III. ÚS 2829/09
III.ÚS 2829/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., právně zastoupené Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem AK se sídlem Kozí 4, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2009 sp. zn. 38 Co 291/2009, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. listopadu 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2009 sp. zn. 38 Co 291/2009, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2009 sp. zn. 38 Co 291/2009 byl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. prosince 2008 č. j. 5 C 1628/2007-38 ve výroku pod bodem II. změněn tak, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") je povinna nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 12 878,- Kč a dále bylo uvedeným usnesením rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Brně, že v předmětné věci byly důvody zvláštního zřetele hodné dány pouze zčásti (z jedné poloviny) a to s odůvodněním, že "z aktuálního výpisu z katastru nemovitosti vyplývá, že žalobkyně má spoluvlastnický podíl ve výši ideální jedné poloviny na nemovitostech v podílovém spoluvlastnictví se žalovaným, zapsaných na LV č. 352 pro k. ú. Vacenovice u Kyjova". Stěžovatelka namítá, že nikdy nebyla vlastnicí či spoluvlastnicí této nemovitosti, což vyplývá nejen z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí, ale ze všech záznamů týkajících se této nemovitosti. Odvolací soud tak při svém rozhodování podle stěžovatelky vycházel z nesprávně zjištěných skutkových okolností, resp. tato zjištění jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem. Na základě tohoto pochybení odvolacího soudu pak došlo k nesprávnému zhodnocení dané věci a taktéž k nesprávnému rozhodnutí. Stěžovatelka uvádí, že toto nesprávné rozhodnutí má pro ni zcela fatální důsledky, jelikož její majetkové poměry jí neumožňují vynaložit takto vysokou finanční částku. Stěžovatelka je přesvědčena, že povinnost hradit žalovanému náhradu nákladů řízení, byť i jen z jedné poloviny, by byla v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatelka má zato, že žalobu podala důvodně.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze tehdy, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.

Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).

Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. § 150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05).

V této souvislosti Ústavní soud - ve vztahu k projednávané věci - uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí námitkou stěžovatelky (ohledně nepoužití, resp. pouze částečného použití ust. § 150 o. s. ř.) řádně a náležitě zabýval. Odvolací soud však neshledal stěžovatelkou namítané skutečnosti takovými důvody, jaké má na mysli ust. § 150 o. s. ř., které by odůvodňovaly úplné použití tohoto ustanovení. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem obecného soudu o pouhém částečném použití ust. § 150 o. s. ř. neztotožnila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) přezkoumal prvostupňové rozhodnutí v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že je to právě žalobkyně, která ve věci nebyla úspěšná a je povinna nahradit úspěšnému žalovanému jeho náklady řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 1. o. s. ř. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele na straně žalobkyně, které odůvodňují částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému. Odvolací soud dovodil, že je namístě, aby žalobkyně nahradila žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně polovinu těchto nákladů, a to nejen s ohledem na osobní a majetkové poměry (správnost zjištění jejích majetkových poměrů soudem stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá). Je třeba připomenout, že odvolací soud takto rozhodl rovněž s ohledem na skutečnost, že žalovaný je fyzickou osobou, byl ve věci samé plně úspěšný, a bylo by proto podle odvolacího soudu neodůvodněným zvýhodněním žalobkyně, pokud by žalovanému nemusela uhradit žádnou náhradu nákladů řízení, které žalovaný vynaložil účelně na svoji obranu v této věci.

Do závěrů odvolacího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jeho argumentaci neshledal žádný protiústavní exces.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.