III. ÚS 280/05
III.ÚS 280/05 ze dne 4. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004 č. j. 2 Cad 27/2004-48, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 6. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004 č. j. 2 Cad 27/2004-48.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem ze dne 28. 6. 2004 č. j. 2 Cad 27/2004-48, Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 2. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žádost o přiznání tzv. vyrovnávacího přídavku k důchodu, který mu vyplácí podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení Sociální pojišťovna v Bratislavě. Stěžovatel je přesvědčen, že Krajský soud v Českých Budějovicích nerespektoval ústavní princip rovnosti, když stěžovatele neodůvodněně vyloučil z práva na zabezpečení ve stáří, které musí být podle platných předpisů přiměřené jeho dosaženým příjmům, délce doby zaměstnání v bývalém Československu a valorizacím důchodů v ČR. Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, která je u Nejvyššího správního soudu evidována od července roku 2004 pod sp. zn. 3 Ads 44/2004, a o které doposud nebylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto. Přesto se stěžovatel domáhá meritorního projednání svého návrhu v řízení před Ústavním soudem, a to s odkazem na ust. § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že orgány veřejné moci včetně Nejvyššího správního soudu nerespektují nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 405/02, sp. zn. III. ÚS 252/04 a sp. zn. IV. ÚS 158/04). Stěžovatel rovněž poukazuje na délku řízení probíhajících před Nejvyšším správním soudem v jiných obdobných kauzách a uvádí, že dlouhotrvající situace se podepisuje na jeho zdraví, zejména na jeho psychickém stavu a je přesvědčen, že vzniká vážná a neodvratitelná újma, a to na zdraví i na majetku, protože on i jeho manželka nemají žádnou možnost, jak získat potřebné chybějící finanční prostředky.

II.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

V souladu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).

Podle ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže

a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo

b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Stěžovatel ústavní stížnost podává s odkazem na ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, přičemž v ústavní stížnosti pouze obecně poukazuje na délku řízení probíhajících před Nejvyšším správním soudem v jiných obdobných kauzách, a z toho usuzuje, že nemůže očekávat, že jeho záležitost bude u Nejvyššího správního soudu v dohledné době vyřízena.

Podle Ústavního soudu doposud neučiněným rozhodnutím o kasační stížnosti (směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004 č. j. 2 Cad 27/2004-48) nedochází v řízení o tomto opravném prostředku ke značným průtahům ve smyslu ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Dikce uvedeného ustanovení totiž dopadá pouze na extrémní excesy týkající se průtahů v řízení za současného splnění dalších (kumulativních) podmínek v cit. ustanovení uvedených; v tomto ustanovení předpokládaný průlom do zásady subsidiarity nutno vykládat přísně restriktivním způsobem (výjimečnost aplikace a restriktivní interpretace tohoto ustanovení zdůrazněna kupř. i v usneseních Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 48/02, III. ÚS 352/02, I. ÚS 509/04).

Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).

Protože v projednávané věci v současné době probíhá u Nejvyššího správního soudu řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004 č. j. 2 Cad 27/2004-48, o které dosud nebylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto, a stěžovatel tedy dosud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nezbylo Ústavnímu soudu, než podanou ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) posoudit v této fázi jako nepřípustnou, když neshledal důvod k postupu podle ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

V souladu s ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Pouze jako obiter dictum, v reakci na odůvodnění návrhu stěžovatele na postup ve smyslu § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, opírající se rovněž o tvrzené nerespektování právního názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudu ze strany orgánů veřejné moci včetně Nejvyššího správního soudu, lze uvést, že Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně formuloval stanovisko vztahující se k závaznosti právních názorů vyjádřených v nálezech tohoto soudu, které univerzálně dopadá na rozhodovací praxi všech orgánů veřejné moci. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci navíc zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, I. ÚS 70/96, III. ÚS 127/96, III. ÚS 187/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 648/2000, III. ÚS 252/04 a další).

Aniž Ústavní soud mohl s ohledem na výše uvedené přezkoumávat, do jaké míry dopadají vpředu uvedené nálezy Ústavního soudu ve svých rozhodovacích důvodech na konkrétní věc stěžovatele, vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl.

S ohledem na výše uvedený závěr považoval soudce zpravodaj za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, spočívající v tom, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena plná moc udělená stěžovatelem jeho právnímu zástupci k zastupování v řízení před Ústavním soudem, když k ústavní stížnosti byla přiložena pouze neověřená kopie plné moci udělené stěžovatelem jeho právnímu zástupci pro řízení před Nejvyšším správním soudem.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2005

Jan Musil soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.