III. ÚS 2814/09
III.ÚS 2814/09 ze dne 26. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Ch., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2009 č. j. 71 Co 228/2009-36, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2009, napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2009 č. j. 71 Co 228/2009-36, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavci V., tj. ve výroku o nákladech řízení, a tvrdí, že jím byl porušen článek 95 odst. 1 věta první Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a článek 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jádrem velmi kuse odůvodněné ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že "v případě žaloby o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže mají (procesní) úspěch oba účastníci"; z tohoto důvodu není prý možné při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že pokud by byl správný právní názor odvolacího soudu i pro futuro, bylo by přiznáváno právo na náhradu nákladů řízení vždy tomu z účastníků řízení, který podal žalobu ve věci jako první.

II.

Z připojeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2009 č. j. 71 Co 228/2009-36 se zjišťuje, že označený soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 2. 6. 2009 č. j. 20 C 67/2009-25 v napadené části, tj. v odstavci V. výroku o nákladech řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v souvislosti s odvoláním stěžovatele konstatoval, že je neshledal důvodným, neboť žalobkyně, která se domáhala zrušení práva společního nájmu družstevního bytu a garáže, navrhovala, aby jejich výlučným nájemcem a členem družstva se stal stěžovatel. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Protože žalobkyně měla ve věci plný procesní úspěch, neboť její žalobě bylo zcela vyhověno, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
III.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně věcí obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a určit jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by takovým rozhodnutím došlo k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Je tomu tak zejména z toho důvodu, že i když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. III. ÚS 255/05). Výjimku z výše uvedeného přístupu by bylo možno připustit pouze tehdy, pokud by konkrétním rozhodnutím o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Je nezbytné respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí by mohlo jít jen v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, které by znamenalo nepředvídatelnou interpretační libovůli. Takové vady by však musely dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavně právní roviny problému, neboť jen případná nesprávnost není hlediskem ústavně právního přezkumu.

Jak bylo zdůrazněno výše, je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení převážně za doménu obecných soudů, Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Taková situace v projednávané věci nenastala.

Stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vycházel z předpokladu, že měl ve věci plný úspěch, pokud se stal výlučným nájemcem bytu a garáže a členem předmětného družstva a zcela pominul skutečnost, že to byla žalobkyně, jejíž žalobě bylo v řízení zcela vyhověno a tedy měla ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve věci plný procesní úspěch. Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení proti procesně neúspěšnému účastníkovi řízení bylo proto v souladu s označeným ustanovením. Nelze samozřejmě pochybovat o tom, že pokud by stěžovatel dospěl k dohodě s žalobkyní před podáním žaloby, nebyl by povinen platit žalobkyni náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení, neboť žalobkyně by v takovém případě neměla důvod se domáhat úpravy neřešených právních vztahů cestou občanskoprávní žaloby.

Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.