III. ÚS 2809/09
III.ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010

N 59/56 SbNU 631
K poučovací povinnosti obecných soudů dle § 118a o. s. ř.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 18. března 2010 sp. zn. III. ÚS 2809/09 ve věci ústavní stížnosti Českého rybářského svazu, místní organizace Ostrov, IČ: 18 22 96 46, P. O. BOX 95, 363 01 Ostrov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009 č. j. 25 Cdo 2401/2007-393, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2007 č. j. 14 Co 440/2006-363, výrokům II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. června 2006 č. j. 9 C 296/99-326 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2003 č. j. 14 Co 839/2002-131, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě o náhradu škody v souvislosti s úhynem ryb v důsledku vypuštění nedostatečně čištěných vod Vodárnami a kanalizacemi Karlovy Vary, a. s.
Výrok

I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009 č. j. 25 Cdo 2401/2007-393 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2007 č. j. 14 Co 440/2006-363 se zrušují.

II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.
Odůvodnění

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak se podává z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 9 C 296/99, výrokem I. rozsudku jmenovaného soudu ze dne 14. června 2006 č. j. 9 C 296/99-326 bylo žalovaným Vodárnám a kanalizacím Karlovy Vary, a. s., takto vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, uloženo zaplatit přesně určenou částku z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, když bylo prokázáno, že v důsledku jím realizovaného vypuštění nedostatečně čištěných vod došlo k úhynu ryb na specifikovaném úseku řeky Bystřice, zjištěnému dne 7. října 1997 [§ 420a odst. 1, odst. 2 písm. b) občanského zákoníku]. Výroky II. a III. téhož rozsudku bylo rozhodnuto o nákladech řízení a výrokem IV. zamítnuta žaloba pro částku 286 079 Kč. Takto co do uvedené částky vymezený a uplatněný nárok, který měl na základě žalobních tvrzení vzniknout ve výši hodnoty uhynulých ryb, soud stěžovateli nepřiznal, a to jsa vázán právním názorem obsaženým v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2003 č. j. 14 Co 839/2002-131. Dle něj z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pro posouzení věci rozhodném, vyplývá, že ryby, které dosud nebyly uloveny, nepatří nikomu, a za škodu na rybách lze tudíž vždy považovat jen ušlý zisk rybářské organizace.

O následně podaném odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. ledna 2007 č. j. 14 Co 440/2006-363 tak, že rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. června 2006 č. j. 9 C 296/99-326 ve výrocích II., III. a IV. potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud posléze rozsudkem ze dne 29. července 2009 č. j. 25 Cdo 2401/2007-393 dovolání stěžovatele zamítl, když poukázal na svou dosavadní (ustálenou) rozhodovací praxi týkající se otázky vlastnictví dosud neulovených volně žijících ryb ve vodních tocích, ústící v závěr, že za situace, kdy zákon č. 102/1963 Sb. ani jiný právní předpis výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb a stanoví pouze, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá ulovením jakožto způsobem nabytí vlastnictví podle zvláštního zákona, tedy originárním způsobem založeným na oprávnění přivlastňovat si ryby v mezích tohoto zákona, na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné, takže neulovené ryby ve vodních tocích se pokládají za věc ničí. Z toho vyvodil, že úhyn dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích v důsledku kontaminace vod nemůže představovat snížení majetkového stavu oprávněného subjektu rybářského práva o hodnotu ulovených ryb, jestliže je k okamžiku jejich ztráty nevlastnil. Uzavřel, že odvolací soud tak v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil uplatněný nárok, jehož skutkovým vymezením byl vázán, jako neopodstatněný za situace, kdy předmětem řízení zůstala částka představující skutečnou škodu v podobě součtu hodnot uhynulých ryb k datu havárie.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření předseda senátu 25 Cdo Nejvyššího soudu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. V něm zopakoval argumenty již vyslovené v rozsudku a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Předsedkyně senátu 14 Co Krajského soudu v Plzni ve svém vyjádření potom pouze odkázala na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

