III. ÚS 2801/11
III.ÚS 2801/11 ze dne 10. 12. 2013

Odměna ustanoveného advokáta a aplikace moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Grobelného, advokáta, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011 č. j. 28 Co 137, 138/2011-244, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
I. Výrokem IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011 č. j. 28 Co 137, 138/2011-244 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Výrok IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011 č. j. 28 Co 137, 138/2011-244 se proto ruší.
Odůvodnění:

I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku IV. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo v řízení o náhradu škody na zdraví změněno usnesení soudu prvního stupně o odměně za zastupování pro stěžovatele coby ustanoveného zástupce žalobkyně. Stěžovateli byla nově přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 112.849,20 Kč, místo původní odměny za zastupování dle usnesení soudu prvního stupně ve výši 157.391 Kč, a to s odkazem na § 150 občanského soudního řádu.

2. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným výrokem rozsudku Městského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na spravedlivou odměnu ustanoveného právního zástupce. Stěžovatel byl v roce 2005 ustanoven právním zástupcem žalobkyně v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeném pod sp. zn. 22 C 211/2004, čímž byla dána taktéž pravidla pro jeho odměňování, jež se mělo řídit vyhláškou č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), stanovující odměňování podle vykonaných úkonů právní služby. Městský soud však s odkazem na legislativní vývoj dospěl k závěru, že stěžovatelova odměna podle advokátního tarifu je v dané věci příliš vysoká, a že by tedy za použití § 150 o. s. ř. měla přiznána odměna dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Podle stěžovatele je takový postup protiprávní, ba i skandální. V daném případě se jednalo o složitou kauzu, v níž si stěžovatel vyúčtoval odměnu podle advokátního tarifu, jaká mu náleží. Městský soud však aplikoval § 150 o. s. ř. ve prospěch státu, jako by stát byl sociálně slabým subjektem jako nemajetní občané. Podle stěžovatele se tak stát v návaznosti na rozhodnutí městského soudu stává parazitem na úkor práce advokátů. Stěžovatel se rovněž domnívá, že by Ústavní soud měl zvážit ústavnost § 12a advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. Konečně stěžovatel též doplňuje, že městský soud rozhodl o změně usnesení soudu prvního stupně o odměně za zastupování na základě odvolání žalované, přestože stanovení odměny za zastupování ustanoveného zástupce náleží do vztahu mezi tímto zástupcem a státem, a netýká se žalované; v tomto ohledu tak je třeba odvolání považovat za podané osobou neoprávněnou.

3. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Městský soud v Praze jako účastník řízení. Městský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť nedošlo k porušení stěžovatelem tvrzených práv. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil svůj postup při stanovení odměny stěžovatele, přičemž vycházel z objektivního účelu paušálního vyčíslení odměny za zastupování a odkázal též na nález sp. zn. I. ÚS 1126/07.

4. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 211/2004 Ústavní soud zjistil, že usnesením obvodního soudu ze dne 27. 7. 2005 č. j. 22 C 211/2004-35 byl stěžovatel ustanoven žalobkyni zástupcem k ochraně jejích zájmů v řízení o náhradu škody na zdraví vůči žalované cestovní kanceláři. Rozsudkem ze dne 18. 11. 2010 č. j. 22 C 211/2004-186 obvodní soud žalobkyni částečně vyhověl a částečně žalobu zamítl (výroky I. a II.) a dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit státu na účet obvodního soudu náklady řízení (odměna za zastupování ustanoveného advokáta) ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení (výrok III.), a o její povinnosti nahradit státu na účet obvodního soudu soudní poplatek a náklady řízení (svědečné a znalečné) v určené výši (výrok IV.). Usnesením ze dne 15. 12. 2010 č. j. 22 C 211/2004-198 pak obvodní soud přiznal stěžovateli jako zástupci žalobkyně odměnu za zastupování ve výši 157.391 Kč. Obvodní soud tak nevyhověl návrhu stěžovatele ze dne 22. 11. 2010, aby mu byla přiznána odměna ve výši 254.977 Kč, přičemž výpočet obvodního soudu vycházel zejména z odlišného stanovení sazeb za jednotlivé úkony právní služby, které obvodní soud určoval z částky přisouzené žalobkyni, nikoliv z částky žalované. Toto usnesení bylo doručováno jak stěžovateli, tak právnímu zástupci žalované.

