III. ÚS 2911/09
III.ÚS 2911/09 ze dne 7. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem v Praze 8, Křižíkova 16, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. Nt 433/2009, spočívajícímu v tom, že 1) stěžovatele v souladu s ustanovením § 416 odst. 5 trestního řádu nepropustil z vazby a 2) dne 16. 11. 2009 omezil osobní svobodu stěžovatele "pod záminkou předvedení k úkonu v trestním řízení, avšak ve skutečnosti tímto bylo realizováno nezákonné předání k trestnímu stíhání do Itálie", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 11. 11. 2009 stěžovatel brojil proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", jak je specifikován v bodě 1 v záhlaví tohoto rozhodnutí, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ve výše uvedené věci, kdy on (stěžovatel) nebyl v rozporu s ustanovením § 416 odst. 5 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") propuštěn z vazby na svobodu, bylo porušeno jeho právo na to, nebýt zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), a že se tomuto soudu zakazuje pokračovat v porušování jeho základních práv a přikazuje se mu propustit jej na svobodu.

Ve svém podání ze dne 19. 11. 2009, doručeném Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel sdělil, že došlo k jeho propuštění z předávací vazby a následně došlo k omezení jeho osobní svobody a k předání do Itálie. Současně požádal o poskytnutí lhůty dvou týdnů k "doplnění a úpravě" ústavní stížnosti.

Následným podáním ze dne 7. 12. 2009 stěžovatel změnil návrhové žádání (petit ústavní stížnosti) tak, že Ústavní soud má vyslovit, že: "I. Postupem Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. Nt 433/2009, kdy stěžovatel nebyl v rozporu s ustanovením § 416 odst. 2 a odst. 5 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu po uplynutí zákonné lhůty dne 9. 11. 2009, ale byl propuštěn z vazby až 11. 11. 2009, bylo porušeno stěžovatelovo právo na to nebýt zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dle ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod. II. Postupem Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. Nt 433/2009, kdy byla dne 16. 11. 2009 omezena osobní svoboda stěžovatele pod záminkou předvedení k úkonu v trestním řízení, avšak ve skutečnosti tímto bylo realizováno nezákonné předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Itálie, došlo k porušení stěžovatelova práva na to nebýt zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a stěžovatelova práva jako občana nebýt nucen k opuštění své vlasti dle čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod." Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud městskému soudu zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu propustit stěžovatele na svobodu, ten stěžovatel "vzal zpět".

