III. ÚS 2869/09
III.ÚS 2869/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P. Z., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou v Praze 4, Na Křivině 1363/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2009 č. j. 12 To 66/2009-1714 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 42 T 27/2008, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a vyřízení mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 3. 11. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že postupem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byly porušeny jeho ústavně zaručená práva a svobody dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud přikázal vrchnímu soudu propustit jej na svobodu. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a aby vyřídil jeho ústavní stížnost mimo pořadí ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením městského soudu bylo podle § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu (dále je "tr. ř.") rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, tu však vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud nerespektoval podmínky § 71 odst. 4 tr. ř., protože obdržel obžalobu dne 20. 11. 2008, bez jeho zavinění se hlavní líčení konalo až dne 11. 3. 2009, dne 18. 3. 2009 byl vyhlášen rozsudek. Do 30. 4. 2009, kdy bylo rozhodováno o jeho dalším ponechání ve vazbě, neproběhl vůbec žádný úkon, ačkoliv § 129 odst. 2 písm. b) tr. ř. stanovuje lhůtu pro písemné vyhotovení rozsudku a jeho předání k doručení. Napadené usnesení (městského soudu) se ve svém odůvodnění citovanou zákonnou podmínkou rozhodnutí o ponechání ve vazbě z důvodu nemožnosti skončení trestního stíhání v původní lhůtě nezabývá, což je činí nezákonným. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že ustanovení § 71 odst. 4 a 6 tr. ř. vyžaduje současné splnění obou tam uvedených podmínek a jejich nedostatek nelze nahradit úvahami o závažnosti trestného činu či výší nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody. Kromě existence vazebního důvodu je nutno prokázat vážné důvody, v důsledku nichž nebylo možné v uplynulé vazební lhůtě řízení ukončit, přičemž nelze přihlížet k průtahům zaviněným organizačními potížemi na straně orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel má rovněž za to, že nebyla splněna podmínka hrozby zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání, neboť je občanem státu Evropské unie, který je vázán mezinárodními smlouvami, jimiž jsou upraveny podmínky předávání stíhaných osob či převzetí trestního stíhání. Z "pouhé" skutečnosti, že jde o cizího státního příslušníka, který je ohrožen vysokým trestem, tak prý splnění dané podmínky nelze vyvodit, zvláště pak za situace, kdy stěžovatel s trvalým bydlištěm v Bulharské republice "projevil ochotu a za pomoci rodiny i schopnost si v případě potřeby v České republice zajistil ubytování po dobu trvání trestního stíhání, případně se k soudnímu řízení dostavit na předvolání ze svého trvalého bydliště v Bulharsku". Napadené usnesení městského soudu bylo doručeno jeho obhájkyni dne 11. 5. 2009, dne 12. 5. 2009 byla proti němu podána stížnost, kterou městský soud předložil vrchnímu soudu až dne 8. 9. 2009. Podle stěžovatele vrchní soud vady usnesení městského soudu neodstranil a jeho námitkami se nezabýval s tím, že o důvodnosti vazby bylo v minulosti několikrát rozhodováno a že nedošlo k žádným změnám, dále pak měl tento soud konstatovat, že určitou prodlevu způsobuje nutnost překladu příslušných materiálů. Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatel názoru, že městský soud nedůvodnými průtahy s předložením jeho stížnosti "posunul datum právní moci o cca 4 měsíce" a opětovně tím porušil zákon, neboť tím prodloužil jeho pobyt ve vazbě; během těchto průtahů totiž uplynula zákonem stanovená 3 měsíční lhůta, během níž byl soud povinen opětovně rozhodnout o dalším trvání vazby. Stěžovatel v další části ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje, že kvůli faktické nečinnosti městského soudu, jenž v průběhu téměř 6 měsíců pouze vyhotovil rozsudek, resp. nepředložil zmíněnou stížnost vrchnímu soudu, došlo k porušení podmínek plynoucích z § 71 odst. 4 a 6 tr. ř., a že tak byl omezen na své osobní svobodě. Tímto způsobem došlo k porušení čl. 8 Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Domáhá-li se stěžovatel kromě zrušení napadeného usnesení vrchního soudu toho, aby Ústavní soud přikázal tomuto soudu propustit stěžovatele na svobodu, nutno považovat takový návrh za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]; směřuje-li totiž ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, připadá v úvahu toliko kasace takového rozhodnutí [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], v případě tzv. "jinému zásahu" lze uvažovat jen postup ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Ve zbývající části pak jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že městský soud nevzal v úvahu, že od vyhlášení rozsudku dne 18. 3. 2009 [pozn.: jím byl stěžovatel mj. uznán vinným trestným činem podle § 140 odst. 2 věty druhé, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z.") za použití § 143 tr. z. a také pokračujícím trestným činem dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. z., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a k trestu vyhoštění na stejnou dobu] do rozhodnutí o ponechání jeho osoby ve vazbě (dne 30. 4. 2009) nebyl učiněn žádný úkon, resp. že došlo k porušení ustanovení § 129 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť ve zde stanovené lhůtě nebyl vyhotoven a k doručení předán zmíněný rozsudek, v důsledku čehož nebyla splněna podmínka ve smyslu ustanovení § 71 odst. 4 a 6 tr. ř., a to že "nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit". Z vyžádaného soudního spisu vskutku neplyne, že by od vyhlášení uvedeného rozsudku dne 18. 3. 2009 do rozhodnutí o vazbě dne 30. 4. 2009 byl učiněn ze strany městského soudu nějaký úkon (a vyhotoven daný rozsudek). Současně je třeba poukázat na to, že ze soudního spisu není patrno, že by stěžovatel proti namítané nečinnosti jakkoliv brojil, ačkoliv mu právní řád pro takový případ právní nástroje poskytuje (srov. § 164 a násl., § 174a zákona o soudech a soudcích). Pokud obviněný, zastoupený kvalifikovanou osobou, se proti případným pochybením orgánů činných v trestním řízení, ač tak činit může, nijak nebrání a své výhrady začne vznášet ex post v ústavní stížnosti, nutně tím vyvolává pochybnosti, zda nejedná toliko účelově.

