III. ÚS 2789/13
III.ÚS 2789/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky E. O., zastoupené JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem se sídlem Opletalova 30/6, Bruntál, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. dubna 2012 sp. zn. 2 T 222/2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. srpna 2012 sp. zn. 6 To 275/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013 č. j. 6 Tdo 520/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 9. 9. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a k zásahu do jejích základních práv a svobod zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále se dovolávala preambule Listiny, jakož i jejího čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3 i čl. 39.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byla stěžovatelka uznána vinou jednak (v případě skutku ad 1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen "tr. z."), jednak (skutků ad 2 až 5) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 tr. z., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 a 3 tr. z., za což byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 4 měsíců s tím, že jeho výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 roků; současně byla stěžovatelce podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost k náhradě škody poškozeným Lubomíru Helisovi, Stanislavu Strakovi a Miloslavu Mikeškovi.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto stěžovatelčino odvolání a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto její dovolání.

II. Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se v řízení před obecnými soudy hájila tím, že žádné peněžní prostředky od poškozených nezískala. Poškození pouze tvrdili, že jí na základě tzv. fabulace, která měla mít podle jejího vysvětlení své řádné odůvodnění, poskytli půjčku, přičemž v některých případech snad byla dohodnuta její splatnost, jindy dohodnuta nebyla vůbec, v každém případě však ve všech věcech nebyla lhůta splatnosti tvrzené půjčky stanovena ke konkrétnímu datu. Navíc žádný z poškozených své tvrzení o poskytnutých finančních prostředcích nedoložil jinak než slovně. V situaci, kdy proti sobě stála tvrzení její a tvrzení poškozených, se soudy spolehly pouze na to, že poškození jsou ohrožováni sankcí v případě nepravdivé výpovědi, a tedy že jejich vyjádření má "větší sílu".

5. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 563 a násl. občanského zákoníku i § 4 odst. 1 "nového" občanského zákoníku, přičemž uvádí, že pokud by tvrzení poškozených osob byla pravdivá, šlo by mezi nimi o vztah mající výlučně soukromoprávní základ, přičemž obecným soudům vytýká, že se motivací poškozených, jde-li o údajné poskytnutí "darů", "půjček" apod., odmítly zabývat, ač na to v průběhu řízení trvale poukazovala. Upozorňuje, že k trestnímu stíhání došlo na základě trestního oznámení podaného pouze M. Mikeškou, jenž navíc v řízení před nalézacím soudem při tzv. konfrontaci dal stěžovatelce za pravdu, a tedy že policejní orgány byly činné neopodstatněně, a porušily tak zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. z. Podle stěžovatelky nelze individuální právo, zájem, činnost nebo nečinnost jednotlivce, zejména existuje-li pro právo jednotlivce výslovná opora v civilněprávních normách, nahrazovat činností orgánů činných v trestním řízení, resp. důkazní povinnost ve věcech, v nichž lze vést řízení občanskoprávní, nelze přenášet na činnost státních orgánů.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy; Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (třeba i nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mohou mít za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve své podstatě vyslovuje nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy, konkrétně pak mu vytýká, že v dané trestní věci stálo proti sobě tvrzení její a tvrzení poškozených, přičemž se uvedený soud přiklonil ke skutkové verzi obžaloby jen proto, že svědci (a současně poškození) byli ohrožováni sankcí, která jim hrozila v případě nepravdivé výpovědi, případně také namítá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav (k tomu viz níže). Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocení neztotožňoval. Z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zpravidla založeného zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou v úvahách obecných soudů.

10. Nic takového zjištěno (a vlastně ani namítáno) nebylo. Soud prvního stupně se skutkovou verzí stěžovatelky zabýval, stejně tak se pečlivě zabýval provedenými důkazy, přičemž v odůvodnění svého rozsudku podrobně zdůvodnil, k jakým skutkovým závěrům, vylučujícím verzi obhajoby, dospěl. Na základě stěžovatelčina odvolání se správností a úplností skutkových závěrů soudu prvního stupně rovněž velice pečlivě zabýval soud odvolací, načež se s nimi ztotožnil (a svou argumentací je ještě podpořil). V žádném případě z napadených rozhodnutí neplyne, že by tyto soudy shledaly výpovědi svědků pravdivými jen z toho důvodu, že tito byli poučeni o následcích křivé výpovědi. Z hlediska porušení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) tak Ústavní soud nemá (stejně jako dovolací soud), co by mohl uvedeným soudům vytknout, a v podrobnostech stěžovatelku na jejich závěry odkazuje.

11. Jestliže stěžovatelka zmiňuje, že poškozený M. Mikeška jí při konfrontaci dal za pravdu, z protokolu o hlavním líčení plyne, že poškozený přisvědčil stěžovatelce nakonec v tom, že vztah s ní ukončil on sám, přičemž lze vyvodit, že se tak stalo proto, že se cítil být dotčen tím, že ho stěžovatelka nenechala u sebe přespat. Předmětem konfrontace však bylo především předání částky 20 000 Kč a v tomto ohledu stěžovatelčino tvrzení, že k žádnému takovému předání peněz nedošlo, poškozený výslovně odmítl. Nelze ani souhlasit s tím, že by se obecné soudy nezabývaly otázkou "motivace" poškozených stran poskytnutí finančních prostředků, neboť z provedených důkazů, především pak ze svědeckých výpovědí poškozených (a to ostatně ve spojení s výpovědí samotné stěžovatelky) jsou důvody jednání poškozených patrny, především pak není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, kam stěžovatelka touto svou námitkou míří; pokud však tato námitka souvisí s námitkou porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. z., k tomu viz níže.

12. Jde-li o námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, kterou stěžovatelka odůvodňuje tím, že vztah mezi ní a poškozenými byl vztahem výlučně soukromoprávním, nutno připomenout, že v ústavní stížností napadeném usnesení se již Nejvyšší soud podrobně vyjádřil jak k interpretaci uvedeného principu, tak k důvodům, pro které daný princip na stěžovatelčinu věc uplatnění nalézt nemůže; Ústavní soud nezjistil nic, proč by se měl od řádně odůvodněných a z věcného hlediska ústavně konformních závěrů Nejvyššího soudu odchylovat.

13. K tomu ještě dodává, že samotná skutečnost, že mezi stěžovatelkou a poškozenými může existovat (i) soukromoprávní vztah, a to např. z titulu půjčky či daru, ještě neznamená vyloučení její trestní odpovědnosti, podstatné je hledisko, zda posuzované jednání lze považovat za společensky škodlivé natolik, že se uplatnění odpovědnosti jiným způsobem zjevně nejeví jako adekvátní, resp. dostatečné. Tak tomu je i v souzeném případě. Stěžovatelka, předstírajíc úmysl se seznámit a využívajíc zájmu mužů o svou osobu (není podstatné, zda bylo jejich "motivací" vážné seznámení či pouze intimní sblížení), na základě smyšlené historky o tom, že se nenadále ocitla ve finančních potížích, snažila se získat (zpravidla úspěšně) finanční prostředky pro svou potřebu. Šlo přitom o opakované jednání, které by z morálního hlediska bylo možné nějak ospravedlnit (resp. stěžovatelka žádné důvody, proč by tomu tak mělo být, v ústavní stížnosti neuvádí), a ani z materiálního hlediska dopady daného jednání nelze považovat za zjevně nevýznamné.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.