III. ÚS 285/10
III.ÚS 285/10 ze dne 31. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. G., právně zastoupené JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2009 č. j. 0 Nt 811/2009-8 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2009 č. j. 11 To 485/2009-23, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka v záhlaví označeným usnesením okresního soudu ze dne 27. 10. 2009 vzata do vazby z důvodů uvedených v ust. § 67 písm. a), b), c) trestního řádu v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi podle ust. § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) tr. zák., pro něž je stěžovatelka trestně stíhána na základě usnesení policejního orgánu ze dne 26. 10. 2009. Proti rozhodnutí okresního soudu podala navrhovatelka stížnost, kterou však Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 12. 2009 jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Zpochybňuje závěry obecných soudů, pokud jde o důvodnost podezření z trestné činnosti, pro niž je stíhána. Obecné soudy dle stěžovatelky nespecifikovaly její úlohu v rámci organizované zločinecké skupiny, k níž měla náležet a jejich rozhodnutí tudíž spočívají na nepřijatelném principu kolektivní odpovědnosti. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem soudu prvého stupně, který toliko odkázal na výpovědi několika svědků, jež mají stěžovatelku z trestné činnosti usvědčovat, aniž se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobněji zabýval tím, co tyto osoby ve vztahu ke stěžovatelce skutečně vypověděly. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy naplnění vazebního důvodu dle § 67 písm. a) tr. řádu spatřují především ve skutečnosti, že stěžovatelce hrozí vysoký trest, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 566/03. Dle názoru stěžovatelky je však tento nález obecnými soudy interpretován zcela mimo celkový kontext judikatury Ústavního soudu. Rovněž ve vztahu k existenci důvodů koluzní vazby se obecné soudy v napadených rozhodnutích dle stěžovatelky omezily na pouhá paušální konstatování o tom, že by se jednotliví obvinění mohli domlouvat, ovlivňovat jiné osoby či jinak mařit vyšetřování. Dále, pokud jde o důvod vazby předstižné dle § 67 písm. c) tr. řádu, obecné soudy dle stěžovatelky opomněly zkoumat, zda je stěžovatelka vůbec schopna v trestné činnosti pokračovat bez ostatních spoluobviněných. Stěžovatelka rovněž uvažuje o tom, zda její vazební stíhání i vazební stíhání dalších osob v dané trestní věci není formou nátlaku na obviněné, aby se rozhodli vypovídat. Dle názoru stěžovatelky ve vazebním řízení dále nebylo přihlíženo k neproporcionálním následkům její vazby; zejména nebylo zohledněno, že stěžovatelka je matkou malých dětí.

II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla velmi stručná, neboť účastníci pouze vyjádřili obecný nesouhlas s argumentací stěžovatelky a odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat uvedená vyjádření stěžovatelce k replice. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Nt 811/2009, 0 Nt 904/2010, 0 Nt 2101/2010.
III. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv či svobod; k tomu by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. již nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96 dostupný v databázi rozhodnutí NALUS). V projednávané věci však žádné takové porušení ústavních předpisů zjištěno nebylo.

Ústavní soud nejprve připomíná, že obecnému soudu v přípravné fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání obviněného. Rozhoduje-li obecný soud o vazbě, vychází z dikce ustanovení § 67 tr. řádu, druhý pododstavec, jež toliko požaduje, aby dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Na odůvodnění vazebních rozhodnutí nelze mít přehnané požadavky právě po stránce skutkové argumentace vztahující se k důvodnosti trestního stíhání obviněného, o jehož vazbu se jedná. Není nutné, aby obecný soud v takovém rozhodnutí podrobně rozváděl obsah usvědčujících důkazů, je-li důvodnost trestního stíhání (tedy určitá vyšší míra pravděpodobnosti, že se obviněný konkrétního trestného jednání dopustil) jasně patrná z dosud shromážděného spisového materiálu.