5. Rozsudek obvodního soudu posléze odvoláním napadla jak žalobkyně, tak žalovaná. V odvolání žalobkyně bylo mimo jiné výslovně uvedeno, že právní zástupce žalobkyně se neodvolává do usnesení obvodního soudu o své odměně za zastupování, byť konstatuje, že i to je nesprávné, neboť při určení odměny ustanoveného zástupce nelze vycházet z částky přiznané, ale z částky, která je předmětem soudního sporu. Žalovaná naopak odvolání podala nejen do rozsudku, ale i do usnesení obvodního soudu, s tím, že přiznaná výše odměny za zastupování vychází ze soudem přiznané výše úhrady odškodnění, kterou žalovaná napadá v rámci odvolání proti rozsudku obvodního soudu. K odvolání žalované se následně, prostřednictvím svého zástupce, tj. stěžovatele, vyjádřila žalobkyně, která mimo jiné poukázala na neoprávněnost žalované k podání odvolání proti usnesení o určení odměny stěžovatele za zastupování, pročež by odvolání žalované v tomto rozsahu mělo být odmítnuto. Dne 15. 6. 2011 proběhlo u Městského soudu v Praze jednání, které se týkalo toliko merita věci, nikoliv otázek nákladů řízení. Městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2011 č. j. 28 Co 137, 1338/2011-244 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci částečně změnil a částečně potvrdil (výrok I.), žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně s tím, že žalovaná je povinna danou částku zaplatit státu na účet obvodního soudu (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.) a rozhodl o odměně stěžovatele za zastupování žalobkyně (výrok IV.). V tomto výroku městský soud konkrétně změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastoupení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně ve výši 112.849,20 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí ohledně tohoto výroku městský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07 a možnost analogické aplikace § 150 o. s. ř. i při určení odměny ustanoveného advokáta. V daném případě přitom městský soud § 150 o. s. ř. aplikoval a stěžovateli přiznal vedle náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas odměnu za zastupování jen v té výši, v níž by mu náležela podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to s ohledem na výraznou disproporci výše odměny advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (64.900 Kč) a výše odměny advokáta podle advokátního tarifu (183.340 Kč) v projednávané věci a s přihlédnutím k legislativnímu vývoji (§ 12a advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2011). O odměně stěžovatele za zastupování žalobkyně v řízení o odvolání pak bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2011 č. j. 22 C 211/2004-254, přičemž stěžovateli byla přiznána odměna ve výši 66.284 Kč, vyčíslená podle advokátního tarifu, neboť zde již soud neshledal výraznou disproporci mezi výšemi odměny dle advokátního tarifu a dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
II. 6. Ústavní stížnost je důvodná.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud přitom již ve svých četných rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci více interpretačních alternativ jedné konkrétní normy a případy svévolné aplikace podústavního práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004, N 90/33 SbNU 371; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

8. V nyní posuzovaném případě je klíčovou otázka určení výše odměny stěžovatele jako ustanoveného zástupce žalobkyně v řízení před obecnými soudy. K totožné otázce se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již několikrát vyjádřil. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79) upozornil na různé režimy odměny advokáta za poskytnutí právních služeb - smluvní a mimosmluvní; přičemž pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s klientem, řídí se ustanoveními advokátního tarifu [§ 1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Dále Ústavní soud zdůraznil, že "je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu, což je i výslovně uvedeno (s odkazem na § 1 odst. 2 větu prvou advokátního tarifu) v § 1 odst. 3 advokátního tarifu, protože vyhláška č. 484/2000 Sb., jakožto zvláštní právní předpis, odměnu ustanovenému advokátu neurčuje. Ustanovenému advokátu proto přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení podle advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě nelze považovat za správný a spravedlivý."