V rámci svých rozsáhlých stížnostních bodů stěžovatel mimo argumenty podloženou polemiku s právními (interpretačními) vývody obecných soudů poukázal na to, že do svého vlastnictví nakoupil násady jednotlivých druhů ryb stejně jako ryb generačních a tyto ryby nasadil do jím obhospodařovaného toku řeky Bystřice, v rezervaci určené k jejich šlechtění a následnému výlovu a prodeji matečních ryb, přičemž zdůraznil, že tato je navíc chráněnou rybí oblastí, sloužící jako zdroj generačních ryb. Poukázal v tomto ohledu i na svou povinnost (tehdy) plynoucí z § 6 zákona č. 102/1963 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném. Na podporu svého názoru o nároku na náhradu škody na uhynulých rybách odkázal i na § 12 odst. 11 zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství). Stěžovatel považuje za absurdní, aby mu stát ukládal při výkonu rybářského práva povinnost s rybami hospodařit na své náklady a na druhé straně mu nebyla poskytnuta relevantní ochrana proti škodlivým následkům objektivně zjištěného deliktního jednání vedlejšího účastníka na rybí obsádce v dané chráněné rybí oblasti. Z těchto, jakož i dalších důvodů v návrhu podrobně rozvedených domáhal se, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů tak, jak jsou uvedena v záhlaví.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nálezy sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení § 6 odst. 1 a 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni 7. října 1997, § 420 odst. 1, 2 a § 442 odst. 1 občanského zákoníku a § 118a a § 213b odst. 1, § 219a odst. 1 písm. b) a § 226 o. s. ř.

V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal.

Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 31. ledna 2003 č. j. 14 Co 839-2002-131 dospěl k závěru, dle něhož "škoda na rybách je jen ušlým ziskem rybářské organizace (tímto závěrem je soud prvního stupně vázán)", přičemž uložil nalézacímu soudu vyzvat žalobce, aby doplnil svá skutková tvrzení ohledně výše škody s ohledem na uvedený závěr odvolacího soudu a navrhl k prokázání ušlého zisku důkazy.

V obdobné věci týkající se rovněž aplikace ustanovení § 6 odst. 1 a 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni 7. října 1997, § 420 odst. 1 a 2 a § 442 odst. 1 občanského zákoníku Nejvyšší soud v kasačním rozsudku ze dne 26. srpna 2007 sp. zn. 25 Cdo 3206/2007 dospěl k závěru, dle něhož kromě nároku na úhradu ušlého zisku je založen i nárok na náhradu skutečné škody, jež není dána hodnotou uhynulých ryb z titulu jejich vlastnictví, nýbrž náklady, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně (např. aniž se dostavil s nimi očekávaný výsledek či které musel použít na reparaci stavu vyvolaného škodnou událostí): "Podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Skutečnou škodou mohou být i náklady, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně (např. aniž se dostavil s nimi očekávaný výsledek či které musel použít na reparaci stavu vyvolaného škodnou událostí). Takovými zbytečnými náklady mohou být i výdaje, které subjekt rybářského práva vynaložil ze svých prostředků na doplnění stavu ryb (zarybnění) ve vodních tocích, k nimž vykonával rybářské právo, byť mu k rybám samotným nesvědčilo vlastnické právo. Nelze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobci taková škoda nevznikla, resp. že neprokázal její výši.".

Nejvyšší soud tudíž posoudil nároky na náhradu škody plynoucí z totožného právního základu odlišně, jak tomu bylo u Krajského soudu v Plzni v rozhodované věci, podřadil do jejich rámce nejen nárok na ušlý zisk, nýbrž i na náhradu skutečné škody, přičemž vymezil její obsah ve shodě se svojí předchozí judikaturou nikoli hodnotou uhynulých ryb z titulu jejich vlastnictví, nýbrž náklady, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně (např. aniž se dostavil s nimi očekávaný výsledek či které musel použít na reparaci stavu vyvolaného škodnou událostí).