V projednávané věci je sice napadené usnesení okresního soudu, jímž byla stěžovatelka vzata do vazby, odůvodněno stručně, obsahuje však všechny podstatné skutečnosti, z nichž se existence výše uvedených vazebních důvodů podává. Z vyžádaného spisového materiálu okresního soudu je patrné, že obecný soud při vzetí stěžovatelky do vazby vycházel z velmi podrobně odůvodněného návrhu státní zástupkyně dle ust. § 68 odst. 1 tr. řádu, v němž jsou rozebrány výsledky prověřování, z nichž velmi konkrétním způsobem vyplývá intenzivní podezření o účastenství stěžovatelky na závažné organizované trestné činnosti ve smyslu ust. § 232a tr. zák. Na této trestné činnosti se stěžovatelka podle zjištění policie měla podílet dlouhodobě v úzké součinnosti zejména se svým druhem, obviněným K. a s dalšími osobami, s nimiž měla brutálním způsobem nutit poškozené ženy k poskytování sexuálních služeb za úplatu v České republice i v zahraničí.

Pokud jde o existenci důvodů vazby předstižné dle § 67 písm. a) tr. zák., Ústavnímu soudu nezbývá než spolu s obecnými soudy odkázat na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupném v databázi rozhodnutí NALUS), jež na věc stěžovatelky plně dopadají. Ústavní soud ve světle spisového materiálu konstatuje, že ve věci stěžovatelky nejde o pouhou typovou hrozbu vysokým trestem na základě v úvahu přicházející trestněprávní kvalifikace stíhaného jednání (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 226/96, I. ÚS 19/97 a další). Hrozba vysokého trestu je v případě stěžovatelky podložena specifickými skutečnostmi, jež vyplývají z výsledků prověřování podezření z trestného činu policií. Relevantní je zejména těsné spojení stěžovatelky s obviněným K., který měl být řídící osobou organizované skupiny. Spolu s obv. K. se měla stěžovatelka velmi aktivně podílet na výběru poškozených žen, odebírat jim osobní doklady, zadržovat je ve společném bytě, činit na ně nátlak, organizovat prostituci těchto žen a z jejich nucené prostituce kořistit. Ze spisového materiálu je zřejmé, že dle zjištění policie neměla stěžovatelka hrát v rámci organizované skupiny nikterak podružnou, závislou či okrajovou roli. Za této situace lze v případě, že se uvedená podezření v dalším řízení potvrdí a stěžovatelka bude uznána vinnou, důvodně očekávat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozmezí trestní sazby dle § 232a odst. 3 tr. zák. [nedojde-li dokonce ke změně trestněprávní kvalifikace na trestný čin dle odst. 4 téhož ustanovení, viz § 232a odst. 4 písm. c)].

Z argumentace stěžovatelky ani z vyžádaného spisového materiálu přitom nevyplývají žádné "silné důvody" ve smyslu citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, jež by byly s to existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. a) tr. řádu eliminovat. I ve vztahu k důvodům vazby předstižné dle § 67 písm. c) tr. řádu lze poukázat na to, že stěžovatelka se dle zjištění policie měla mimořádně závažné trestné činnosti dopouštět soustavně po delší dobu (minimálně dvou let), vůči celé řadě poškozených a kořistěním z jejich nucené prostituce získávat značné finanční zisky. Do uvedené trestné činnosti mělo být zapojeno více osob, z části dosud neztotožněných. Skutečnost, že stěžovatelka je matkou malých dětí, není překážkou pro vzetí stěžovatelky do vazby za situace, kdy podle dosavadních zjištění policie stěžovatelce přítomnost dětí v domácnosti nikterak nebránila v předchozí soustavné trestné činnosti. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky rodinným zázemím nelze ve světle spisového materiálu přehlédnout, že i na stíhaném trestném činu obchodování s lidmi se měly podílet především blízké osoby, resp. příbuzní stěžovatelky. Z hlediska ústavněprávního posouzení odůvodněnosti a proporcionality vazebního stíhání není bez významu ani zahájení dalšího trestního stíhání stěžovatelky, k němuž došlo pro majetkové trestné činy v mezidobí od vydání napadených rozhodnutí do podání ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.