III. ÚS 2785/09
III.ÚS 2785/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem v Brně, Joštova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2009 č. j. 25 Cdo 2454/2007-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007 č. j. 20 Co 298/2006-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2006 č. j. 24 C 204/2004-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 6 607 109,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a právo vlastnit majetek deklarované v čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.

Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení výše uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů při rozhodování o uplatněném nároku stěžovatele na náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Břeclavi v daňové exekuci, vyšly z právního názoru, že mezi majetkovou újmou stěžovatele a nesprávným úředním postupem finančního úřadu není dána příčinná souvislost. Proti rozsudku soudu druhého stupně stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným, k odmítnutí je dán důvod také tehdy, je-li návrh podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal zásah do základních práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává. Jmenovaný soud opodstatněně odmítl dovolání jako nepřípustné, když konstatoval, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky proti skutkovým zjištěním, o něž se opírá závěr soudu, a po právní stránce dovolací soud žádný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem nebo judikaturou neshledal. Na základě uvedeného Nejvyšší soud konstatoval, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací soud, s poukazem na obsah dovolání, na rozsudek odvolacího soudu, jakož i na svou judikaturu rozhodnutí přiléhavě odůvodnil. Proto na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Nutno dodat, že navrhovatel sám v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu, jeho závěru o nepřípustnosti dovolání, ničeho nevytýká.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud jde o ústavní stížnost brojící proti označeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, pak odmítnutí je odůvodněno zmeškáním lhůty k jejímu podání, když pro běh této lhůty nelze vycházet ze dne doručení usnesení dovolacího soudu, na jehož rozhodnutí nedopadá ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.