III. ÚS 2883/11
III.ÚS 2883/11 ze dne 26. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 20 Cdo 4597/2010-232, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 17. 6. 2009 č. j. 59 Co 280/2008-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.

Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 1. 1997 č. j. E 3320/96-5, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1997 č. j. 13 Co 159/97-20, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí stěžovatelky (povinné) a to podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu ze dne 20. 3. 1995 č. j. 9 Ro 562/95, jímž byla povinná zavázána zaplatit oprávněné České spořitelně a. s. 420 556,40 Kč s příslušenstvím; povinné dále uložil zaplatit oprávněné na nákladech nařízení výkonu rozhodnutí 8 412 Kč s tím, že nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady.

Usnesením ze dne 14. 5. 2008 č. j. E 3320/96-78, Okresní soud ve Zlíně k návrhu povinné zastavil nařízený výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí stěžovatelky ohledně pohledávky ve výši 28 115 Kč (výrok I), návrh na zastavení výkonu rozhodnutí co do částky 211 829 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí zůstává v platnosti pro zůstatek pohledávky ve výši 392 441 Kč a pro náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v částce 8 412 Kč (výrok III). Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005 č. j. 26 Co 444/2004-88, bylo toto usnesení okresního soudu ve výrocích II, III zrušeno a v tomto rozsahu (jakož i ohledně nákladů řízení) byla věc vrácena soudu k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 13. 6. 2007 č. j. E 3320/96-104, Okresní soud ve Zlíně návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (zcela) zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že v řízení vykonávacím již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost v nalézacím řízení vydaného rozhodnutí; (až) nyní uplatněné tvrzení o zániku přiznaného práva oprávněné plněním stěžovatelky ještě před vydáním platebního rozkazu (exekučního titulu), odůvodněné tím, že v době od 29. 3. 1993 do 17. 2. 1995 zaplatila oprávněné na vymáhanou pohledávku celkem 475 208 Kč (viz přípis na č. l. 99), proto důvodem zastavení výkonu tohoto rozhodnutí není (§ 268 o. s. ř.). Stěžovatelka (povinná) měla toto tvrzení uplatnit v rámci nalézacího řízení, což však neučinila, neboť proti platebnímu rozkazu, který osobně převzala, odpor ani jiný opravný prostředek nepodala.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně toto rozhodnutí potvrdil. Podle jeho názoru je exekuční titul v rozsahu vykonávaném v tomto řízení materiálně i formálně vykonatelným a tvrzený důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není naplněn, jestliže se v nalézacím spisu nenachází žádné podání stěžovatelky obsahující nesouhlas s platebním rozkazem a stěžovatelka ani přes výzvu soudu podání odporu (či obdobného podání) neprokázala. K námitce, že nárok oprávněné zanikl již před vydání platebního rozkazu zaplacením, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že platby, které stěžovatelka konkretizovala ve svém podání z 31. 8. 2005, časově předcházejí vydání exekučního titulu a mohly být zohledněny jen v nalézacím řízení; ve stadiu výkonu rozhodnutí k nim již přihlédnout nelze. Pokud jde o prokázané platby po vydání exekučního titulu (11. 7. 1995, 27. 12. 1995, 5. 2. 1996, 30. 8. 1996), jež byly uhrazeny (vloženy) na běžný účet stěžovatelky (č. 419055-688), z návrhu na výkon rozhodnutí vyplynulo, že z této částky považovala oprávněná platbu v celkové výši 16 824,- Kč za úhradu nákladů nalézacího řízení a tato částka proto nebyla v pohledávce, pro niž byl výkon rozhodnutí veden, zahrnuta; co do zbývající částky 28 115 Kč pak byl výkon rozhodnutí již dříve zčásti zastaven (rozhodnutím ze dne 14. 5. 