III. ÚS 2872/13
III.ÚS 2872/13 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z + M Partner, spol. s r. o. se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Valchařská 3261/17, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2011 č. j. 7 Cmo 85/2011-74 a Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 23 Cdo 4226/2011-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů vydané v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práv zaručených články 2 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 90 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 11. 2010 č. j. 24 Cm 97/2010-51 zrušil rozhodčí nález ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. 6315/2009 vydaný rozhodcem Mgr. Petrem Čubíkem ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalované o zaplacení 200 400 Kč, a to s odkazem na ustanovení § 31 písm. e) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v tehdy platném znění (dále též "zákon o rozhodčím řízení"), neboť žalované nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a ve věci byly dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 5. 2011 č. j. 7 Cmo 85/2011-74 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správný, byť z jiného důvodu. Shledal rozhodčí smlouvu neplatnou, protože ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení odkazovala na Společnost rozhodců, s. r. o., která není stálým rozhodčím soudem, a vedením seznamu rozhodců, jakož i vydáváním statutů a řádů přejímá jeho činnost, čímž obchází ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2013 č. j. 23 Cdo 4226/2011-107 dovolání stěžovatelky zamítl. Přisvědčil závěru odvolacího soudu, že vykonává-li subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, činnosti, které spadají výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o jednání odporující zákonu a rozhodčí smlouva, jež na něj odkazuje, je neplatná.

Tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje; je názoru, že smluvní strany se dohodly na způsobu určení rozhodce i na pravidlech vedení rozhodčího řízení platně. Zákon nevylučuje, aby rozhodce jmenovala právnická osoba z veřejně dostupného seznamu rozhodců, přičemž není rozdílu v tom, zda smluvní strany odkáží na pravidla rozhodčího řízení vydaná třetí osobou, nebo zda jejich obsah vtělí do rozhodčí smlouvy. Není ani podstatné, kdo jednací řád rozhodčího řízení vydal, neboť smluvní strany se také mohou dohodnout, že pro účely rozhodčího řízení použijí postupy z jiných právních odvětví. Stěžovatelka též míní, že vzhledem k tomu, že Společnost rozhodců, s. r. o., rozhodčí činnost nevykonává, není ani důvod, aby se řídila zákonem o rozhodčím řízení a své jednací řády zveřejňovala shodným způsobem jako stálé rozhodčí soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Otázkou platnosti rozhodčí doložky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce a pravidel pro vedení rozhodčího řízení se Ústavní soud opakovaně zabýval. Konstatoval, že ačkoli je rozhodčí řízení vedeno formou zjednodušenou, cílem by mělo nepochybně být dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci; to v prvé řadě předpokládá i transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce, přičemž tento požadavek je zvýrazněn se zřetelem k tomu, že rozhodčí řízení představuje určitý odklon od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1079/11 ze dne 18. 7. 2013). Ústavní soud též aproboval názor (stěžovatelkou nyní kritizovaný), že vykonává-li subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na výběr obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3406/10 ze dne 14. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. 10. 2011, U 6/63 SbNU 551 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3724/12 ze dne 8. 7. 2013); jde totiž o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Seznam rozhodců, z nichž obchodní společnost vybírá rozhodce, může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky, a tak výběr rozhodce vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž je pod vlivem rozhodčí společnosti, např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, N 187/63 SbNU 171, bod 29, a usnesení sp. zn. II. ÚS 2572/13 ze dne 5. 9. 2013).

Ústavní soud neshledává důvod, aby se od této (již ustálené) rozhodovací praxe odchýlil; jelikož její závěry dopadají i na věc nyní posuzovanou, je namístě logický úsudek, že porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky doloženo nebylo.

Shora předznačené hodnocení ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno. Podle tam citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.