III. ÚS 282/14
III.ÚS 282/14 ze dne 13. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. A., t. č. Věznice Pardubice, PS-18/E2 P, zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem Svaté Anežky České 32, 530 02 Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 14 To 341/2013 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2013 sp. zn. 0 PP 101/2013, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 1. 2014, se stěžovatel (v trestním řízení "odsouzený") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení zásad uvedených v článku 40 odst. 5 Listiny, tedy nedodržení zásady ne bis in idem.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že splňuje veškeré vyžadované podmínky umožňující rozhodnout kladně o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to především uplynutí doby výkonu trestu a podmínky umožňující jeho zařazení do běžného života. Předcházejících trestných činů se stěžovatel dopustil převážně jako mladistvý a tato skutečnost, též ve spojení s přeřazením stěžovatele do mírnější nápravně výchovné skupiny, naznačuje, že v průběhu jeho života mohly v jeho hodnotové orientaci nastat žádoucí změny, ovlivňující jeho budoucí chování a přístup k celospolečenským zájmům, nehledě již ani k tomu, že u něj dříve zjištěná drogová závislost nemohla zůstat neovlivněna životními podmínkami ve výkonu trestu. Odkaz obecných soudů na dřívější trestnou činnost a dřívější drogovou závislost stěžovatele je prý proto nepřípadný a pro odpovědné posouzení věci (stavu nápravy stěžovatele a jeho předpokladů řádného života) zcela nedostatečný, mimo jiné také proto, že ustálená rozhodovací praxe obecných soudů vyžaduje rozhodování vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí a nikoli podle stavu quo ante.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 4. 11. 2013 Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ve veřejném zasedání zamítl žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že chování odsouzeného a způsob, jakým plní povinnosti ve výkonu trestu, by eventuelně mohly žádost o podmíněné propuštění podpořit. Nicméně není zde jistota toho, že povede v budoucnu řádný život, neboť byl pravidelně trestán za majetkovou a násilnou trestnou činnost, přičemž i v minulosti byl jednou podmíněně propuštěn, což však na něho nemělo pozitivní vliv a znovu spáchal trestnou činnost.

Dne 27. 11. 2013 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále též jen "krajský soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení okresního soudu ze dne 4. 11. 2013 zamítl jako nedůvodnou. Stížnostní soud se vypořádal s námitkami stěžovatele uvedenými ve stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu a shledal je neopodstatněnými. Konstatoval, že je třeba hodnotit i údaje z předchozí trestné činnosti a postoj odsouzeného k podmíněnému propuštění, a že předchozí tresty neměly pozitivní výchovný účinek, neboť odsouzený následně spáchal další velmi závažnou trestnou činnost. Stížnostní soud zdůraznil, že přihlédnutí k předchozímu odsouzení není možné považovat za přičítání stejné skutečnosti dvakrát, ale jde o hodnocení osobnosti a zhodnocení existujících rizik, zda se může znovu dopustit trestné činnosti a zda do budoucna skýtá či neskýtá záruku vedení řádného života. Dále se krajský soud vypořádal i s námitkou stěžovatele, v níž odkazoval na judikát Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000. Krajský soud konstatoval, že hrozba možného opětovného páchání trestné činnosti je u odsouzeného vysoká a není dána záruka, že by do budoucna vedl řádný život.
III.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 a násl. tr. zákoníku a § 331 a násl. tr. ř. není rozhodováním o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), ani rozhodováním o oprávněnosti trestního obvinění (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Ústavní soud ustáleně judikuje, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje jakékoliv základní právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že toto právo nelze dovodit ani ze znění ustanovení § 88 trestního zákoníku.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil, a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1728/12 a dále též usnesení ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2973/11, usnesení ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 890/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své výše citované judikatuře připouští, že záruky spravedlivého procesu nutno vztahovat i na řízení o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; posouzení, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu, je však výlučnou záležitostí obecných soudů, což je mj. i v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a soudců zakotveným v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud v projednávané věci neshledává žádné pochybení obecných soudů ani v tom, jak tyto soudy hodnotily postoj stěžovatele při posouzení osobnosti odsouzeného, prognózy úspěšnosti jeho nápravy, možnosti jeho opětovného začlenění do řádného občanského života, či naopak rizika budoucí recidivy. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích podaly dostatečně podrobný výklad, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že by se stěžovatel v případě podmíněného propuštění vyvaroval další trestné činnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení ustanovení článku 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud připomíná, že účelem citovaného článku Listiny je zakázat opakování trestních řízení již skončených pravomocným rozhodnutím. Zásada ne bis in idem vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (spočívajícího v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí), zjevně vyplývá, že nejde o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného. Nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního způsobu odsouzeného, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10).

Ústavní soud považuje za nedůvodné i obecné tvrzení o údajném porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny. Přístup k soudu na základě žádosti o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, a stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, jejž využil.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.