9. Obzvláště zevrubně se dané problematice Ústavní soud věnoval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. 6. 2012. V něm charakterizoval nárok stěžovatele na přiznání odměny ustanoveného advokáta jako nárok svou povahou hmotněprávní, přestože vznikl v souvislosti s procesem (občanským soudním řízením) a je upraven v předpise procesním. Uspokojení tohoto nároku tak spadá pod ochranu ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen "Úmluva"; podobně též shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05 či nález sp. zn. I. ÚS 2278/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 240/59 SbNU 443)]. Legitimní očekávání přitom Ústavní soud vymezil jako "očekávání určitého postupu orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu právního řádu," a konkrétně též zdůraznil, že ochrana legitimního očekávání jako integrální součásti základního práva na ochranu majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě by měla být reflektována v jednotlivých normách podústavního práva, respektive v jejich výkladu ze strany obecných soudů, povolaných čl. 4 Ústavy k ochraně základních práv. "Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání. Jinak řečeno, ?legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy ČR) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva? (nález sp. zn. IV. ÚS 763/05, N 82/41 SbNU 79)."

10. Lze tak shrnout, že je-li advokát v občanském soudním řízení ustanoven zástupcem účastníka řízení, vzniká mu legitimní očekávání, že jeho odměna za poskytnutí právních služeb bude posléze v souladu se zákonem vypočtena na základě advokátního tarifu (§ 140 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř., § 1 odst. 3 advokátního tarifu). Jiný postup zásadně nelze připustit; jedinou výjimku, kdy se s odkazem na moderační právo soudu dle § 150 občanského soudního řádu lze odchýlit od příslušných ustanovení advokátního tarifu, dovodil Ústavní soud pro případy, v nichž by vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."). Podle Ústavního soudu by totiž odměnu určenou podle advokátního tarifu v takových případech nebylo možno považovat za spravedlivou, legitimní ani rozumnou a naopak by z ústavněprávního pohledu byla projevem ničím neodůvodněné nerovnosti. Zároveň však Ústavní soud též zdůraznil, že postup obecného soudu upouštějícího od vypočtení odměny ustanoveného advokáta podle advokátního tarifu nesmí být svévolný, ale je nutno jej pečlivě a racionálně odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647)].

11. Ústavní soud též podotýká, že jeho dřívější výše citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 763/05 a sp. zn. I. ÚS 1126/07 byly vydány v kontextu zčásti odlišné úpravy odměňování za zastupování advokátem a náhrady nákladů řízení. Do 30. 6. 2009 totiž platilo, že zatímco odměna ustanoveného advokáta se řídí ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně (§ 140 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.), výše náhrady nákladů řízení přiznaných účastníkovi, jehož ustanovený advokát zastupuje, se určí zásadně podle paušálních sazeb dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (§ 151 odst. 2 věta první o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009); přitom účastník, jemuž byla náhrada nákladů uložena, je povinen náhradu hotových výdajů ustanoveného advokáta a odměnu za zastupování zaplatit státu (§ 149 odst. 2 o. s. ř.). Novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 však došlo ke změně rozhodné úpravy pro určení výše odměny za zastupování advokátem v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení a nyní se pro určení náhrady hotových výdajů ustanoveného advokáta a odměny za zastupování, kterou je povinen zaplatit státu účastník, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení jiného účastníka zastoupeného ustanoveným advokátem, použije advokátní tarif (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009).

12. V neposlední řadě pak Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že při odměňování ustanoveného advokáta v soudním řízení není ve hře jen jeho odměna za práci, respektive jeho právo na ochranu majetku, nýbrž tuto problematiku je třeba vnímat v širší souvislosti, a to zejména v souvislosti s právem účastníka na právní pomoc, včetně bezplatné právní pomoci nemajetným, dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Pokud stát není schopen zavést a prostřednictvím obecných soudů používat uspokojivou a předvídatelnou právní úpravu odměňování ustanovených advokátů, oslabuje tak právě základní právo jednotlivců na právní pomoc, neboť nejistá či neadekvátně nízká odměna je bezpochyby způsobilá mít demotivující účinky na práci advokáta (stejně jako kohokoli jiného) a její kvalitu. I z tohoto důvodu by tedy obecné soudy měly přistupovat obzvlášť obezřetně k odklonům od základního pravidla odměňování ustanovených zástupců, tj. odměňování v souladu s ustanoveními advokátního tarifu.

