III. ÚS 2786/09
III.ÚS 2786/09 ze dne 26. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. B. (dříve L.), právně zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, AK se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2009 č. j. 14 Co 263/2009-260, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. října 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2009 č. j. 14 Co 263/2009-260, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku pod bodem I. napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2009 č. j. 14 Co 263/2009-260, jakož i výroku pod bodem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2009 č. j. 16 C 378/2005-247.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2009 č. j. 14 Co 263/2009-260 byl ve výroku pod bodem I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2009 č. j. 16 C 378/2005-247 v jeho výroku pod bodem II. o náhradě nákladů řízení, kterým soud prvního stupně uložil žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 92 570,50 Kč, představující náklady za zastoupení advokátem. Své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že žalovaná měla ve věci plný úspěch.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který v její právní věci neshledal důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., ačkoli stěžovatelka v odvolání důvody, které odůvodňovaly aplikaci cit. ustanovení, uvedla. Dále stěžovatelka namítá, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že byl nesprávně stanoven základ odměny, jakož i pochybení spočívající v tom, že soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že žaloba byla podána před účinností vyhl. č. 277/2006 Sb.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.

Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).

Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05). V této souvislosti Ústavní soud - s ohledem na danou věc - uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí námitkou stěžovatelky (ohledně nepoužití ust. § 150 o. s. ř. soudem prvního stupně) řádně a náležitě zabýval. Odvolací soud však neshledal stěžovatelkou namítané skutečnosti takovými důvody, jaké má na mysli ust. § 150 o. s. ř. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem obecného soudu o nepoužití ust. § 150 o. s. ř. neztotožnila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.

Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze se námitkami stěžovatelky zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč tyto neshledal důvodnými. Do závěrů odvolacího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jeho argumentaci neshledal žádný protiústavní exces.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku pod bodem I. napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2009 č. j. 14 Co 263/2009-260, jakož i výroku pod bodem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2009 č. j. 16 C 378/2005-247, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.