III. ÚS 2859/13
III.ÚS 2859/13 ze dne 16. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Jiřím Kosem, MSc., advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 5. června 2013 č. j. 42 To 106/2013-285 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. března 2013 č. j. 10 T 208/2011-247, v jeho odsuzující části, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 18. září 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť dle jeho tvrzení jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ústavní zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu svádění k pohlavnímu styku ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl, vzhledem k v minulosti spáchanému deliktu podobného druhu, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a ústavní ochranné sexuologické léčení. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že praktikoval různé, v rozsudku specifikované sexuální praktiky s chlapcem mladším patnácti let, přičemž chlapcův věk byl stěžovateli znám. Stěžovatel byl naopak zproštěn obžaloby v části, dle níž měl spáchat zvlášť závažný zločin znásilnění ve smyslu ustanovení § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku, který měl spočívat v násilném vynucování sexuálních praktik na jiném chlapci, starším patnácti let. Okresní soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině především na základě výpovědi poškozeného zneužitého chlapce, podpořené řadou nepřímých důkazů vyplývajících zejména ze znaleckých posudků zkoumajících duševní zdraví a osobnostní rysy stěžovatele a psychologický profil poškozeného, jakož i ze skutečnosti, že stěžovatel byl za podobnou trestnou činnost již v minulosti trestán. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") následně zamítl stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu, neboť shledal jeho závěry stran viny i uloženého trestu jako správné.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Protiústavnost napadených rozhodnutí spočívá dle stěžovatele v porušení základních zásad vedeného trestního řízení, neboť v něm nebylo nadevší pochybnost prokázáno, že stěžovatel spáchal obžalobou mu vytýkaný skutek. Provedené důkazy si navzájem odporují, což soudy hodnotily vždy v neprospěch stěžovatele, když zcela pominuly důkazy podporující jeho nevinu. Konkrétně se naprosto rozcházejí dokonce jednotlivé výpovědi klíčového svědka, údajně poškozeného chlapce, stran počtu návštěv u stěžovatele a především stran počtu údajných pohlavních styků mezi ním a stěžovatelem. Hodnocení těchto výpovědí, jakož i vyhodnocení uvedeného svědka jako osoby celkově věrohodné jsou podle stěžovatele z toho důvodu zcela nelogické a rozporné se skutečným stavem věci. Dále stěžovatel zpochybňuje i správnost soudem použitých znaleckých posudků, které dle jeho názoru z odborného hlediska nesplňují požadavky kladené na znalecké posudky, neboť některé závěry byly nekriticky převzaty z jiných, odborně nedostatečných posudků, další pak byly zcela neurčité. Za stejně nedostatečný považuje stěžovatel i znalecký posudek zkoumající osobnostní a psychologický profil klíčových svědků. Soud rovněž protiústavně odmítl stěžovatelův návrh na provedení důkazů potvrzujících jeho neschopnost dosáhnutí erekce dříve než za hodinu, což by verzi obžaloby o průběhu šetřených událostí zcela vyvrátilo. Všechny tyto okolnosti vyvolávají dle stěžovatele v posuzovaném případě pochybnosti takové intenzity, která brání vynesení odsuzujícího rozsudku. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel poukazuje na nutnost zvýšeného zkoumání důvěryhodnosti klíčových svědků v podobných případech, přičemž tento zvýšený standard nebyl v jeho případě dodržen. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní sodu přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Po odstranění vad podání je již stěžovatel právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Vzhledem k povaze stěžovatelem uplatněných námitek je namístě připomenout ustálený závěr rozhodovací činnosti Ústavního soudu, dle nějž není tento zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, nevystoupí-li tyto z mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny. Ústavní soud proto není příslušný přezkoumávat "běžnou" zákonnost nebo věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, z čehož logicky vyplývá i nedostatek pravomoci pro přehodnocování provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů, k nimž obecné soudy došly v rámci trestního řízení. Jeho ústavní role a princip soudcovské nezávislosti (čl. 82 Ústavy České republiky) neposkytují Ústavnímu soudu k takovým zásahům žádný legitimní prostor. Nejsou-li provedené důkazy v tzv. extrémním rozporu se skutkovými závěry soudů, tedy zejména pokud tyto závěry nemohou při dodržení pravidel logiky a racionality z provedených důkazů při žádné jejich interpretaci vyplývat, nemůže Ústavní soud do důkazního řízení provedeného obecnými soudy nikterak zasáhnout, a to ani v případě, že by mohly být dílčí aspekty skutkového stavu hodnoceny zcela odlišným způsobem, než jakým to provedl příslušný soud.

7. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že všechny stěžovatelem vznesené námitky byly již uplatněny v řízení před obecnými soudy a tyto se s nimi dostatečně v rámci svých pravomocí vypořádaly. Závěry obecných soudů jsou ve všech vznesených otázkách logické a ze stěžovatelova odlišného názoru, jakož i odlišného názoru kohokoliv jiného, stran některých, stěžovateli nepříznivých závěrů obecných soudů, nelze dovodit opodstatněnost podané ústavní stížnosti, tím méně pak relevantní závěr o ústavně nepřijatelném zásahu do práva na spravedlivý proces, který by mohl být hodnocen jako jeho porušení. Co se týče jednotlivých námitek stěžovatele, lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že obecné soudy porušily závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479), neboť klíčový důkaz v podobě výslechu poškozeného byl řádně doplněn a "osvětlen" dalšími nepřímými důkazy (srov. str. 4 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Stejně tak se obecné soudy dostatečně vypořádaly s otázkou (ne)provedení stěžovatelem navržených důkazů (srov. str. 4 napadeného rozhodnutí krajského soudu).

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.