Ve svých podáních stěžovatel poukazuje na to, že městskému soudu bylo doručeno dne 30. 10. 2009 usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2391/09, kterým byla odmítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009 č. j. 1 To 141/2009-343 a usnesení městského soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. Nt 433/2009-298b, jimiž bylo rozhodnuto o jeho předání k trestnímu stíhání do Itálie na základě evropského zatýkacího rozkazu. Lhůta pro předání pak uplynula dne 9. 11. 2009 a dne následujícího měl být propuštěn na svobodu. Usnesením městského soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. Nt 433/2009 bylo podle § 416 odst. 5 se zřetelem k § 416 odst. 2 a § 415 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby a bezprostředně poté uvedený soud vydal i příkaz k realizaci tohoto rozhodnutí. Dne 16. 11. 2009 v 6 hodin byl z místa svého bydliště podle § 90 odst. 2 tr. ř. předveden policií, odvezen k vyšetření do nemocnice a odvezen na letiště, přičemž mu nebylo umožněno hovořit s rodinou ani obhájcem. Obhájce se sice obrátil na soud, ovšem zastupující předseda senátu neshledal v předvedení stěžovatele k předání k trestnímu stíhání do členského státu závadný postup. Stěžovatel v souvislosti s výše uvedeným vyslovuje názor, že byla nezákonně omezena jeho osobní svoboda a také že byl protiprávně, násilným způsobem, donucen k opuštění své vlasti. Argumentuje tím, že lhůta ve smyslu § 415 odst. 2 tr. ř. je lhůtou propadnou, tato lhůta byla překročena, přičemž po jejím uplynutí již nelze předání uskutečnit. Mělo dojít také k porušení ustanovení § 416 odst. 5 tr. ř. kvůli překročení zákonné lhůty, navíc po jeho propuštění nebylo možno pokračovat v dalším omezení osobní svobody, jímž má být i předvedení podle § 90 odst. 2 tr. ř. Stran tohoto ustanovení stěžovatel poukazuje na to, že není obviněným v trestním řízení vedeném na našem území, během trestního řízení se neskrýval, má stálé bydliště, kde se také zdržuje a jeho adresu sdělil soudu; dodává, že fakticky nejde o předvedení, ale zadržení či prodloužení předávací vazby. Městskému soudu vytýká, že nepochopil podstatu evropského zatýkacího rozkazu, tj. že s tímto institutem je obligatorně spojen institut předávací vazby a vždy je předávána osoba, u níž byla omezena osobní svoboda, avšak a jedině v limitech stanovených právním předpisem. Liché mají být úvahy (či postupy) městského soudu o tom, že by se předávaná osoba sama dobrovolně dostavila k předání nebo že by bylo možno uskutečnit předání za pomoci předvedení. Mělo dojít i k porušení § 415 odst. 3 tr. ř., neboť ústavní stížnost byla podána již před realizací předání, avšak postup dále pokračoval. K formulaci petitu ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že i tzv. akademický výrok o nezákonnosti postupu městského soudu má obrovský význam z hlediska zákonnosti trestního řízení jak na našem území, tak na území Itálie. Má rovněž význam i z hlediska případného uplatňování odškodnění vůči České republice a je vyjádřením přístupu české strany k porušení těch práv, jejichž ochrany je možno se domáhat na základě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o ústavní stížnosti je žádoucí i z pohledu "zobecnění poznatků", jež z dané věci vyplynuly.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Jak již Ústavní soud stěžovateli vysvětlil ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2279/07, pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" nutno chápat tak, že půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky. Pojmovým znakem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" pak je, že tento zásah v době podání ústavní stížnosti, resp. rozhodování Ústavního soudu musí být ještě aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky; v případě, že má povahu toliko jednorázového zásahu, který byl již ukončen, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresovaný orgánu veřejné moci, napříště pojmově vyloučen (srov. nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 62); zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení ze dne 8. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 122/99, uveřejněno tamtéž, svazek 15, usn. č. 56), neboť v opačném případě by došlo k situování přezkumu a následného rozhodování Ústavního soudu do roviny čistě akademické.

Stěžovatel se ve své "původní" ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem městského soudu, který jej včas nepropustil z vazby, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo ve smyslu čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, a aby mu zakázal porušovat (patrně) zmíněné právo a přikázal mu stěžovatele propustit na svobodu. S ohledem na to, že stěžovatel byl v den podání "původního" návrhu propuštěn, upravil svým podáním ze dne 7. 12. 2009 petit ústavní stížnosti tak, že Ústavní soud má vyslovit toliko porušení uvedeného základního práva. Není zde sporu o tom, že k uložení zákazu, event. (i) příkazu ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu by již nebylo možno přikročit. V důsledku toho si lze položit otázku ohledně smyslu výroku o porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Stěžovatel v ústavní stížnosti v tomto ohledu argumentuje právním významem případného rozhodnutí Ústavního soudu jak z hlediska možných dopadů na jeho trestní věc, tak i pro případné uplatňování odškodnění vůči České republice.

Požadavek takového (tj. toliko deklaratorního) výroku, jde-li o tuto část ústavní stížnosti, pokládá Ústavní soud za evidentně nedůvodný, eventuálně neodůvodněný. Jde-li o případné odškodnění, stěžovateli nic nebrání postupovat - i bez požadovaného výroku Ústavního soudu - podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); k tomu je třeba doplnit, že by ani nebylo v souladu s principem subsidiarity, kterým je řízení o ústavní stížnosti ovládáno (viz § 72 odst. 3 a 4 a § 75 zákona o Ústavním soudu), aby Ústavní soud řešil otázku protiprávnosti postupu městského soudu namísto příslušného obecného soudu (samozřejmě pokud by stěžovatel pokládal za potřebné se na něj obrátit). V ústavní stížnosti dále nebylo nijak odůvodněno, jaký vliv na stěžovatelovu trestní věc (jako takovou) by mohlo mít eventuální pochybení městského soudu spočívající v překročení lhůty pro propuštění z vydávací vazby o jeden den, přičemž ani Ústavnímu soudu není z ničeho zřejmé, jaký reálný význam by předmětné konstatování mohlo mít, ať již obecně, nebo pro samotného stěžovatele.

