III. ÚS 2869/13
III.ÚS 2869/13 ze dne 20. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky PEIKO spol. s r. o., se sídlem Vlárská 22, Brno, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2013 č. j. 44 Co 63/2010-101 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. září 2009 č. j. 44 C 164/2007-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 19. září 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel přezkoumat formální podmínky přípustnosti takového návrhu podle zákona o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto podmínky splňující, je nepřípustná.

3. Z obsahu ústavní stížnosti a dotčených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka podala podobnou ústavní stížnost dne 29. srpna 2011 a tato byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2570/11 ze dne 8. 11. 2012 odmítnuta, jelikož Nejvyšší soud rozhodnutí v částech napadených ústavní stížností zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání soudu nižší instance. V dané situaci totiž stěžovatelka podala dovolání a ústavní stížnost zároveň, ovšem specifikovala, že ústavní stížnost podala pouze proti části výroku, proti níž nebylo dle jejího tvrzení přípustné dovolání, kdežto proti zbytku stejného výroku a dalším částem napadeného rozhodnutí brojila dovoláním. Nejvyšší soud ovšem rozhodnutím ze dne 3. září 2012 sp. zn. 30 Cdo 41/2012 rozhodl o výrocích napadených dovoláním jako o celku, čímž přestala právně existovat i část výroku, která byla napadená stěžovatelčinou ústavní stížností.

4. V nyní posuzovaném případě stěžovatelka tedy podává v pořadí již druhou ústavní stížnost, kterou opět napadá pouze určitou specifikovanou část výroku obecných soudů, proti níž není dle jejího tvrzení přípustné dovolání, a proti zbytku napadnutelných částí rozhodnutí odvolacího soudu znovu brojí dovoláním.

5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již pravomocně rozhodly a všechny zákonné prostředky ochrany základních práv a svobod jsou již proto vyčerpány. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Principy právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

6. Posuzovaná situace se pak z procesního hlediska nijak neliší od situace, v níž stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla odmítnuta pro nepřípustnost usnesením sp. zn. II. ÚS 2570/11 ze dne 8. 11. 2012. Ani v této nové situaci nemůže Ústavní soud předjímat, jak bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovoláním napadených výrocích jako o celku, přičemž Ústavní soud není povolán míru této pravděpodobnosti (rozsahu o rozhodnutí o dovolání) na základě interpretace judikatury Nejvyššího soudu předvídat.

7. Ústavní soud rovněž připomíná, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti proti stejnému rozhodnutí navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. § 16, § 40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).

8. Toliko na závěr Ústavní soud konstatuje, že po vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv, zůstane stěžovatelce cesta k Ústavnímu soudu plně otevřená. Pro úplnost se dodává, že je možné předpokládat i situaci, kdy Nejvyšší soud rozhodne pouze o nárocích napadených dovoláním a ke zbylé části výroku, která byla napadena ústavní stížností, se nebude vyjadřovat. Je třeba zdůraznit, že i v takovém případě se stěžovatelka bude moci se svou ústavní stížností obrátit ve lhůtě dvou měsíců na Ústavní soud, protože je nutné takový případ kvalifikovat jako dodatečné zpochybnění předpokladu, na jehož základě Ústavní soud dnes rozhodl o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Není přijatelné, aby byla "prvotní" ústavní stížnost odmítnuta pro předčasnost a následná pak pro opožděnost (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1274/13 ze dne 12. 8. 2013); stejně tak však - jak bylo předesláno - není možné stavět Nejvyšší soud do situace, kdy již v jím projednávané věci bylo rozhodováno meritorně Ústavním soudem.

9. Jen pro úplnost se uvádí, že Ústavní soud posoudil rovněž naplnění podmínek mimořádné přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal, přičemž stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

10. Z výše zmíněného důvodu tedy Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jako takovou ji ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl. Návrh stěžovatelky na vydání usnesení o náhradě nákladů řízení sdílí stejný osud jako hlavní návrh stěžovatelky na vydání nálezu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2013

Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.