen výrok o trestu, obsažený v rozsudku Okresního soudu Nymburce ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. 3 T 101/2007 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 10 To 95/2008 (šlo o tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody uložený za jiný trestný čin loupeže).

O odvolání obžalovaného rozhodl Krajský soud v Praze tak, že napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu změnil právní kvalifikaci žalovaného skutku na trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 221 odst. 1 tr. zák. Nově byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění v trvání šesti let. Rovněž nově uložený trest je trestem souhrnným ve vztahu ke tříletému trestu odnětí svobody dříve uloženému (jak je uvedeno v předchozím odstavci).

Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že dne 27. 2. 2007 před barem Aurora v Milovicích nad Labem spolu se shora uvedenými dvěma spolupachateli napadli poškozené T. K. a M. K., opakovaně je bili pěstmi, srazili je na zem, kopali do nich, naložili M. K. do kufru automobilu a snažili se kufr zavřít, když se jim to nepodařilo, vyhodili ho do příkopu s způsobili mu pohmoždění, podlitiny a drobné rány, vyžadující ošetření a hospitalizaci v nemocnici do 2. 3. 2007.

Dovolání, podané stěžovatelem, odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 7 Tdo 851/2009, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nynější ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu.
IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 - všechna rozhodnutí jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).

V mnoha svých předchozích judikátech Ústavní soud vyslovil, že jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). V souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti mají obecné soudy k takovému hodnocení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.

V posuzovaném případě byly tyto požadavky, kladené na dokazování a na hodnocení důkazů, splněny.

V podrobnostech lze k námitkám stěžovatele uvést:

Je skutečností, že důkazní situace v projednávané věci byla svízelná a vyhodnocení shromážděných důkazů nebylo snadné. Za situace, zda obžalovaní odmítli k věci vypovídat, resp. se omezili toliko na popírání své účasti na činu, byly orgány činné v trestním řízení odkázány převážně toliko na výpovědi svědků. Ani svědecké výpovědi nebyly v převážné většině nijak kvalitní, což bylo zčásti ovlivněno nepřehledností události (rvačky za účasti většího počtu osob), špatnými podmínkami vnímání (noční doba, nedostatečné osvětlení), někteří svědci byli pod vlivem alkoholu, někteří měli osobní vztahy k obviněným nebo naopak k poškozeným.

Svědecká výpověď T. K., která měla vskutku pro usvědčení stěžovatele největší význam, byla v porovnání s jinými výpověďmi relativně kvalitní, obsahovala mnoho podrobností, zejména její výpověď při hlavním líčení byla vyhodnocena jako přesvědčivá. Je skutečností, že obsah výpovědi T. K., pokud jde o stěžovatele, se vztahuje převážně k prokázání jeho přítomnosti na místě činu, méně již k popisu jeho konkrétní účasti na inkriminovaném skutku. Přesto však lze z celkové konstelace události, z následků na těle, které utrpěli oba poškození, z osobních vztahů, které existovaly mezi všemi spoluobviněnými, spolehlivě usuzovat, že stěžovatel byl nejen přítomen na místě činu, ale že byl též zapojen do celkového průběhu události.

Rozpory v důkazech nevedou automaticky k odmítnutí těchto důkazů; lze je překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci § 2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti"). Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výsledkům dokazování uvěřil či nikoli. V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Lze konstatovat, že obecné soudy zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. řádu).

Hodnocení věrohodnosti a věcného obsahu jednotlivých důkazů ze strany obecných soudů je v odůvodnění napadených rozhodnutí transparentně a přesvědčivě popsáno. Dílčí rozpory, obsažené ve výpovědích svědků a obviněného, jsou racionálně zhodnoceny a vysvětleny, takže lze konstatovat, že nebyla porušena zásada in dubio pro reo. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.

Je možno přitakat stěžovateli v jeho názoru, že výsledky rekognice, uskutečněné se svědkyní T. K., nelze pokládat za samostatný důkaz, který by mohl přispět k usvědčení stěžovatele. Z všeobecně uznávaných poznatků kriminalistiky vyplývá, že za situace, kdy svědek již před činem zná identitu osoby a tuto osobu též ve výpovědi předem jednoznačně určí (jménem či jiným označením), nemá následná rekognice prakticky žádný samostatný identifikační smysl. V posuzovaném případě si této skutečnosti byl vědom též nalézací soud, který ji zmiňuje v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 9 odůvodnění rozsudku).

Pro celkové hodnocení dokazování je důležité, že závěr o stěžovatelově vině není opřen toliko (ani převážně) jen o výsledek rekognice. Soudy při dokazování viny vycházely z celkového komplexu důkazů, z nichž lze zmínit zejména též výsledky rekognice prováděné T. K. (poznal stěžovatele s jím vyjádřenou pravděpodobností na 70%), fakt, že bílý automobil, jímž přijeli pachatelé na místo činu, řídil zpravidla stěžovatel; bez významu není ani předchozí páchání analogické trestné činnosti stejnou skupinou pachatelů.

Oprávněná není ani stěžovatelova námitka, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, a sice rekonstrukci činu na místě samém, vyšetřovací pokus a nepřibraly znalce z oboru forenzní biomechaniky. Je všeobecně uznáváno, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. Soudy jsou ovšem povinny přesvědčivě zdůvodnit, proč důkazním návrhům nevyhověly; v posuzovaném případě tuto svou povinnost splnily. Ústavní soud se ztotožňuje s jejich závěrem, že navrhované důkazy by nebyly způsobilé přispět k lepšímu objasnění věci.

Žádné důkazní excesy, dosahující ústavněprávní roviny, Ústavní soud neshledal.

Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.