Bez ohledu na to za podstatný z hlediska aplikace výše zmíněné podmínky (plynoucí z ustanovení § 71 odst. 4 a 6 tr. ř.) je třeba dle názoru Ústavního soudu považovat průběh celého trestního stíhání, kde namítané prodlení s vyhotovením rozsudku v délce přesahující 1 měsíc (pozn.: míněno do rozhodnutí o ponechání ve vazbě - k tomu viz níže) je jen jedním z více aspektů. Jde-li o délku přípravného řízení, stěžovatel žádné konkrétní výhrady nevznáší (a vznik průtahů nenamítá). Pokud se jedná o řízení před nalézacím soudem, od podání obžaloby do vyhlášení rozsudku neuběhly ani 4 měsíce, v této době příslušné orgány nebyly nečinné. Přitom danou trestní věc jistě nelze označit za jednoduchou, a to s ohledem na povahu a rozsah trestné činnosti, pro niž byl stěžovatel stíhán, a na to, že stěžovatel - jak již uvedl vrchní soud - je cizím státním příslušníkem, u něhož bylo nutné pořizovat úřední překlady soudních písemností.

Namítá-li stěžovatel, že v jeho případě nebyly naplněny vazební důvody, a poukazuje přitom na svou, před obecnými soudy deklarovanou ochotu dobrovolně se účastnit trestního řízení, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže funkci těchto orgánů nijak suplovat. Výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vazební stíhání ve smyslu § 67 tr. ř., je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby, přičemž dané rozhodování může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby z vazby na svobodu. Ústavní soud přitom nezjistil, že by obecné soudy při interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení postupovaly ústavně nekonformním způsobem. Hrozba vysokým trestem se stala více než aktuální, neboť stěžovatel byl již - byť nepravomocně - k takovémuto trestu odsouzen, navíc je cizím státním příslušníkem, který - jak konstatoval městský soud - v České republice neměl žádné vazby, a tudíž v dané době i hrozba útěku do zahraničí či skrývání se byla zjevně vysoká. Vzhledem k obecnými soudy řádně konstatovanému naplnění vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. nelze dospět k závěru, že by omezení stěžovatelovy osobní svobody neslo známky protiústavnosti [a je tudíž nadbytečné se zabývat otázkou vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř.].

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje také na průtahy, jichž se měl městský soud dopustit při předložení jeho stížnosti vrchnímu soudu (směřující proti ústavní stížností napadenému usnesení téhož soudu ze dne 30. 4. 2009), z čehož vyvozuje i nedodržení lhůty ve smyslu § 71 odst. 4, 6 tr. ř. Tato argumentace je však vzhledem k tzv. petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, bezpředmětná. Je to dáno tím, že namítané vady nemohou mít vliv na ústavnost samotného usnesení městského soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě, protože vznikly až po jeho vydání, přičemž nelze vytýkat ani vrchnímu soudu jako soudu stížnostnímu, že se jimi nezabýval (srov. § 147 odst. 1 tr. ř.).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí její osud. Domáhal-li se stěžovatel, aby byla jeho ústavní stížnost projednána mimo pořadí, Ústavní soud ji projednal neprodleně poté, jakmile to bylo možné, tedy jakmile obdržel od obecných soudů příslušný soudní spis (který si vyžádal již přípisem ze dne 11. 11. 2009); v důsledku určité prodlevy s jeho zasláním došlo k projednání návrhu (této ústavní stížnosti) v pořadí, v němž Ústavnímu soudu (soudci zpravodaji) návrhy došly, a tudíž posouzení naléhavosti věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavní soudu ztratilo smysl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.