III. ÚS 2792/13
III.ÚS 2792/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. X. T., t. č. ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně spočívajícímu v nečinnosti ve věci vedené pod sp. zn. 40 T 13/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2013 navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že Krajský soud v Brně svou nečinností ve věci návrhu na obnovu řízení porušil jeho základní práva ve smyslu článku 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby Krajskému soudu v Brně přikázal, aby v uvedeném řízení nebyl nečinný.

Stěžovatel uvádí, že dne 5. 12. 2012 podal u Krajského soudu v Brně návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. 40 T 13/2011, který doplnil dne 17. 4. 2013. S ohledem na nečinnost krajského soudu podal dne 23. 7. 2013 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a to nařízení jednání, k němuž mu krajský soud přípisem ze dne 31. 7. 2013 sdělil, že veřejné zasedání být nařízeno nemůže, neboť spis se nachází na Nejvyšším státním zastupitelství. Poté (dne 2. 8. 2013) požádal o upřesnění, který z postupů uvedených v ustanovení § 174a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích), k vyřízení jeho návrhu krajský soud zvolil, a na toto podání krajský soud již nereagoval; k žádosti ze dne 22. 8. 2013 o sdělení stavu věci Vrchní soud v Olomouci (dne 5. 9. 2013) oznámil, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu mu dosud nebyl předložen. Stěžovatel proto uzavírá, že ode dne podání návrhu na povolení obnovy řízení až dosud uplynulo devět měsíců, aniž by krajský soud učinil jediný úkon ve věci, a proto s ohledem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podává ústavní stížnost, protože návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu "byl marný".

Předseda senátu Krajského soudu v Brně Mgr. Tomáš Kurfiřt ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že veřejné zasedání ve věci stěžovatelova návrhu na obnovu řízení nebylo dosud nařízeno, protože se jedná o rozsáhlou, složitou a provázanou trestní věc a kmenový spis nebyl po většinu času k dispozici; dne 6. 12. 2012, tj. dne následujícího po doručení stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení, byla věc přidělena předsedovi senátu JUDr. Vrtkovi, Ph.D. a spis vyžádán z oddělení 40 T k vyřizování porozsudkové agendy, dne 18. 12. 2012 a 26. 12. 2012 podali spoluodsouzení ve stěžovatelově věci dovolání, dne 27. 12. 2012 tak učinil i stěžovatel, a na základě referátu předsedy senátu ze dne 22. 1. 2013 byl spis předložen dne 25. 1. 2013 Nejvyššímu soudu, aby o těchto dovoláních rozhodl. Dne 22. 4. 2013 sdělil Nejvyšší soud, že spis byl zapůjčen Vrchnímu soudu v Olomouci ke sp. zn. 2 To 39/2013; odtud byl vrácen dne 30. 5. 2013 a dne 12. 6. 2013 rozhodl vyšší soudní úředník o nákladech dovolání. Poté, dne 26. 6. 2013, byl spis odeslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které dne 13. 8. 2013 sdělilo, že byl zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti; spis byl vrácen dne 29. 8. 2013. Vzhledem k tomu, že ode dne 1. 7. 2013 byl JUDr. Vrtek Ph.D. dočasně přidělen k Vrchnímu soudu v Olomouci, byla dne 30. 8. 2013 věc přidělena k rozhodnutí současnému předsedovi senátu Mgr. Tomáši Kurfiřtovi.

Stěžovatel v replice k tomuto vyjádření vyjádřil názor, že složitost věci nemůže být důvodem omlouvajícím nečinnost soudu. V době podání návrhu na povolení obnovy řízení byla již prováděna pouze řízení o mimořádných opravných prostředcích a bylo tak věcí krajského soudu, aby v rámci součinnosti dle ustanovení § 7 trestního řádu svoji činnost koordinoval s ostatními soudy tak, aby ve věci obnovy řízení mohl jednat bez zbytečného prodlení, ba dokonce neprodleně a přednostně, protože vykonává trest odnětí svobody a řízení o návrhu na povolení obnovy řízení může vést k jeho propuštění. Stěžovatel shledává překvapivým přidělení jeho věci JUDr. Vrtkovi a poté Mgr. Kurfiřtovi, neboť podle ustálené praxe u jiných soudů rozhoduje o návrhu na povolení obnovy řízení senát v tomtéž obsazení, v jakém rozhodoval v nalézacím řízení (což vyplývá i z dikce ustanovení § 281 odst. 2 a zejména § 288 odst. 2 trestního řádu); v jeho případě jím je "senát JUDr. Pavla Götha". Přidělováním návrhů jiným soudcům podle názoru stěžovatele dochází nejen k průtahům v řízení, ale pravděpodobně i k porušení práva na zákonného soudce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základního práva garantovaného článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996, N 116/6 SbNU 335, nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998, N 140/12 SbNU 303, nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004, N 6/32 SbNU 35).

