III. ÚS 2856/09
III.ÚS 2856/09 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4 . února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. G., právně zastoupeného JUDr. Markétou Malaskovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 38, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 39 T 1/2005, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 2 To 35/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 3 Tdo 1366/2008, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2007 uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., jímž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2007 č. j. 12 T 179/2007-182, byl stěžovateli podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl stěžovatel podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř roků. Výrokem podle § 35 odst. 2 tr. zák. nalézací soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2007 č. j. 12 T 179/2007-182, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 2 To 35/2008, jímž vrchní soud odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 256b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. řádu, tedy že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, resp. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 30. 10. 2008 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášeným (ani žádným jiným) důvodům dovolání dle § 265b tr. řádu neodpovídají.

V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady materiální pravdy dle ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a dokazování bylo vedeno jednostranně v neprospěch stěžovatele. Napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatele nevyhovují požadavkům na odůvodnění dle § 125 odst. 1 tr. řádu. Tyto obecné námitky stěžovatel rozvedl v obsáhlou polemiku se skutkovými závěry soudu prvého a druhého stupně, jež se do značné míry shoduje s jeho obhajobou uplatněnou v původním řízení. Stěžovatel zejména vyjádřil nesouhlas s postupem odvolacího a dovolacího soudu, které nevyhověly jeho návrhu na opětovný výslech svědka K., jímž měla být prokázána nesprávnost skutkových závěrů nalézacího soudu. Další část námitek stěžovatele má ryze skutkovou povahu; stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením svědeckých výpovědí a listinných důkazů nalézacím soudem a se závěry, jež tento soud na základě provedených důkazů učinil.
II. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel neuvedl žádné námitky, jimiž by oponoval úsudku dovolacího soudu o tom, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a bylo je tudíž nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. K usnesení stěžovatel vztáhl jedinou námitku, týkající se převýslechu svědka K., jehož se domáhal již ve svém odvolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje, se podává, že stěžovatel dovolání koncipoval jako důkazní polemiku se skutkovými závěry nalézacího soudu, a to i přesto, že dovolání opřel o důvody dle § 256b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. řádu.

Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud jednak poukázal na to, že stěžovatel ve vztahu k ust. § 256b odst. 1 písm. e) tr. řádu neuvedl žádnou skutečnost, jež by svědčila o nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 tr. řádu; k deklarovanému dovolacímu důvodu dle cit. ustanovení neuvedl argumentaci vůbec žádnou. Pokud jde o stěžovatelem deklarovaný dovolací důvod dle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel v dovolání vůbec nenamítal rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku soudu prvního stupně či v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku, případně nenamítal nesprávnost skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností. Uvedený dovolací důvod stěžovatel opřel výlučně o polemiku se správností zjištěného skutkového stavu věci, o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, včetně toho, že v pochybnostech (in dubio pro reo) nebylo postupováno v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení podal podrobný a četnými odkazy na relevantní judikaturu opatřený výklad o charakteru a účelu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož prostřednictvím se nelze domáhat přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu.

Ústavní soud sám může v této souvislosti toliko odkázat na svá předchozí rozhodnutí, v nichž konstatoval, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální, neboť skutečná existence dovolacího důvodu (nikoli jen jeho označení) je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 78/05, dostupné v databázi NALUS). Uplatnil-li stěžovatel důvody dovolání dle § 256b odst. 1 písm. e), písm. g) tr. řádu, nebylo možné v dovolacím řízení přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, jehož se stěžovatel v odůvodnění mimořádného opravného prostředku fakticky domáhal. Nejvyšší soud musel vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Povinností dovolacího soudu bylo toliko zjistit, je-li právní posouzení skutků popsaných ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušných skutkových podstatách trestných činů s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem nalézacím (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03).

Pro úplnost je nutné připomenout, že ve zcela výjimečných případech lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné flagrantní nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné v databázi NALUS). Takovým případem však posuzovaná věc očividně není, což je patrno z precizních odůvodnění rozhodnutí krajského a vrchního soudu, které se s námitkami, jež stěžovatel uváděl v dovolání a jež uvádí i v nyní projednávané ústavní stížnosti, podrobně zabývaly. Meritornímu přezkoumání těchto rozhodnutí však Ústavnímu soudu brání formální důvody, a to nedodržení zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Podle naposled citovaného ustanovení, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).

Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán dne 24. 6. 2008 a doručen nejpozději před 30. 10. 2008, kdy rozhodoval dovolací soud, zatímco ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána až 4. 11. 2009.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.