III. ÚS 2875/08
III.ÚS 2875/08 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem v Praze 2, Blanická 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 5 To 352/2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 7 Tdo 844/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24. 11. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 5 To 352/2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 7 Tdo 844/2008 s tím, že prvně uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, stěžovatel byl výrokem I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 2 T 81/2006 uznán spolu se S. N. a V. M. vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. a samostatně trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. z., jichž se měl dle uvedeného soudu (ve stručnosti řečeno) dopustit tak, že od 22 hodin dne 25. 2. 2006 do 00.55 hodin dne následujícího v Praze, v prostoru restaurace "Modrá řeka" i před ní, opakovaně, různým (a nutno dodat často dosti brutálním) způsobem fyzicky napadal jejího majitele V. Ž., přičemž mu jednak způsobil řadu zranění, jednak mu strhl zlatý řetízek, jenž později prodal za částku 5 450 Kč, a také ho donutil vydat veškerou tržbu ve výši 3 000 Kč. Dále byl stěžovatel výrokem II téhož rozsudku uznán vinným trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. z., jehož se měl dopustit dne 27. 2. 2006 v Praze, v provozovně Café Francouzská, fyzickým napadením S. M. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 10 let.

K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele (i S. N.) podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušil ve výroku o vině dle bodu I a v důsledku toho i ve výrocích o příslušných trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jmenovaní jsou vinni trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. z. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a d) tr. z. a že se stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou, a dále k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatelovo odvolání pak bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Stěžovatelem (a S. N.) posléze podané dovolání Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 259 odst. 3 tr. ř. a se zásadou přímosti řízení dle § 2 odst. 12 tr. ř., když neakceptoval jeho obhajobu založenou na tvrzení, že došlo k porušení procesních pravidel tím, že svědkové a poškození V. Ž. a J. S. byli přítomni výslechu obžalovaných u hlavního líčení, a ač reagovali při svých výpovědích na výpovědi obžalovaných, nevypovídali o skutečném stavu, kdy mělo dojít k napadení. Přitom - dle stěžovatelova tvrzení - se soud vůbec nezabýval skutečností, že tito svědci v přípravném řízení nebyli vyslechnuti, pouze podali vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr. ř., ačkoliv k tomuto úkonu byly orgány činné v trestním řízení vyzývány, v důsledku čehož obvinění nemohli využít svého práva a konfrontovat pravdivost výpovědi učiněné těsně po spáchání trestného činu. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká i to, že neshledal závažným porušení procesních předpisů, jestliže soudní znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel z "nerelevantních" podání vysvětlení. Dále pak namítá, že odvolací soud dospěl k jiným ("protichůdným") skutkovým zjištěním než nalézací soud, resp. že se od jeho závěrů odchýlil bez doplnění dokazování, čímž měl extrémně vybočit z pravidel soudního řízení. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že z žádného ve věci provedeného důkazu v nalézacím řízení nevyplývalo, že poškození na zdraví mělo míru mučivých útrap, jak znalec vyvodil z "důkazů, které nemohly z procesního hlediska sloužit jako podklad pro vypracování znaleckého posudku". K dispozici nebyl výslech ošetřujícího lékaře, ten byl vyslechnut až u hlavního líčení po výslechu soudního znalce, který pak nemohl reagovat na skutečnosti, v jakém stavu se poškozený dostavil k ošetření. Dovolací soud postupoval v rozporu s § 2 odst. 4 tr. ř., když nenapravil uvedená pochybení.

