III. ÚS 2884/09
III.ÚS 2884/09 ze dne 26. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem v Praze 2, Hálkova 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 9 T 461/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2009 a doplněnou podáními ze dne 7. 11. 2009 a 20. 12. 2009, stěžovatelka navrhuje zrušit shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a "všechny rozsudky mu předcházející". Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 3 písm. a) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, a odsouzena k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Stěžovatelka uvádí, že proti tomuto rozsudku obvodního soudu podali odvolání do výroku o trestu, a to proti zařazení do věznice s ostrahou. Odvolání podal také její obhájce a státní zástupce. Stěžovatelka své odvolání vzala dne 26. 8. 2009 zpět. V ústavní stížnosti uvádí, že toto zpětvzetí odvolání nenaplňuje "výslovnost zpětvzetí odvolání obhajoby a že se nevztahuje na odvolání podané advokátem". Z tohoto důvodu namítá nesprávnost neúčasti obhajoby na veřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2009 a 21. 9. 2009.

Stěžovatelka dále tvrdí, že došlo k porušení jejího základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod a práva na řádný proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení těchto základních práv mělo dle stěžovatelky dojít v důsledku následujících skutečností. Průběh dokazování a skutkové závěry soudu prvního stupně byly založeny na tendenční výpovědi pouze jediného svědka, a to policisty, který z titulu svého povolání nemůže být považován za zcela nestranného. Formulace tohoto svědka při podání vysvětlení o romských ženách nese dle stěžovatelky jasné rysy rasového podtextu. Stěžovatelka dále nesouhlasí s výší uloženého trestu a namítá, že nedošlo k prokázání společenské nebezpečnosti předmětného skutku. Uvádí, že soud prvního stupně vůbec nepřihlížel k její možné nepříčetnosti v době spáchání skutku, neboť v té době byla pod vlivem návykové látky. Nesouhlasí také s posouzením skutku jako činnosti organizované skupiny, které významně zhoršilo procesní i hmotněprávní postavení všech obžalovaných.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vytýká, že při rozhodování o trestu dostatečně nezhodnotil pozitivní změnu její osobnosti, čímž došlo ke snížení míry společenské nebezpečnosti spáchaného skutku. Stěžovatelka dokládá tuto skutečnost zprávou o své účasti v programu Drogové služby ve vězeních o. s. Laxus, kterou přiložila k ústavní stížnosti.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na problematiku postavení romské komunity v ČR, a to jak z hlediska historického, tak i z pohledu současných problémů, s nimiž se členové této komunity potýkají. Srovnává postavení Romů s postavením jiných menšinových skupin v různých státech a apeluje na přijetí nových postupů, jež by nevedly ke kriminalizaci příslušníků etnických menšin.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat věcnými námitkami, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti a jak vyplývá i z obsahu přiloženého rozhodnutí Městského soudu v Praze, stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání, jež vzala písemným podáním, doručeným Městskému soudu v Praze dne 2. 9. 2009 zpět, a usnesením ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. 8 To 310/2009 Městský soud v Praze podle ustanovení § 250 odst. 4 tr. řádu vzal zpětvzetí odvolání na vědomí.

V projednávaném případě ústavní stížnost směřovala proti v záhlaví označenému rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu, které však není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je odvolání proti napadenému rozsudku, které stěžovatelka sice podala, avšak poté vzala zpět. Pojem "vyčerpání" však znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka měla možnost využití řádného opravného prostředku (odvolání), v němž mohla uplatnit námitky, které vznáší v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že tak neučinila, resp. vzala své odvolání zpět, je její ústavní stížnost nepřípustná.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2010

Jiří Mucha soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.