III. ÚS 2909/09
III.ÚS 2909/09 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. K., zastoupené JUDr. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 6, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As 95/2008-45, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, č. j. 5 Ca 183/2008-20, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 1 čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 14 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, ze dne 10. 4. 2008, o neudělení víza, s odůvodněním, že jde o návrh nepřípustný podle § 68 písm. e) s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí je podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o pobytu cizinců"), ze soudního přezkumu vyloučeno.

Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V obsáhlém odůvodnění uvedl, že zákonné vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza vychází z předpokladu, že jím nedochází k zásahu do základních práv a svobod, což opakovaně potvrzují i četná rozhodnutí Ústavního soudu (v rozhodnutí citovaná), podle nichž žádný z článků Listiny nezakládá nárok (subjektivní právo) cizince na pobyt na území České republiky, neboť to je dáno pouze jejím občanům (čl. 14 odst. 4). Rovněž žádný katalog mezinárodně chráněných lidských práv neobsahuje právo cizince na vstup a pobyt na území cizího státu; jisté mezinárodní garance jsou (oproti tomu) zachovány pouze v případech státem ukončeného pobytu cizince (viz rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/07), což znamená, že je namístě zachovat - z hlediska možných dopadů do práv těchto osob - "určitou distinkci" mezi těmito případy, a zabezpečit "silnější ochranu proti nucenému opuštění země než při zamítnutí vstupu" (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 320/05, resp. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 21/2008), přičemž existuje i zjevná "jistá dělící hranice mezi pobytem na území na základě víza a na základě dlouhodobého pobytu". Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že "odmítnutí soudního přezkumu stěžovatelku nijak nezasáhlo, neboť na udělení víza za účelem zaměstnání neměla právní nárok" a " neexistují-li zde žádné výjimečné okolnosti, které by bylo nutno zkoumat z pohledu extrateritoriálních účinků čl. 8 Úmluvy, nemohlo být ...zasaženo ani do práva stěžovatelky na její rodinný život".

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem správních soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť se jí nedostalo účinné soudní ochrany. V podrobnostech pak namítá, že soudy při svém rozhodování nerespektovaly zejména zásadu nediskriminace; Nejvyšší správní soud se navíc ve svém rozhodnutí nevypořádal s jejím argumentem o nutnosti soudního přezkumu ve vztahu k respektování zákonem stanovených mezí správního uvážení a vyloučení libovůle či svévole při rozhodování správního orgánu obdobně jak tomu je u "typově totožné problematiky" rozhodnutí o udělení (neudělení) státního občanství. Podle stěžovatelky má "každá lidská bytost právní subjektivitu a lidskou důstojnost", ať už je občanem České republiky či cizincem, a není tudíž možné, aby s ní státní orgány zacházely svévolně; proto též i "jednotlivcova" procesní práva musí být soudy chráněna. Skutečnost, že při rozhodování správních orgánů při rozhodování o udělení víz dochází k rozdílnému zacházení mezi jednotlivými žadateli, a tím i k zjevné svévoli, stěžovatelka demonstruje na - ve stížnosti rozvedených - příkladech.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 odmítl (zcela ve shodě s tím vyznívají i další rozhodnutí, jmenovitě ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 99/04, resp. ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 260/04, a další).

To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, pročež na příslušné (výše označené) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jeho plné odůvodnění (dostupné na http://nalus.usoud.cz) , zde postačí již jen odkázat.

Stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 219/04 i zde Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Již jen na vysvětlenou stěžovatelce stojí za to zdůraznit, že ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony, přičemž však platí, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§ 70 s. ř. s.) tak i zvláštní zákony identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny, a tak je tomu je i v případě správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o neudělení víza (§ 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců).

Podle čl. 36 odst. 2 Listiny nesmí sice být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, avšak o takové právo v dané věci nejde, jak podrobně stěžovatelce ozřejmil zejména kasační soud.

Rovněž je přiléhavé stěžovatelce připomenout, co vtělil Ústavní soud do odůvodnění plenárního nálezu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, jestliže zde uvedl, že již "v minulosti se jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. IV. ÚS 85/04) .... a ve své judikatuře se opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (sp. zn. IV. ÚS 85/04, III. ÚS 99/04, III. ÚS 219/04, III. ÚS 260/04). Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (ust. § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit".

S odkazem na názory vyslovené ve shora dovolávaném usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 pak v usnesení ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 394/06 dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze "dovodit ani závěr o protiústavnosti § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců".

Tím se vypořádává i stěžovatelčina kritika postupu policejního orgánu v její věci, resp. ve věcech obdobných, neboť ve věci nyní posuzované nemohlo být uvažováno než to, zda výsledek řízení před správními soudy není v kolizi se zásadami spravedlivého procesu, k nimž se stěžovatelka v této kritice uchýlila.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.