Kromě toho stěžovatel - s poukazem na § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3, § 263 odst. 7, § 258 odst. 1, § 259 odst. 1 a 3 tr. ř. - uvádí, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud sám rozhodl rozsudkem, aniž by provedl nějaké důkazy a měnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně; pokud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by důkazy přímo provedl v rámci veřejného zasedání. Rozhodnutí odvolacího soudu má (patrně z důvodu nedodržení výše uvedeného pravidla) nést znaky "překvapivosti", definované v judikatuře Ústavního soudu (nálezy ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 a ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 93/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 109, svazek 14, č. 80). Z průběhu veřejného zasedání totiž nebylo možné předpokládat, že ke změně skutkových závěrů v neprospěch stěžovatele může dojít, čímž mu bylo upřeno efektivně se hájit (tedy proti novým skutkovým závěrům) a došlo tak k porušení ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. Podle stěžovatelova názoru odvolací soud zatížil své rozhodnutí vážnou vadou, nesoucí znaky libovůle, která způsobila porušení shora označených základních práv, jakož i zásady ústnosti a bezprostřednosti ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolací soud kvůli svému rigoróznímu a restriktivnímu výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. způsobil, že uvedený zásah do jeho práv pokračoval.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě vytýká nalézacímu soudu, že obžalované vyslýchal v přítomnosti svědků a současně poškozených V. Ž. a J. S., resp. že odvolací soud jeho námitku v tomto ohledu vznesenou neakceptoval. Jak patrno z citovaného "prvostupňového" rozhodnutí, nalézací soud se danou otázkou k námitce obžalovaných velmi podrobně zabýval, přičemž výkladem ustanovení § 209 odst. 1 věty první tr. ř. dospěl k závěru, že sice výpověď svědka při hlavním líčení a její důkazní hodnota nemá být ovlivněna jeho přítomností při výslechu obžalovaného, na straně druhé však poškození - s ohledem na svá procesní práva zakotvená (především) v § 43 odst. 1 tr. ř. - mohli být při výslechu obžalovaného přítomni. Jde-li o ostatní svědky, ti jednací síň museli opustit a vrátili se do ní, až když měl být proveden jejich výslech. Poškození byli vyslechnuti bezprostředně po výslechu obžalovaných, aby byla respektována jejich procesní práva a aby jejich výpověď nebyla ovlivňována znalostmi získanými při výslechu dalších svědků. Při hodnocení jejich výpovědí nalézací soud přihlédl k tomu, zda jejich výpověď nebyla ovlivněna znalostmi získanými při výkonu práv poškozených, mj. přítomností při výslechu obžalovaných. Odvolací soud pak poukázal na to, že se s danou námitkou již (řádně) vypořádal nalézací soud, a vytkl obhajobě, že ji mohla a měla vznést nikoliv ex post, ale u hlavního líčení, v době, kdy o ní mohl soud procesně rozhodnout (§ 203 odst. 3 tr. ř.). Současně odvolací soud odmítl, že by se jednalo o podstatnou vadu řízení či o porušení práv obhajoby, a rozhodně vyloučil, že by v důsledku slyšení výpovědí obžalovaných mohly být svědci negativně ovlivněni, zejména tak, že by obžalovaným svou výpovědí přitěžovali.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy se danou námitkou pečlivě zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. Na postup obecných soudů dopadá jak § 209 odst. 1 věta první, tak § 43 odst. 1 tr. ř., přičemž povinností obecných soudů je, aby eventuální střet procesních práv, která uvedená ustanovení poškozenému na straně jedné a (potažmo) obviněnému na straně poskytují, ústavně konformním způsobem vyřešily. V obecné rovině Ústavnímu soudu sice nezbývá než konstatovat, že s ohledem na ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu by měl v zásadě převažovat v trestním řízení zájem na nezkreslené výpovědi poškozeného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 587/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usn. č. 53), přesto však považuje stěžovatelovu námitku za zjevně nedůvodnou, a to pro její zcela účelově formalistní povahu.

