III. ÚS 2889/08
III.ÚS 2889/08 ze dne 27. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. F. J. a B) Ing. I. J., oba právně zastoupeni JUDr. Danielou Burdovou, advokátkou se sídlem Lhota 11, 252 41 Dolní Břežany, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007 č. j. 22 Co 112/2007-146, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Okresního soudu Praha - západ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. listopadu 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007 č. j. 22 Co 112/2007-146, a to pro porušení článku 1, článku 10, článku 81, článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále článku 10 odst. 1, článku 11, článku 36 odst. 1, jakož i článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007 č. j. 22 Co 112/2007-146, doručenému stěžovatelům dne 29. května 2007 v šedesátidenní lhůtě po té, co jim bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 19. srpna 2008 č. j. 28 Cdo 3197/2007-168, kterým dovolací soud odmítl jejich dovolání podané podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včas podanou, neboť dle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Ústavní soud tedy konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. září 2006 č. j. 6 C 37/2005-116 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") domáhali toho, aby žalovaným J. D. a J. P. byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 1 216 460,- Kč. Dále byla uvedeným rozsudkem uložena žalobcům povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 50 425,- Kč.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2007 č. j. 22 Co 112/2007-146 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 60 375,- Kč; ve výroku ve věci samé odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 40 360,- Kč.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008 č. j. 28 Cdo 3197/2007-168 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů podané podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, protože nehodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Okresnímu soudu Praha - západ stěžovatelé vytýkají, že neprovedl důkaz výslechem žalovaných a dále, že neprovedl stěžovateli navrhovaný důkaz spisem stavebního úřadu. Dále stěžovatelé obecným soudům rovněž vytýkají, že celou věc nesprávně právně posoudily.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

V ústavní stížnosti stěžovatelé Okresnímu soudu Praha-západ vytýkají, že nevyhověl jejich návrhu na provedení dalšího důkazu, a to spisem stavebního úřadu. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelé tuto námitku uplatnili v odvolacím řízení. Z důvodu nepřípustnosti se proto nemohl touto námitkou zabývat ani Ústavní soud. Jen pro úplnost je třeba poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, ve kterém odvolací soud konstatoval, že pro dané řízení je zcela nepodstatné, že na stavebním úřadu uvedla žalovaná J. D., že domek bude stavět svépomocí.

Nad rámec uplatněných námitek Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3., č. 10, viz dále nález sp. zn. III. ÚS 150/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Je třeba připomenout, že je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek přípustný.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že Krajský soud v Praze své rozhodnutí řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil v souladu s ust. § 157 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu; odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci a takto zjištěný stav věci rovněž správně právně posoudil. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že obě smluvní strany plnily v souladu s uzavřenou smlouvou.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.