V žalobě v předmětné věci stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody způsobené úhynem ryb, zapříčiněným vedlejším účastníkem (spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 9 C 296/99, č. l. 1-2). Výše škody byla určena hodnotou uhynulých ryb a ztrátou produkce. Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 31. ledna 2003 č. j. 14 Co 839-2002-131 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu z důvodů dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to dle § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. bez nařízení jednání. Dle ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení přitom postupuje podle § 118a o. s. ř. Uvedený pokyn Krajského soudu v Plzni v předmětném usnesení ze dne 31. ledna 2003, v němž vzhledem k tomu, že "škoda na rybách je jen ušlým ziskem rybářské organizace", uložil nalézacímu soudu vyzvat žalobce, aby doplnil svá skutková tvrzení ohledně výše škody s ohledem na uvedený závěr odvolacího soudu a navrhl k prokázání ušlého zisku důkazy, nutno tudíž interpretovat právě ve smyslu postupu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Účelem aplikace § 118a o. s. ř. v odvolacím řízení v systému neúplné apelace je zabránit přijímání tzv. překvapivých rozhodnutí. Avšak rovněž při přijetí kasačních rozhodnutí bez nařízení jednání musí právní názor odvolacího soudu vyslovený dle § 219a a 226 o. s. ř. odpovídat kautelám vyžadovaným pro ustanovení § 118a o. s. ř. Není totiž toliko pokynem soudu prvního stupně pro další řízení ve věci samé, nýbrž je zároveň poučením pro účastníky řízení, zejména pak pro navrhovatele, ohledně vymezení předmětu řízení (uplatněného nároku) a k němu se vážícího dokazování. Je-li takovéto poučení ve zřejmém rozporu s hmotným právem, omezuje tím v oblasti procesní uplatněný nárok, a zakládá tudíž dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Dle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, a dále má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; zjistí-li v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu. Dle přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (část 12 hlava I bod 1) není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jelikož v bodech 2 až 29 uvedeného přechodného ustanovení jinak stanoveno není, dopadá takto vymezená intertemporalita i na použití ustanovení § 118a o. s. ř. v předmětné věci.

Dle Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)] smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. je zajistit uplatnění principů spravedlivého procesu tak, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že takové břemeno má. Nejvyšší soud v daném kontextu v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3090/2008 vyslovil tezi, dle níž poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; nespadá do poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. objasňování, zda jeden z účastníků nemá vůči druhému jinou pohledávku, ukáže-li se, že jím uplatněný nárok není po právu.

Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 10 Co 344/2007 pak vymezil i hranice použití předmětného zákonného ustanovení: "Ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. doléhá na právní situace, kdy účastník nevymezil v žalobě, resp. ve svém podání některou z podstatných (pro rozhodnutí ve věci) zásadně významných skutečností, při jejichž osvědčení by bylo lze takto (v důkazním řízení) zverifikovaný skutek subsumovat pod jiné pravidlo chování, které soud v rámci aplikační úvahy nalezl k užití, nikoliv na situaci, kdy - z pohledu účastníkem sledovaného procesního výsledku - je třeba v zásadně významných skutkových momentech zcela změnit (tedy nikoliv pouze doplnit) nejen skutkovou podstatu věci, ale též i (z ní vycházející) žalobní návrh (podání), který by měl soud při osvědčení takto vylíčeného skutku převzít do svého rozhodnutí.".

V posuzované věci stěžovatel uplatnil náhradu škody způsobené úhynem ryb zapříčiněným vedlejším účastníkem (spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 9 C 296/99, č. l. 1-2), přičemž výši škody určil hodnotou uhynulých ryb a ztrátou produkce. Pokud ho krajský soud dle § 118a o. s. ř. poučil, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, a vyzval jej, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a to v tom smyslu, že náhrada uplatněné škody spočívá toliko v ušlém zisku (jenž je nutno prokázat důkazy), postupoval sice ve shodě s uvedeným zákonným ustanovením, jakož i v intencích jeho interpretace Ústavním soudem a soudy obecnými, avšak obsahem poučení dle § 118a o. s. ř. ve spojení s § 219a odst. 1 písm. b) a § 226 o. s. ř. zúžil stěžovatelem uplatněný nárok a tím i vymezení předmětu řízení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se vztahu ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku k ustanovení § 6 odst. 1, 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni 7. října 1997 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. 25 Cdo 540/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003 sp. zn. 25 Cdo 1307/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2007 sp. zn. 25 Cdo 3206/2007). Dle uvedené judikatury Nejvyššího soudu je nutno do rámce nároku na náhradu škody dle ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 a 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni 7. října 1997, podřadit nejen nárok na ušlý zisk, nýbrž i na náhradu skutečné škody, přičemž její obsah je vymezen nikoli hodnotou uhynulých ryb z titulu jejich vlastnictví, nýbrž náklady, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně (např. aniž se dostavil s nimi očekávaný výsledek či které musel použít na reparaci stavu vyvolaného škodnou událostí).