13. V kontextu nyní posuzovaného případu tak Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že odměna ustanoveného advokáta za zastupování v občanském soudním řízení, kterou mu v souladu s § 140 odst. 2 o. s. ř. platí stát, se pravidelně určuje v souladu s ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně a odchýlení se od tohoto pravidla, při analogické aplikaci § 150 o. s. ř., je možné toliko ve výjimečných případech, v nichž je vyčíslení odměny za zastupování podle advokátního tarifu a podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v příkrém rozporu. Kupříkladu ve věci posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07 činila výše odměny podle advokátního tarifu téměř sedmadvacetinásobek výše odměny podle paušální sazby dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1534/10 pak dokonce Ústavní soud zdůraznil, že je nepřípustné nečekaně a nepředvídatelně snížit odměnu ustanoveného zástupce, "aniž by např. [soudy] konstatovaly, že advokát některé vyúčtované úkony právní služby vůbec neprovedl či právní službu jako celek provedl zjevně nekvalitně (...). Ničím nepodložená úvaha o bezpracném výdělku ustanoveného advokáta (...) zastupující klienta majícího nereálné požadavky není v tomto kontextu namístě."

14. Z výše uvedeného vyplývá, že postup a argumentace městského soudu ve vztahu k určení výše odměny stěžovatele za zastupování žalobkyně v řízení před obvodním soudem nemůže obstát. Městský soud totiž vyšel toliko z porovnání výše odměny, která by stěžovateli náležela podle advokátního tarifu (183.340 Kč), s výší odměny dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (64.900 Kč) a na základě toho uzavřel, že je v daném případě dán onen "příkrý rozpor", který mu umožňuje ustanovenému zástupci přisoudit odměnu vypočtenou podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Takové odůvodnění však Ústavní soud shledává zcela nedostatečným. Již výše bylo zdůrazněno, že možnost odchýlení se od pravidelného určení odměny ustanoveného advokáta podle advokátního tarifu je vyhrazena toliko pro zcela výjimečné případy; v dané věci ovšem městský soud neuvedl jediný skutečně pádný důvod svědčící o takové výjimečnosti rozhodovaného případu. Méně než trojnásobná výše odměny podle advokátního tarifu ve srovnání s vyhláškou č. 484/2000 Sb. takovým pádným důvodem nemůže být. Ústavní soud naopak zdůrazňuje, že v daném případě se nejednalo o jednoduchý, nýbrž poměrně dosti komplikovaný spor o náhradu škody na zdraví, v jehož průběhu stěžovatel činil množství úkonů právní služby (12 úkonů v řízení v prvním stupni), proběhlo několik jednání, byly mimo jiné zpracovány dva znalecké posudky, a jenž v neposlední řadě jen v řízení v prvním stupni trval déle než šest a půl roku. Za uvedených okolností bylo zcela neodůvodněné i jen uvažovat o možnosti použití § 150 o. s. ř. a vypočtení odměny stěžovatele podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

15. Pokud pak městský soud uvedl, že přihlédl též k vývoji právní úpravy a zakotvení § 12a advokátního tarifu s účinností od 1. 1. 2011 (ovšem jen do 1. 1. 2012), který zavedl snížení vyhlášených sazeb mimosmluvní odměny ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení o 30 % (v aktuálním znění advokátního tarifu o 20 %), pak nutno zdůraznit, což již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1534/10: "Je nepřijatelné, aby se vzhledem k absenci uspokojivé právní úpravy systému bezplatné právní pomoci, resp. odměňování ustanovených zástupců obecné soudy uchýlily k nečekanému a nepředvídatelnému snížení odměny stěžovatele". Obecné soudy nemohou nahrazovat zákonodárce a stejně tak zásadně nemohou zpětně zhoršovat právní postavení jednotlivců s ohledem na následný právní vývoj. Nelze tudíž než konstatovat, že městský soud se ve svém rozhodnutí ze dne 22. 6. 2011 zcela nedůvodně odchýlil od standardního pravidla pro určení výše odměny stěžovatele jako ustanoveného zástupce v řízení před obecnými soudy, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele, konkrétně jeho legitimní očekávání coby integrální součást základního práva na ochranu majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

