III. ÚS 2891/13
III.ÚS 2891/13 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Šuchmy, zastoupeného Mgr. Martinou Štěpáníkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 8, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 č. j. 72 Co 123/2013-621 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. 11 P 18/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 17. 9. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že je přesvědčen, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s nimi základní práva nezletilého dítěte zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že výživné matky Hany Lipovské na jejího nezletilého syna Antonína Šuchmu se snižuje od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2012 na částku 1 500 Kč měsíčně a od 1. 4. 2012 na částku 800 Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel jako otec nezletilého odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy při rozhodování o výživném nepostupovaly podle § 85, 86 a 96 zákona o rodině, resp. že jejich rozhodnutí jsou s těmito ustanoveními v extrémním rozporu, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V průběhu řízení před obvodním soudem bylo prokázáno, že matka ukončila pracovní poměr, aniž by měla zajištěné jiné zaměstnání, přičemž na nabídku původního zaměstnavatele na jiné pracovní místo nereflektovala. Dále obvodní soud zjistil, že matka trpí duševní poruchou, řádně se však neléčí, od 1. 3. 2011 byla práce neschopná, a protože není kritická ke své duševní poruše, sama si vytváří stav, kdy není možné její onemocnění stabilizovat, natož léčit. Bylo také prokázáno, že od května 2012 nesplácí hypotéku na byt v Praze, neplatí zálohy na služby spojené s užíváním bytu, takže dodávky plynu a elektřiny byly zastaveny, což matka vyřešila tím, že se z bytu odstěhovala, a také nepřispívá více než rok na výživu své nezletilé dcery Terezy, která byla svěřena do pěstounské péče babičky. Matka předložila nájemní smlouvu o pronájmu jednoho pokoje v J. s měsíčním nájemným 2 000 Kč, placení nájemného ale neprokázala, a tudíž prý nemá žádné výdaje spojené s bydlením. Byla odsouzena pro neplnění vyživovací povinnosti vůči nezletilému Antonínovi v době, kdy měla příjmy z pracovního poměru a nemocenské dávky. Bylo prokázáno, že se zaevidovala na úřadu práce, byla však vyřazena z evidence, protože se tam ve sjednaném termínu nedostavila a v náhradní lhůtě se neomluvila, a proto jí nebyly vypláceny příslušné dávky. V srpnu 2012, tedy půl roku po skončení pracovního poměru, požádala o částečný invalidní důchod, který jí byl přiznán ve výši 5 594 Kč, takže přiměřenou práci může vykonávat, ovšem přestěhováním se do J. sama možnost získání pracovního místa omezila.

4. Stěžovatel vytýká obvodnímu soudu, že jednak zcela pominul vyhodnotit matčino výlučné vlastnictví k bytové jednotce v okrese P., Z., kterou neužívá a nijak z ní neprofituje, a jednak že - na rozdíl od podrobného zhodnocení změny poměrů na straně matky - nedostatečně vyhodnotil změnu poměrů na straně nezletilého i na jeho straně, konkrétně nárůst běžných potřeb nezletilého s ohledem na přípravu na školní docházku, snížení výdělku a vznik vyživovací povinnosti k manželce a jejich nezletilé dceři Martině. Manželka je na mateřské dovolené s příjmem 7 600 Kč, a protože současně studuje na vysoké škole v Brně, vznikají jí náklady spojené s dojížděním. Stěžovatel dle svých slov prokázal měsíční výdaje, včetně výdajů na splácení spotřebitelského úvěru, obvodní soud toto fakticky v napadeném rozsudku nezohlednil. Upozorňuje, že nezletilý má bohatou, jím placenou mimoškolní činnost, matčin podíl na péči o něj je minimální, neplní nic nad rámec výživného ani samotnou vyživovací povinnost. Městskému soudu pak stěžovatel vytýká, že pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

5. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení tím, že důkladně zkoumaly a hodnotily změnu poměrů na straně matky, nikoliv však již na straně nezletilého i jeho, a že pominuly práva, která jsou nezletilému zajištěna Úmluvou o právech dítěte, a že rozhodly v rozporu se zájmy nezletilého.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení, které mělo nastat v důsledku toho, že se obecné soudy zabývaly podrobně poměry na straně matky, a nikoliv již poměry na straně jeho i nezletilého. Podstata ústavní stížnosti je však jiná. Nejde v ní totiž o to, že by on jako účastník daného soudního řízení byl - oproti matce - zkrácen na svých procesních právech, ale především o vyjádření nesouhlasu s tím, k jakým závěrům obecné soudy ve vztahu k matce dospěly, resp. jak zhodnotily její schopnosti, možnosti a majetkové poměry (§ 85 odst. 2, § 96 odst. 1 zákona o rodině). Sám stěžovatel uvádí, že se obecné soudy danou otázkou podrobně zabývaly, jeho výhrady se pak týkají věcné správnosti daného posouzení. Již ze samotných odůvodnění napadených rozhodnutí přitom zřetelně plyne, proč námitky, které stěžovatel uplatnil v odvolání a které nyní opakuje v ústavní stížnosti, nejsou opodstatněné, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší - s ohledem na své postavení v ústavním systému a z něho plynoucí vztahy mezi ním a obecnou justicí (viz čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) - do daného rozhodování zasahovat, ledaže by příslušné úvahy soudů bylo možné označit za "extrémní". O takový případ se zde zjevně nejedná.

9. Jde-li o námitku, že se obecné soudy nezabývaly bytem ve vlastnictví matky, nelze jí přisvědčit, protože ze skutkových zjištění okresního soudu plyne, že byt je předlužený, chystá se jeho prodej, a v současné době není ani obyvatelný z důvodu odpojení elektřiny a plynu. Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy podrobně nezabývaly jeho poměry a poměry nezletilého, je třeba předně zmínit, že stěžovatel nezpochybňuje, že obecné soudy (také) v tomto ohledu provedly dokazování v potřebném rozsahu. Pokud pak dospěly k závěru, že je třeba matce výživné pro nezletilého Antonína snížit, nebylo tomu tak z důvodu, že by nepřihlédly ke skutečnostem, na které stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, ale proto, že matka s ohledem na její současné (velice špatné) majetkové poměry, jakož i možnosti a schopnosti (značně ovlivněné duševní poruchou), není s to vyšší výživné platit.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.