III. ÚS 2796/16
III.ÚS 2796/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. R., zastoupeného JUDr. Milanem Zamrazilem, advokátem, sídlem Verneřice 42, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2016 č. j. 7 To 68/2016-668, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V původním řízení Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 5 T 27/2012 stěžovatele uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli a spoluobviněným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozenému konkretizovanou částku.

3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Rozsudkem ze dne 7. 6. 2012 sp. zn. 5 To 219/2012 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

4. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 6 Tdo 335/2013 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

5. Okresní soud usnesením ze dne 7. 1. 2016 č. j. 5 T 27/2012-653 stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

6. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele zamítl; přisvědčil odůvodnění usnesení okresního soudu a dále jeho argumentaci v jednotlivostech rozšířil a posílil.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, za něž označuje záznamy e-mailové korespondence mezi svou manželkou a někdejším spolubydlícím poškozeného, resp. její výpověď k této komunikaci, a dále svědectví Jaroslava Pistulky.

8. Stěžovatel předesílá, že v původním řízení byla obhajoba vedena nedůsledně, jestliže výslech Jaroslava Pistulky nenavrhla. Poškozený podle stěžovatele Jaroslavu Pistulkovi sdělil, že se v identifikaci pachatelů inkriminovaného loupežného přepadení zmýlil, avšak u soudu uvedené dát najevo nechce kvůli obavám z nepříznivých důsledků změněné výpovědi pro svoji osobu.

9. Výpověď poškozeného přitom v původním řízení představovala v zásadě jediný usvědčující důkaz. V tzv. obnovovacím řízení okresní soud Jaroslava Pistulku sice vyslechl, nicméně namísto pouhého zjištění "novosti" tohoto důkazu jej rovnou zhodnotil a konstatoval jeho nevěrohodnost; tu odvodil především z toho, že Jaroslav Pistulka se "na (soudní) chodbě choval jako velký kamarád" stěžovatele a jeho manželky, z čehož je prý patrno, že "z jeho svědectví bylo zcela evidentní, že toto je činěno ve prospěch odsouzených".

10. Okresní soud vyslechl rovněž stěžovatelovu manželku, avšak její výpověď bezdůvodně označil za nevěrohodnou. Neposkytl ji ani odpovídající procesní prostor k tomu, aby mohla soudu předložit e-mailovou korespondenci.

11. Závěrem stěžovatel namítá, že okresní soud od výslechu poškozeného upustil, a to s nepřesvědčivým vysvětlením, že se jej "nepodařilo sehnat".
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v jejích shora specifikovaných částech, a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "podústavního práva" ze strany soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.

15. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

16. Obdobné zásady je nutné použít i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv soudu Ústavního.

17. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v § 278 odst. 1 tr. řádu.

18. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].

19. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, a nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřené důkazy ohledně identifikace pachatelů inkriminovaného skutku poškozeným, které měly představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.

20. Z odůvodnění rozhodnutí však vyplývá, že se soudy náležitě s předloženou argumentací vypořádaly, přičemž řádně objasnily, proč nejsou dány podmínky pro obnovu řízení.

21. Oba soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení porovnaly procesní význam tvrzení stěžovatelem předestřených jako nové skutečnosti a důkazy s tím, co již vyšlo najevo, a náležitě zvážily, zda je vůbec dána určitá vyšší pravděpodobnost odlišného rozhodnutí vůči stěžovateli.

22. Stěžovateli lze přisvědčit, že v rámci tzv. obnovovacího řízení (iudicium rescindens) soudy nejsou povolány de facto postupovat způsobem, který je vyhrazen až řízení obnovenému (iudicium rescissorium). Hodnotící úvahy soudů však nepřesahovaly rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Soudy shodně konstatovaly, že svědek Jaroslav Pistulka je v této věci zcela nevěrohodný a straní odsouzeným. Pokud se již od roku 2012 domnívá, že odsouzení jsou nevinní, není zřejmé, z jakého důvodu neučinil nic proto, aby situaci změnil. Jaroslav Pistulka vypověděl, že je ve sporu s poškozeným, a nevzpomněl si ani na jednu větu v rozhovoru mezi poškozeným a manželkou stěžovatele, kterou měl "překládat" (poškozený je hluchoněmý). Z rozhovoru si nic nevybavuje, není si ani jistý, proč se poškozený obával změnit výpověď, a ani neví, zda měli poškozený a jeho spolubydlící nějaké rozepře. Soudy ústavněprávně udržitelně dovodily, že takto neurčitá a vnitřně rozporuplná výpověď není způsobilá naplnit podmínky stanovené v § 278 odst. 1 tr. řádu.

23. Ústavní soud neshledal ústavněprávní exces ani v rovině posouzení výpovědi manželky stěžovatele ohledně elektronické komunikace s Marianem Balážem týkající se údajné nabídky přesvědčování poškozeného, aby u soudu změnil výpověď, a to výměnou za pomoc při přijetí poškozeného "do ústavu" (srov. procesní spis, č. l. 594).

24. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14). Řečené se uplatní ve vztahu k dalším tvrzením, která stěžovatel v návrhu na povolení obnovy předestřel stran pachatelství inkriminovaného jednání.

25. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry okresního soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

26. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud podrobněji rozvedl ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.

27. Jestliže odůvodnění ústavní stížnosti upozorňuje na nedosažitelnost poškozeného a konkretizovaných svědků, dlužno zaznamenat, že Ústavní soud vychází z petitu předmětného návrhu a nepredisponuje výsledek případných dalších procesních postupů stěžovatele.

28. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

29. O návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek rozhodnutí o ústavní stížnosti (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.