16. Toliko na okraj pak Ústavní soud ve vztahu k postupu městského soudu, přiznavšího stěžovateli odměnu za zastupování vypočtenou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., podotýká, že celá tato vyhláška již byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (č. 116/2013 Sb.), neboť byla shledána protiústavní. V rámci kritiky tohoto předpisu Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Paušalizace stanovení odměn advokátů zcela pomíjí věcnou náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časovou náročnost a účelnost vymáhání práva nebo bránění nároku. Napadená vyhláška nebere zřetel ani na způsob skončení věci. Lze zmínit i takovou nežádoucí variantu, kdy paušálně přiznaná sazba odměny je naopak nepřiměřeně nízká, protože povaha konkrétního sporu vyžadovala nadstandardně vysoký počet náročných úkonů." I toto může sloužit jako podpůrný argument pro závěr o naprosté nepřípustnosti snížení odměny stěžovatele, zastupujícího žalobkyni ve složitém právním sporu, na úroveň odpovídající paušální sazbě dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ze strany městského soudu.

17. Městský soud svým rozhodnutím napadeným ústavní stížností ovšem porušil nejen stěžovatelovo právo na legitimní očekávání, ale též jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jedním z ústavních principů spravedlivého procesu je totiž princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, respektive zákaz vydání překvapivého rozhodnutí [v kontextu určování odměny za zastoupení advokátem srov. například nález sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 80/61 SbNU 261) či výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1534/10]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) tak Ústavní soud ozřejmil možnosti aplikace § 150 o. s. ř.: "Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější právě v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva."

18. V nyní posuzovaném případě v řízení před městským soudem nic nenaznačovalo tomu, že by mělo dojít k takovému přehodnocení určení odměny stěžovatele za zastupování žalobkyně, k jakému městský soud nakonec přistoupil. Stěžovatel sám usnesení obvodního soudu o této otázce odvoláním nenapadl, učinila tak pouze žalovaná, a to z toho důvodu, že obvodní soud při výpočtu odměny stěžovatele vycházel z částky odškodnění přiznané žalobkyni, kterou sama žalovaná odvoláním napadla. Při jednání u městského soudu nebyla otázka náhrady nákladů řízení nastolena. Městský soud účastníkům řízení, respektive stěžovateli neposkytl žádnou jinou příležitost k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. při vyčíslování odměny stěžovatele, tj. postupu výjimečnému a odlišnému od postupu obvodního soudu v dané věci, přičemž stěžovatel sám takový postup městského soudu rozumně nemohl předvídat. Rozhodnutí městského soudu je tedy v rozporu s principem předvídatelnosti coby součástí ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

19. Ústavní soud však zároveň podotýká, že za protiprávní nepovažuje samotné přezkoumání usnesení obvodního soudu o určení odměny stěžovatele ze strany městského soudu, jak naznačuje stěžovatel. Nelze totiž přehlédnout, že podle výroku III. rozsudku obvodního soudu č. j. 22 C 211/2004-186 byla žalovaná povinna nahradit státu náklady řízení ve výši, která měla být následně uvedena v předmětném usnesení (§ 149 odst. 2 o. s. ř.). Toto usnesení tak zprostředkovaně určovalo i práva a povinnosti žalované, a to ve vztahu mezi ní a státem, pročež žalované nebylo lze upřít možnost bránit se proti němu odvoláním, nesouhlasila-li fakticky s výší náhrady nákladů řízení, jež byl povinna platit státu. Tím však samozřejmě není zpochybněna skutečnost, že otázka odměňování ustanoveného advokáta za zastupování náleží naopak do vztahu pouze mezi daným advokátem a státem (nikoliv jiným účastníkem řízení).

20. Závěrem Ústavní soud konstatuje, pokud snad stěžovatel též doporučoval Ústavnímu soudu zvážit ústavnost § 12a advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., to mu v nynějším řízení nepřísluší, neboť v řízení před městským soudem nedošlo k porušení stěžovatelových práv následkem uplatnění tohoto ustanovení [srov. § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

21. Ústavnímu soudu tak nezbývá než shrnout, že jak bylo výše odůvodněno, napadeným výrokem rozsudku městského soudu byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud proto v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a zrušil výrok IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011 č. j. 28 Co 137, 138/2011-244 [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.