Ústavní soud v řadě svých nálezů interpretoval pojem poučovací povinnosti obecných soudů [sp. zn. IV. ÚS 2191/08 ze dne 3. 12. 2008 (N 214/51 SbNU 665), IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31), I. ÚS 139/99 ze dne 8. 1. 2003 (N 3/29 SbNU 21) a další], přičemž u vědomí a při respektování hledisek, z nichž v této souvislosti vychází judikatura obecných soudů, poukázal na nutnost zohlednění i spravedlnostního obsahu soudního rozhodování při dodržení principu rovnosti účastníků řízení. V kontextu rozhodované věci z uvedeného plyne nutnost při nesporném skutkovém základu věci zabývat se šíří poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř. ve spojení s § 219a odst. 1 písm. b) a § 226 o. s. ř. ve vazbě na uplatněný nárok na náhradu škody a na jeho možné interpretace. Mezí tohoto poučení je identita předmětu řízení.

Z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371), III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477) a další]. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002 (N 37/25 SbNU 287) a další]. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva [např. sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67), III. ÚS 114/94 (viz výše) a další]. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04 - výše) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (viz výše), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (viz výše), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) a další].

V rozhodované věci Ústavní soud vychází z testu konkurence interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva [§ 118a o. s. ř. ve spojení s § 219a odst. 1 písm. b) a § 226 o. s. ř.], přitom z pohledu rozhodované věci dává přednost jejímu výkladu a aplikaci z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, ukládajících soudům zákonem stanoveným postupem poskytovat ochranu právům, a to při respektování principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Vzhledem k interpretaci a aplikaci ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku k ustanovení § 6 odst. 1 a 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni 7. října 1997, provedené Krajským soudem v Plzni při použití ustanovení § 118a o. s. ř., obsahující výklad zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a judikaturou ustáleném významu, aniž by pro takový postup byly dostatečně vyloženy důvody, a tím způsobenému omezení rozsahu uplatněného žalobního nároku nelze než konstatovat na straně stěžovatele dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy. Jelikož tyto skutečnosti nebyly zohledněny v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s ohledem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz doktrinární stanovisko, dle něhož k naplnění podmínek uvedeného zákonného ustanovení dochází i v případě nesprávné aplikace § 118a o. s. ř., pokud má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - L. Drápal, J. Bureš a kol., Občanský soudní řád. II., Praha 2009, s. 1919), dopadají uvedené kasační důvody i na rozsudek dovolacího soudu.

V návaznosti na uvedené Ústavní soud stížnosti zčásti, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy, při zohlednění čl. 37 odst. 3 Listiny, vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009 č. j. 25 Cdo 2401/2007-393 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2007 č. j. 14 Co 440/2006-363 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

V části směřující do rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. června 2006 č. j. 9 C 296/99-326 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2003 č. j. 14 Co 839/2002-131 ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 citovaného zákona). Rozhodl takto ve shodě s principem subsidiarity, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.), IV. ÚS 537/01 ze dne 10. 4. 2002 (N 45/26 SbNU 17) a další], vycházeje z toho, že k nápravě Ústavním soudem vytýkaného pochybení může dojít v řízení před odvolacím soudem v dané fázi řízení.

V dalším řízení je právní názor obsažený v tomto nálezu, připínající se ke specifické záležitosti stěžovatele, pro obecné soudy závazný (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky

Východisko oponentury výsledku řízení před obecnými soudy čerpá většinový názor z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 25 Cdo 3206/2007 (jenž vychází z jiného právního základu, totiž § 34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti) nadbytečně, a nadto nepřiměřeně konfrontačně, neboť Nejvyšší soud z právního názoru tam vyjádřeného i v dané věci vycházel, resp. výslovně jej zmínil; s tím toliko, že škodu jemu odpovídající povahy stěžovatel v posuzované věci (prostě) neuplatnil. V desátém odstavci odůvodnění Nejvyšší soud výslovně uvádí, že "ustálená judikatura totiž nepřipouští jiný závěr, než že za účinnosti zákona č. 102/1963 Sb. lze odškodnit pouze ušlý zisk (jehož náhrady se žalobci dostalo) či zbytečně vynaložené náklady na chov ryb (jejichž náhradu žalobce v řízení nepožadoval)". Jestliže tedy tyto nároky stěžovatel "nepožadoval" (a ze spisu se nepodává opak), pak stěží lze dovozovat, že "Nejvyšší soud ... posoudil nároky na náhradu škody plynoucí z totožného právního základu odlišně ..." (ve věci sp. zn. 25 Cdo 3206/2007 žalobce tyto náklady - oproti tomu - "požadoval").

