III. ÚS 2853/09
III.ÚS 2853/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009, č. j. 6 Ads 39/2009-72, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákonem o Ústavním soudu ), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 3, 4, čl. 36 odst. 1, 4, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřípustnost kasační stížnost stěžovatele, podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008, č. j. 6 Ca 322/2007-42, kterým byl jako nepřípustný podle § 38 odst. 3 s. ř. s. odmítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž měl soud uložit prvoinstančnímu správnímu orgánu odložení vymáhání dlužných částek do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě . Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil úsudkem, že kasační stížnost směřovala proti rozhodnutí, jež je dle své povahy dočasné, což ve smyslu ustanovení § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. zakládá její nepřípustnost; na tom ničeho nemění ani okolnost, že stěžovatel byl (naopak) o možnosti jejího podání (nesprávně) poučen, neboť nesprávné poučení krajského soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, nemůže založit její přípustnost (usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2004).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup Nejvyššího správního soudu, jímž mu s odkazem na § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. a na rozhodnutí sp. zn. 1 Ans 2/2003 upřel právo opravného prostředku proti usnesení soudu 1. stupně o návrhu na předběžné opatření , zakládá nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení a soudního řízení správního, neboť občanský soudní řád opravný prostředek (odvolání) proti usnesení o předběžném opatření připouští. K nepřípustnosti samotného návrhu na vydání předběžného opatření dle § 38 odst. 3 s. ř. s., jakož i vzájemnému vztahu mezi návrhem na vydání předběžného opatření a institutem odkladného účinku návrhu na zahájení řízení, pak namítá, že ustanovení § 38 odst. 1 s. ř. s. připouští soudní ochranu nařízením předběžného opatření již v případě hrozící vážné újmy , zatímco v případě odkladného účinku se tak děje jen v případě újmy nenahraditelné .
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

K ústavněprávní argumentaci stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, se prima facie podává, že jeho odkazy na čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny jsou nepřípadné zjevně, a totéž platí o čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť z pramenů ústavního pořádku nikterak neplyne, aby postavení účastníků občanského a správního soudního řízení byla vždy totožná; že příslušné procesní předpisy jsou naopak odlišné, je důsledkem nezpochybnitelné rozdílnosti materie, kterou upravují (jinak by postačil procesní řád jediný). Zůstává proto se vypořádat s argumentem, že se stěžovateli nedostalo tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to nesprávným výkladem a aplikací dotčených procesních předpisů, jmenovitě soudního řádu správního.

Ústavní soud standardně konstatuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných (správních) soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li tedy kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (zde procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které v otázce přípustnosti navrženého předběžného opatření správní soudy v dané věci soudy aplikovaly, za protiústavní v uvedeném smyslu mít nelze.

Závěr městského soudu, že návrh na vydání předběžného opatření je v dané věci nepřípustný, je evidentní, logický a srozumitelný; ustanovení § 38 odst. 3 s. ř. s., jestliže stanoví, že návrh je nepřípustný, lze-li návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek, nelze v situaci, kdy stěžovatelovu návrhu (žalobě proti rozhodnutí správního orgánu) odkladný účinek výslovně podle § 73 odst. 2 s. ř. s. přiznat lze, vyložit jinak. Není samozřejmě významné, zda tak soud v konkrétním případě učiní či nikoli, stejně jako stěžovatelem namítaný rozdíl v zákonem stanovených podmínkách pro to či ono procesní opatření (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2636/07, sp. zn. III. ÚS 156/05 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rozhodnutí městského soudu je souladné s rozhodovací praxí správních soudů (a v souladu i s judikaturou Ústavního soudu), pročež je nelze mít konečně ani za nepředvídatelné ani za výraz svévole či libovůle . Naopak, je založen na vnímání specifických rysů řízení a rozhodování ve správním soudnictví, jejichž součástí je možnost přiznat návrhu odkladný účinek (§ 73 odst. 2 s. ř. s.) a tím dosáhnout účelu, k němuž (jinak) směřuje i institut předběžného opatření. V takovém případě tudíž zákon logicky vylučuje možnost podat návrh na vydání předběžného opatření, neboť vychází z toho, že návrhem požadovaného cíle může být dosaženo jiným způsobem (srov. Vopálka, Mikule, Šimůnková, Šolín; Soudní řád správní, komentář; C. H. Beck, vydání první, 2004, str. 71). Právě o takový případ jde i v nyní projednávané věci stěžovatele, jestliže podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti platebním výměrům Všeobecné zdravotní pojišťovny, jimiž mu bylo uloženo zaplatit dlužné pojistné včetně penále.

Nebylo-li tedy stěžovateli městským soudem vyhověno v návrhu, aby nařídil předběžné opatření, stalo se tak ústavně konformním způsobem.

Podstatné je pak i to, že tím je předznačen výsledek (celého) řízení, a to bez ohledu na to, jakým procesním způsobem naložil Nejvyšší správní soud s kasační stížností rozhodnutím, které stěžovatel napadl stížností ústavní.

Z jiných důvodů, než které uplatnil stěžovatel, je toto rozhodnutí vystavitelné pochybnostem; lze především uvažovat o nikoli adekvátním odkazu na dřívější usnesení ze dne 28. 1. 2004, č. j. 1 Ans 2/2003-35, jestliže v něm Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti proti věcnému (zamítavému) rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, zatímco v dané věci šlo o rozhodnutí procesní (odmítavé), jež však bez dalšího vyloučit z dosahu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. patrně nelze.

Z předchozího však plyne, že i kdyby Nejvyšší správní soud postupoval jinak (měl-li by kasační stížnost naopak za přípustnou), nemohl by jí tak jako tak vyhovět, neboť bylo dovozeno, že jí napadené rozhodnutí je nejen podústavně správné, nýbrž i ústavně konformní.

Ostatně lze mít též za to, že Nejvyšší správní soud měl k dispozici k odmítnutí kasační stížnosti rovněž důvod podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

V této souvislosti je namístě připomenout i zásadu, již zhusta Ústavní soud uplatňuje, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu; konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena kromě reálného vlivu na výsledek sporu právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo či nikoli spravedlivé jako celek , tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06, III.ÚS 249/06).

Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Námitka podjatosti soudce JUDr. P. Rychetského byla formulována jen in eventum, pro případ, že by mu příslušelo v souvislosti řízení o této stížnosti provedení jakéhokoliv úkonu , a jelikož ten nenastal, Ústavní soud se jí nezabýval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.