Jak již upozornil odvolací soud, stěžovatel, pokud by skutečně měl zájem na "nezkreslené" výpovědi poškozených, mohl danou námitku uplatnit již u hlavního líčení předtím, než započal nalézací soud s výslechem obžalovaných, což však neučinil, a to patrně z důvodu, aby to později mohl nalézacímu soudu vytknout jako již nezhojitelnou procesní vadu. Nicméně pokud by Ústavní soud shledal, že k určitému procesnímu pochybení došlo, jeho povinností by bylo posoudit, zda předmětné soudní řízení (navzdory tomu) neproběhlo v souladu s ústavními principy, a zda je nelze jako celek pokládat za "spravedlivé". Z napadených rozhodnutí možno přitom zjistit, že obecné soudy odmítly (paušalizující) názor stěžovatele, že svědecké výpovědi byly v trestním řízení zcela "nepoužitelné", a s ohledem na konkrétní okolnosti případu zkoumaly, zda přítomnost poškozených při výslechu obžalovaných nějakým způsobem mohla reálně ovlivnit jejich svědeckou výpověď, načež dospěly k negativnímu závěru; kategoricky pak vyloučily, že by to mohlo být ve stěžovatelův neprospěch. Tomuto postupu pak nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Za potřebné přitom pokládá dodat, že stěžovatel odmítl v přípravném řízení i u hlavního líčení vypovídat, přičemž výpověď poškozených se v podstatných rysech shoduje s výpovědí spoluobžalovaných, kteří stěžovatele zjevně neměli v úmyslu poškodit (S. N. je jeho otcem), když rozdíl je v náhledu na závažnost a četnost fyzických útoků stěžovatele proti poškozenému. O jejich existenci a důsledcích ovšem zcela jasně vypovídají jiné, v daném smyslu "neovlivnitelné" důkazy (znalecký posudek, lékařská zpráva). Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikuje, v čem byla předmětná svědectví ovlivněna, resp. nenamítá, že a v jakém ohledu jsou z tohoto důvodu neúplná či nepravdivá. Tvrdí pouze, že prý poškození při svých výpovědích reagovali na výpovědi obžalovaných a že nevypovídali o skutečném stavu, tato skutečnost však z příslušného soudního protokolu nijak neplyne.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když přes výzvu obhajoby neprovedly v přípravném řízení "řádný" výslech uvedených svědků. Zde je však třeba stěžovatele upozornit zejména na ustanovení § 164 odst. 1 a § 169 odst. 1 tr. ř., která mimo jiné stanoví, za jakých podmínek může/musí policejní orgán v přípravném řízení provádět výslechy svědků, přičemž ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci v tom ohledu, že by v posuzované věci tato povinnost (tj. ve smyslu citovaných ustanovení) policejnímu orgánu vznikla. Namítá-li tedy stěžovatel, že nemohl "konfrontovat" pravdivost výpovědí učiněných těsně po spáchání trestného činu, pak takové právo (v příslušném kontextu) neexistuje; může však nastat situace, kdy časový odstup ovlivní "kvalitu" svědecké výpovědi, ovšem v posuzované věci by tomu tak mohlo být jen stěží, a to s ohledem na intenzitu prožitku poškozených, jde-li o předmětné události, a na to, že u nalézacího soudu vypovídali v poměrně krátké době po spáchání uvedených trestných činů. Ostatně stěžovatel, jak bylo zmíněno výše, žádné výhrady vůči pravdivosti obsahu daných svědectví nevznáší a skutkové závěry obecných soudů co do věcné správnosti a úplnosti nezpochybňuje.

Dále stěžovatel napadá znalecký posudek z důvodu, že soudní znalec vycházel z "nerelevantních" podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř. a že nebyl k dispozici výslech ošetřujícího lékaře. Jak již bylo zmíněno, povinnost orgánů činných v trestním řízení vyslýchat svědky z ničeho nevyplynula. Policejní orgán však shledal potřebným již v přípravném řízení nechat vypracovat zmíněný znalecký posudek. Úvodem nutno zmínit, že to je soud, a nikoliv soudní znalec, kdo provádí dokazování, a jemu tudíž nepřísluší hodnotit, zda lze či nelze považovat podání vysvětlení za důkaz; jeho úkolem je "toliko" zodpovědět otázky odborného charakteru. Skutečnost, že soudní znalec vystavěl svůj znalecký posudek na určitých předpokladech, jež vyplývají mimo jiné z podaných vysvětlení, neznamená ještě, že v daném řízení tato vysvětlení (třeba i nepřímo) posloužila jako důkaz. Znalecký posudek je třeba hodnotit jednak samostatně, jednak (v této souvislosti především) společně s ostatními důkazy; pokud by se později, na základě soudem řádně provedeného dokazování, ukázaly být zmíněné předpoklady (coby "vstupní data" znaleckého posouzení) mylnými, zde např. vzhledem k svědeckým výpovědím poškozených či ošetřujícího lékaře, mohl by se stát znalecký posudek jako důkaz ve své podstatě nepoužitelným. Přitom stěžovateli nic nebránilo, aby v tomto smyslu uplatnil své námitky.

Konečně stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je "překvapivé", neboť se nemohl "bránit" skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, a že tento soud není oprávněn měnit skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, aniž by provedl dokazování v rámci veřejného zasedání, a po zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodnout rozsudkem. Tuto argumentaci považuje Ústavní soud za nepřípadnou, protože odvolací soud se plně se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil (vycházel z nich), pouze po právní stránce věc, resp. tyto skutkové závěry posoudil (zčásti) jinak.

Ústavní stížnost směřuje rovněž proti rozhodnutí dovolacího soudu, jehož pochybení má spočívat v tom, že na údajné vady, jimiž bylo předchozí řízení a soudní rozhodnutí stiženo, adekvátně nereagoval, a to vzhledem k tomu, že rigorózně a restriktivně vyložil ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože jednak Ústavní soud pochybení v postupu či rozhodování soudů nižších stupňů nezjistil, jednak stěžovatel své tvrzení nesprávného (neústavního) výkladu citovaného ustanovení nijak blíže neodůvodnil, neshledal Ústavní soud ani v tomto bodě stěžovatelovu argumentaci důvodnou.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.