Je samozřejmé, že ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě v soudním řízení k nedůvodným časovým prodlevám, resp. nečinnosti soudu. Při jejich hodnocení Ústavní soud vychází z vlastní ustálené rozhodovací praxe, jež obsahově navazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v nichž formuloval zásady pro zjištění, zda řízení se odbývá v přiměřené nebo naopak nepřiměřené době; významnými kritérii je zde složitost věci, vlastní chování stěžovatele, jednání a postupy soudních orgánů, a je třeba vzít v potaz i to, co je pro stěžovatele "v sázce" (srov. např. rozsudek ve věci Frydlender proti Francii ze dne 27. 5. 2000 č. 30979/96); podle toho může být přiměřenost délky řízení posuzována přísněji, jestliže si věc žádá rychlé a bezodkladné vyřízení, a průtahy mají na stěžovatele zvlášť tíživý dopad, nebo zde působí jeho věk či zdravotní stav (srov. např. rozsudek ve věci Voleský proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00, rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 6. 2003 č. 53341/99). Vždy je nutné individuálně zvažovat, zda jde o prodlevy neodůvodněné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 71/99 ze dne 4. 6. 2003, N 83/30 SbNU 281), tj. zda jsou přičitatelné soudu, přičemž naopak právo podle článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jednáním stěžovatele, případně jde-li o věc, kdy délka řízení její složitosti odpovídá.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03 ze dne 19. 2. 2004 (N 24/32 SbNU 219) Ústavní soud rovněž konstatoval, že pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou průtahy způsobovány subjektivním faktorem na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce) či faktorem objektivním, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví, včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů. Podle dříve vyjádřeného přesvědčení Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, a netřeba zdůrazňovat, že přirozeným atributem takové ochrany také je, aby byla včasná. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle; klíčovým prvkem je zjištění, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (srov. např. rozsudek ESLP ve věcech Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku ze dne 13. 7. 1983 č. 8737/79, rozsudek ve věci Guincho proti Portugalsku ze dne 10. 7. 1984 č. 8990/80, rozsudek ve věci DeCubber proti Belgii ze dne 26. 10. 1984 č. 9186/80, či rozsudek ve věci Erkner a Hofauer proti Rakousku ze dne 23. 4. 1987 č. 9616/81).

Ústavní soud z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 13/2011 ověřil existenci okolností shrnutých ve vyjádření předsedy senátu tohoto soudu, které měly bránit provedení stěžovatelem požadovaného procesního úkonu. Pro průběh prvních devíti měsíců od podání návrhu na obnovu řízení je relevantní, že vzhledem k tomu, že dva resp. tři týdny po jeho podání podal stěžovatel a spoluodsouzení též dovolání, krajský soud upřednostnil rozhodnutí o nich před rozhodnutím o návrhu na obnovu řízení; řízení před Nejvyšším soudem trvalo dva měsíce (od dne 25. 1. 2013 do dne 28. 3. 2013, kdy bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu) a následně byl spis zapůjčen Vrchnímu soudu v Olomouci k odvolacímu řízení na dobu dvou měsíců (do dne 30. 5. 2013). Krajský soud v Brně pak měl spis k dispozici po dobu jednoho měsíce (do dne 26. 6. 2013), v níž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, a spis dále předal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k provedení přezkumného řízení na základě podnětu spoluodsouzeného N. V. D. k podání stížnosti pro porušení zákona. Po uplynutí jednoho měsíce (dne 22. 7. 2013) byl spis předán ministru spravedlnosti podle ustanovení § 466 trestního řádu a po pěti týdnech (dne 29. 8. 2013) byl vrácen Krajskému soudu v Brně, kde se nacházel v době jeho vyžádání Ústavním soudem.

Z uvedeného je patrné, že nedostatek nařízení veřejného zasedání k projednání stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení nebyl výsledkem liknavosti krajského soudu, nýbrž se tak stalo v důsledku podání dalších opravných prostředků odsouzených (resp. podnětů k nim), o nichž orgány činné v trestním řízení, jakož i ministr spravedlnosti rozhodovali očividně přednostně a v očekávatelných časových lhůtách, pročež existence nepřiměřených průtahů v řízení - ve smyslu výše vyloženém - zjistitelná není. S ohledem na skutečnost, že o těchto opravných prostředcích již bylo rozhodnuto, očekává Ústavní soud, že poté, co po vydání tohoto rozhodnutí vrátí procesní spis, nebude krajskému soudu nic bránit v brzkém nařízení veřejného zasedání, případně v dalších procesních úkonech potřebných k projednání stěžovatelova návrhu na obnovu řízení.

Stěžovateli je nutno přisvědčit v názoru, že vyřízení jeho návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu pouhým přípisem krajského soudu není postupem souladným se zákonem, jestliže nařizuje buď postoupení návrhu (ve lhůtě pěti dnů) nadřízenému soudu k rozhodnutí, nebo vyhovění návrhu provedením požadovaných procesních úkonů (do třiceti dnů). Nicméně vzhledem k tomu, že ve věci nedocházelo k průtahům přičitatelným krajskému soudu ani ostatním státním orgánům, nevznikla tím stěžovateli relevantní újma na jeho právech.

Námitkou porušení práva na zákonného soudce, kterou stěžovatel vznáší na samém počátku řízení o povolení obnovy řízení, se Ústavní soud nezabýval, neboť prostor pro její uplatnění je prvotně v řízení před obecnými soudy. Platí však, že jím dovolávané ustanovení § 281 odst. 2 trestního řádu vymezuje toliko věcnou a místní příslušnost soudu, a nikoli i jeho obsazení; stěžovatelem kritizovaný postup též odpovídá rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, dle kterého se návrhy na povolení obnovy trestního řízení přidělují rotačním způsobem, vždy však jinému soudci, než který rozhodoval ve věci meritorně, přičemž po případném povolení obnovy řízení pokračuje v řízení soudce, který obnovu řízení povolil (srov. str. 10 rozvrhu práce).

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.