III. ÚS 2809/12
III.ÚS 2809/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012 č. j. 49 Co 162/2011-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v pracovněprávní věci, jelikož podle jeho názoru představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivou odměnu za práci garantovaného jejím článkem 28.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 6. 2011 č. j. 7 C 392/2010-65, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele k žalujícímu zaměstnavateli (úkonem ze dne 30. 7. 2010), je neplatné. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo předčasně, neboť počátek běhu patnáctidenní lhůty dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do dne 31. 12. 2011, se odvíjel nikoli od termínu výplaty mzdy, ale v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2242/2009 ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vznikl nárok na mzdu.

S tímto názorem stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, a předestírá proti němu obšírnou oponenturu; mimo jiné má za to, že Nejvyšší soud v dovolávaném rozhodnutí vycházel výlučně z jazykového výkladu ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a stranou ponechal celý kontext právní úpravy, následkem čehož vnesl do pracovněprávních vztahů nejistotu a oproti účelu zákoníku práce posílil silnější stranu vztahu tím, že jí umožnil po delší dobu "beztrestně" nehradit mzdu. Stěžovatel odkazuje rovněž na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě sp. zn. 21 Cdo 1155/2002, sp. zn. 21 Cdo 2019/2004, sp. zn. 21 Cdo 1275/2004, resp. sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, která byla sice vydána za účinnosti jiné právní úpravy (zákona o mzdě), ale jsou podle jeho názoru v projednávané věci plně aplikovatelná, neboť znění zákonného ustanovení, z nějž vycházejí, se přijetím "nového" zákoníku práce nezměnilo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž je výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použily výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Takový nedostatek však Ústavní soud neshledává.

Je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud oproti tomu za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Pakliže stěžovatel nesouhlasil s právním názorem soudů, jenž se opíral o citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (a současně sledoval v zásadě jen úroveň jím dosažené racionality, míru výkladové logiky či účelnosti), bylo přiléhavé jej zpochybňovat především před jeho autorem (Nejvyšším soudem), a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] tvrdit s odůvodněním, že napříště má být rozhodná právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Oproti tomu Ústavní soud není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi, a to i kdyby se případně domníval, že "přiléhavější" by byla verze jiná, než uplatnily obecné soudy v daném řízení.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.