I tak ovšem zůstává otevřená otázka pochybení soudů ve vztahu k poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř., a zde se většinový názor dovolává rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3090/2008 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 344/2007. Je však nepřehlédnutelné, že obojí působí - vzhledem k cíli, jenž je sledován - protisměrně; procesní situace v posuzované věci je totiž právě tou, kterou oba judikáty z dosahu poučovací povinnosti vylučují [srov. "... nespadá do poučovací povinnosti ... zda jeden z účastníků nemá vůči druhému jinou pohledávku, ukáže-li se, že jím uplatněný nárok není po právu" ... nebo "nikoli na situaci, kdy - z pohledu účastníkem sledovaného procesního výsledku - je třeba v zásadně významných skutkových momentech zcela změnit (tedy nikoli pouze doplnit) nejen skutkovou podstatu věci, ale též i ... žalobní návrh ..."].

Poučení, kterého se stěžovateli dostalo - o "ušlém zisku" - bylo regulérní (ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř.) potud, že se upínalo ke stěžovatelem vymezenému skutkovému základu sporu, totiž "uhynulým rybám", resp. jejich ceně; zde opodstatněně odvolací soud vedl soud prvního stupně, aby stěžovatele poučil, že "z uhynulých ryb" nemůže požadovat náhradu za všechny, nýbrž jen za ty, jež by ulovil (ad "jiný právní názor"), čemuž bylo zapotřebí dodat další skutková tvrzení (právě o těch z uhynulých ryb, jež by takto nabyl).

Oproti tomu poučení o "nákladech, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně", jehož absenci většina vytýká, by nemohlo být ničím jiným než výzvou k novým (žalobním) skutkovým tvrzením, na původním náhradovém skutku (ztotožněným s množstvím a cenou uhynulých ryb) zcela nezávislým, jež se mohou identifikovat než s jiným, dosud neuplatněným nárokem; tím by měl být nárok na zaplacení jiné částky než odvíjející se od "uhynulých ryb", jakož i z jiného skutku, totiž vycházejícího z tvrzení, že byla provedena nová obsádka říčního toku, jaké náklady byly vynaloženy na její pořízení a jaké na vysazení apod. Jinak řečeno, soud by zde naváděl žalobce, jaký další nárok má proti žalovanému uplatnit (a že pak mu bude vyhověno), což je právě "nepřípustným poučením o hmotném právu", které porušuje princip nestrannosti soudu, jakož i rovnosti účastníků, ačkoli většinový názor dává najevo, že tato hlediska vzal v úvahu.

Obecné soudy (Krajský soud v Plzni a následně soud prvního stupně) tedy správně poučily "o ušlém zisku" a stejně tak správně nepoučily stěžovatele "o další skutečné škodě" (nákladech reparační obsádky), čímž - nejen v právním názoru - nýbrž ani v procesním postupu ("poučení") nepochybily.

V posledku, i když porušení požadavků § 118a odst. 2 o. s. ř. je reflektovatelné v řízení o odvolání, resp. dovolání i bez výslovného uplatnění v podobě odvolacího, resp. dovolacího důvodu, přece jen je i zde "ve hře" princip (vnitřní) subsidiarity ústavněprávního přezkumu potud, že není přípustné vznášet až v něm námitky, které stěžovatel neuplatnil (efektivně) dříve.

Ostatně argument, který kasační nález - jako jediný proti rozhodnutím obecných soudů - uvažuje, je pro stěžovatele viditelně jen komplementární, jelikož těžiště ústavní stížnosti, jakož i předchozích procesních návrhů, směřuje do protrahovaného sporu o vlastnictví ryb volně žijících ve vodním toku; proto ostatně chybí informace (tvrzení), z níž by bylo možné usuzovat, zda dosud neuplatněný nárok na náhradu za znovuvysazení rybí násady je svojí výší, ve vztahu k nárokům dosud uplatněným, fakticky významný.

Nelze samozřejmě nevidět snahu nalézt spravedlivé řešení sporu, k níž se většina senátu uchýlila, stejně tak však nelze - podle mého názoru - neoponovat procesní argumentaci, s níž k sledovanému výsledku dospěla. Pakliže pro ni v dané věci nebylo místa, měla být ústavní stížnost zamítnuta, případně odmítnuta.

Proto připojuji k nálezu toto odlišné stanovisko.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.