III. ÚS 2873/13
III.ÚS 2873/13 ze dne 27. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Zlatice Bártové, zastoupené JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Legerova 1830/44, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. prosince 2008 č. j. 19 C 28/2004 (ve znění opravného usnesení z 15. ledna 2009 č. j. 19 C 28/2004-157), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2010 č. j. 14 Co 132/2010-217, 14 Co 133/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 č. j. 23 Cdo 2962/2011-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (danou k poštovní přepravě dne 19. 9. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) tak, že žalované pojišťovně uložil zaplatit z titulu pojistného plnění částku 1 413 937 Kč s přísl., ve zbytku do částky 4 940 500 Kč s přísl. žalobu stěžovatelky zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byla uzavřena pojistná smlouva, jejímž předmětem byly (mj.) obrazy. Do bytu stěžovatelky se vloupal neznámý pachatel a obrazy odcizil. Mezi účastníky bylo sporné výše pojistného plnění. Podle soudu prvního stupně bylo nutno vycházet z ceny obrazů v době krádeže (1999) a soud ustanovil znalce PhDr. Jana Nízkého, podle kterého celková hodnota odcizených obrazů činila 3 060 000 Kč.

3. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku IV potvrdil, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalované na tyto náklady částku 86 987 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud - ohledně výše pojistného plnění - vycházel z premisy, podle níž je relevantní tržní cena odcizených věcí v daném místě v době pojistné události (§ 806 obč. zák., čl. VI. (4), čl. XIII. Všeobecných pojistných podmínek - dále jako "VPP"). Právě tuto cenu zjišťovaly posudky znalců PhDr. Nízkého a revizní posudek Národní galerie v Praze, nikoliv již znalecký posudek JUDr. PhDr. Stacha. Posudek znalce PhDr. Nízkého, který nebyl v rozporu s revizním posudkem, předmětné obrazy ocenil, s výjimkou obrazu od H. M., v cenovém rozpětí uváděném revizním posudkem. Odvolací soud proto vycházel při určení výše pojistného ze znaleckého posudku PhDr. Nízkého. Celkem tento znalec určil cenu odcizených obrazů ke dni pojistné události částkou 3 060 000 Kč. Odvolací soud dále uvedl, že od této částky je nutné odečíst sjednanou spoluúčast žalobkyně ve výši 500 Kč, dále též částku 1 645 563 Kč, vycházející z poskytnuté zálohy 2 000 000 Kč po odečtení částky 354 437 Kč, představující plnění za odcizenou elektroniku. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni náleží plnění ve výši 1 413 937 Kč s příslušenstvím od 8. 12. 2001 a do zbytku, tj. do částky 4 940 500 Kč bylo nutné žalobu zamítnout.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro neexistenci otázky zásadního právního významu. Uvedl, že účastníci si v čl. VI. 4 VPP sjednali, že "dojde-li k poškození, zničení, odcizení, ztrátě cenností nebo věcí zvláštní hodnoty, je pojistné plnění limitováno obecnou cenou věci v době pojistné události (tj. tržní cena obvyklá v daném místě)". Z ujednání stran tak vyplývá, co rozumí obecnou cenou odcizených věcí, a toto ujednání je pro její stanovení rozhodující. Odvolací soud za základ pro skutkové zjištění ohledně obecné ceny odcizených obrazů vzal znalecký posudek znalce PhDr. Nízkého, v němž bylo při stanovení obecné ceny respektováno ujednání obsažené v čl. VI. 4 VPP; cena přitom vycházela z doby pojistné události a místa, kde se pojistná událost stala. K námitce stěžovatelky, že při posuzování obecné ceny je nutno brát v úvahu i sjednanou pojistnou hodnotu odcizených věcí, uvedl, že tato skutečnost nevyplývá z ujednání obsaženého v čl. VII. 4 VPP. Pro výši pojistného plnění tak není rozhodující pojistná hodnota pojištěných věcí, ale obecná (tržní) cena, když pojistná hodnota představuje velikost možné nejvyšší majetkové újmy, kterou by mohla pojistná událost způsobit a je též určující pro výši pojistného (viz podobně rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 10. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2717/2010 a rozsudek ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 4381/2007).

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozdíl v ocenění předmětných obrazů u znalců - JUDr. PhDr. Stacha na jedné straně a PhDr. Nízkého na straně druhé - je obrovský, téměř ve výši částky 5 000 000 Kč. Podle stěžovatelky měl soud přisvědčit znaleckému posudku JUDr. PhDr. Stacha, který ocenil její obrazy částkou o 5 000 000 Kč větší. Soudy dostatečně nevyargumentovaly, proč se přiklonily k závěrům znalce PhDr. Nízkého, znalecké posudky adekvátně nevyhodnocovaly.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

8. Co do skutkové roviny řízení před obecnými soudy - která je podstatou ústavní stížnosti - platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

9. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (znalecké posudky), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocením, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelkou v rámci celého řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutků nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

10. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatelky, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou účastníkům řízení jinak známá. V konkrétnostech Ústavní soud podotýká, že věc rozhodně nestojí tak, že by soudy racionálně neodůvodnily, proč nepřihlédly ke znaleckému posudku JUDr. PhDr. Stacha. Jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud rozumně vysvětlily, proč podle pojistné smlouvy byla relevantní cena obrazů cena obvyklá v daném místě, přičemž znalec JUDr. PhDr. Stach vycházel naopak z cen na trzích světových (a contrario trh v České republice), zatímco PhDr. Nízký ohodnotil obrazy v souladu se smlouvou, tedy cenou na uměleckém trhu v České republice. K tomu odvolací soud přiléhavě dodal, že posouzení PhDr. Nízkého zásadně odpovídalo i reviznímu znaleckému posudku, právě v kontrapozici s posouzením znalce JUDr. PhDr. Stacha. Rozhodně tak přiklonění se obecných soudů ke znaleckému posouzení PhDr. Nízkého nebylo výrazem libovůle či dokonce svévole (apod.), ale naopak projevem racionality.

11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.