Jde-li o druhou část ústavní stížnosti, kde stěžovatel požaduje, aby se Ústavní soud vyjádřil k ústavnosti (a vlastně i zákonnosti) postupu městského soudu stran jeho předání do Itálie a omezení jeho osobní svobody, které tomuto předání předcházelo, je zřejmé, že údajně protiústavní zásah městského soudu (či orgánů činných v trestním řízení obecně) již skončil. Jako problematickou však spatřuje Ústavní soud otázku, zda jeho následky nadále trvají a zda lze (tudíž) uložit - s ohledem na dané okolnosti - orgánům činným v trestním řízení eventuálně nějaký zákaz či příkaz nebo je možné (již jen) vyslovení namítané protiústavnosti (stejně může být sporná otázka "reálného významu" takového rozhodnutí pro stěžovatele).

Těmito otázkami se však Ústavní soud nezabýval, neboť to pro posouzení dané věci nepokládal za nezbytné. Ústavní stížnost (v této části) je postavena na předpokladu, že stěžovatelovo předání do Itálie bylo protiprávní (od tohoto předpokladu se pak odvíjí i protiprávnost omezení jeho osobní svobody). Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje v podstatě tak, že po uplynutí (propadných) lhůt zakotvených v § 416 odst. 2 až 4 tr. ř. není možné dotčenou osobu předat. S tímto názorem se však nelze ztotožnit. Lhůty zakotvené v citovaných ustanoveních je třeba vskutku pokládat za propadné, ovšem jen z hlediska držení předávané osoby ve vazbě, jde-li však o samotné předání, jde o lhůty pořádkové. Do trestního řádu, resp. do Rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech před členskými státy, byly zakotveny kvůli usnadnění (urychlení) celého procesu předávání "za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s omezením svobody" a společně s tím i k ochraně práv předávaných osob před nepřiměřenou délkou předávací vazby. Z ničeho však neplyne, že by bylo vyloučeno realizovat předání po uplynutí těchto lhůt. Lze si přitom stěží představit, že by tak závažný právní následek nebyl výslovně již ve zmíněném rozhodnutí Rady zakotven (a nebyly by rovněž řešeny související právní otázky, jako je např. ta, zda je již vyloučeno v téže věci předání absolutně nebo dočasně, tedy do doby vydání "nového" soudního rozhodnutí vydaného na základě "nového" evropského zatýkacího rozkazu apod.). Postupu orgánů činných v trestním řízení tudíž v daném ohledu nemůže Ústavní soud nic vytknout. Z ústavní stížnosti a jejích příloh je přitom patrno, že se stěžovatel - s ohledem na svůj právní názor - výkonu evropského zatýkacího rozkazu, resp. rozhodnutí o předání nemínil dobrovolně podrobit, takže jej nebylo možno provést bez určitého omezení jeho osobní svobody. Toto omezení přitom dle názoru Ústavního soudu nebylo co do rozsahu či způsobu neadekvátní a z tohoto důvodu na postupu orgánů činných v trestním řízení, jenž předcházel vlastnímu předání, nic protiprávního (neústavního) neshledal.

Namítá-li stěžovatel porušení § 415 odst. 3 tr. ř., toto ustanovení upravuje přerušení běhu lhůt k provedení příslušných úkonů, zde lhůt stanovených pro předání stěžovatele do jiného členského státu a pro omezení jeho osobní svobody. V posuzované věci však lhůta ve smyslu § 416 odst. 2 ve spojení s § 415 odst. 3 tr. ř. (nutno připomenout, že stěžovatel ústavní stížnost proti rozhodnutí o předání bez úspěchu podal) v době podání této ústavní stížnosti - dle tvrzení samotného stěžovatele - již marně uplynula, takže není zřejmé, jaké lhůty má stěžovatel na mysli. Ke stěžovatelově argumentaci možno dodat, že "původně" podaná ústavní stížnost se samotného předání netýkala, přičemž v ní napadaný "zásah" přestal být vzápětí aktuálním, k "doplnění" ústavní stížnosti ve vztahu ke zmíněnému předání došlo až po jeho realizaci.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.