2004). Podle soudu přitom z předložené smlouvy o běžném účtu a úvěrové smlouvy nevyplynula povinnost oprávněné použít finanční prostředky hrazené na běžný účet na úhradu své pohledávky z úvěrové smlouvy, neboť se jednalo toliko o její oprávnění. S podrobným zdůvodněním odvolací soud odmítl i námitku, že oprávněná by nuceným vymožením plnění získala bezdůvodné obohacení a že takový postup není v souladu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího orgánu nemělo po právní stránce zásadní význam; již dříve byl judikaturou osvojen názor, že argumentace ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku je v exekučním řízení nepřípadná, neboť z hlediska existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností účastníků občanskoprávních vztahů a nikoliv správnost rozhodnutí soudu, přičemž podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž legitimním využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem. Ohledně kritizovaného závěru odvolacího soudu, že jen doručené podání může mít účinky odporu, dovolací soud odkázal na ustálený odborný výklad i soudní judikaturu, podle níž "podání učiněné písemně má bez dalšího procesní účinky, jakmile bylo doručeno nebo jinak došlo soudu". Dovolání neshledal přípustným ani v té jeho části, v níž směřovalo proti výroku o nákladech řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že již v řízení před obecnými soudy argumentovala, že vymáhaná pohledávka oprávněné zanikla zaplacením, a že tudíž není možné "ji vymoci ještě jednou", a na tom trvá i nadále; má za to, že je nezbytné k takovému zániku pohledávky (i před vydáním platebního rozkazu) v řízení vykonávacím přihlédnout, neboť jestliže je jedním ze zákonných důvodů jeho zastavení zánik vymáhané pohledávky po vydání exekučního titulu, tím spíš by mělo být takovým důvodem i to, že došlo k zániku vymáhané pohledávky před jeho vydáním; v opačném případě zde není možnost domoci se soudní ochrany proti povinnosti dvojí úhrady téhož. Stěžovatelka též namítá, že bylo porušeno i její právo na zákonného soudce, neboť předsedou senátu odvolacího soudu byl Mgr. Dalibor Bruk, který ji jako advokát zastupoval před Okresním soudem ve Zlíně v jiné její exekuční věci (sp. zn. E 3324/96), aniž se "po svém nástupu do senátu" sám vyloučil z rozhodování, "přestože věděl, že je podjatý", a o možnosti uplatnit námitku podjatosti soudce ji nepoučil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby státními orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Proto nadále jde o posouzení, zda se tato řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývala v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočila z odkazovaných zásad tzv. spravedlivého procesu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila a rozhodnutí odvolacího soudu podrobila přezkumu i v dovolacím řízení. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde především) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, stěžejní námitkou, již stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti, spočívající v posouzení plnění před vydáním exekučního titulu jako tvrzeným důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí, se náležitě zabývaly, a ve vztahu k ní přijaly konkrétní závěry, jež mají racionální podklad, jsou srozumitelně odůvodněné a především jsou zcela konzistentní s tradičním judikatorním i doktrinálním nazíráním [srov. a contrario znění § 268 odst. 1 písm. g), část věty za středníkem, o. s. ř.]; tím méně pak může být řeč o "excesu", nepředvídatelnosti výsledku řízení či o jinak založené "libovůli", což jediné by mohlo hrát v ústavněprávním přezkumu vymezeném čl. 36 odst. 1 Listiny roli.

Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje povýtce pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.

Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na zákonného soudce vycházející z tvrzení, že v odvolacím řízení rozhodoval podjatý soudce. Z vyžádaného procesního spisu bylo zjištěno, že o tom, že v její věci bude rozhodovat (jako předseda senátu) Mgr. Dalibor Bruk, se stěžovatelka dozvěděla nejpozději dne 4. 5. 2009, kdy jí bylo doručeno usnesení krajského soudu ze dne 28. 4. 2009 (č. j. 59 Co 280/2008-180) o ustanovení zástupce, přičemž o svém právu vznést proti soudci námitku podjatosti ve smyslu § 15a o. s. ř. byla prokazatelně poučena nejpozději při jednání před odvolacím soudem dne 17. 6. 2009 (viz č. l. 189), jehož se účastnila, a při kterém její zástupce stěžovatelky výslovně prohlásil, že "žádné námitky nevznáší". Pakliže je námitka podjatosti vznášena až nyní, jde ostatně v řízení o ústavní stížnosti (vzhledem k její subsidiaritě) o nepřípustnou novotu.

Na tomto základě je tudíž namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se tudíž tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak sdílí její osud, a zvláštního (negativního) výroku již netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.