III. ÚS 2781/13
III.ÚS 2781/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti D. F., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. února 2013 sp. zn. 76 P a Nc 300/2011, 0 P 1315/2008 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2013 sp. zn. 13 Co 180/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. září 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Stěžovatel tvrdil, že zřetelně nesprávnou aplikací ustanovení § 28 zákona o rodině obecný soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 18 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), vydaného v řízení o novou úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti s jeho nezletilou dcerou L.

Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. února 2013 (76 P a Nc 300/2011, 0 P 1315/2008-142) vyplynulo, že návrh stěžovatele na svěření nezl. L. do střídavé výchovy obou rodičů s intervalem 7 dnů soud po provedeném dokazování zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Nalézací soud dospěl k závěru, že v mezidobí od poslední úpravy výchovy nezletilé, která je ve výchově a péči matky a s otcem se stýká v rozsahu soudem vymezeném, nenastala podstatná změna v poměrech ani na straně dítěte, ani na straně rodičů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o výchově. Soud přihlédl k věku nezletilé, omezené komunikaci mezi rodiči. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě (13 Co 180/2013) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel stručně vylíčil skutkové okolnosti případu a tvrdil, že soud postupoval formalisticky při aplikaci ustanovení § 28 zákona o rodině a nenaplnil dispozice tohoto ustanovení. Soud nevzal v úvahu to, že neexistují překážky střídavé výchovy, neboť věk dítěte to již umožňuje a nezměnil rozhodnutí ve prospěch střídavé péče. Takovému rozhodnutí nebránily konkrétní okolnosti, které znemožňují střídavou péči a favorizují výlučnou péči. Uvedl, že se snaží o změnu rozhodnutí o výchově dcery, a přestože na jeho straně neexistují žádné překážky, které by bránily navrhované střídavé výchově, obecné soudy ho oproti matce neodůvodněně znevýhodňují. Soud vzal v úvahu pouze nesouhlasné stanovisko matky se společnou péčí, jako kritérium pro rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele, aniž by vzal v úvahu zájem nezletilé dcery.

S poukazem na právní závěry nálezů Ústavního soudu (I. ÚS 709/11, III. ÚS 1206/09), ve stížnosti konkrétně citovaných, stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zájem dítěte nebyl dostatečně posouzen a respektován.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Při hodnocení ústavněprávní argumentace stěžovatele opírající se o čl. 32 odst. 4 Listiny Ústavní soud připomíná, že při jeho výkladu je třeba přihlížet i k odstavci šestému, podle kterého jsou práva zde zakotvená v podrobnostech provedena zákonem (srov. čl. 32 odst. 6 Listiny). Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, nemá pro stěžovatele v projednávaném případě zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně.

Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace k čl. 32 Listiny tak bylo zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, obecnými soudy. Ustanovení § 99 cit. zákona umožňuje soudu, aby při změně poměrů změnil dohodu či dřívější rozhodnutí soudu o úpravě výchovy a styk dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do výchovy, upravil. Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

V projednávané věci je zřejmé, že soud nalézací zjišťoval, zda nastala kvalifikovaná změna poměrů, která je důsledkem výraznější změny skutečností, které tvořily skutkový podklad předcházejícího rozhodnutí soudu o výchově nezl. dítěte. Soud nedospěl k závěru, že by se od jeho posledního rozhodnutí změnily okolnosti a poměry v rodině a svůj závěr o nevhodnosti zavedení střídavé výchovy nezletilé přiměřeným způsobem objasnil; odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho právními závěry ztotožnil a s odvolacími námitkami stěžovatele se adekvátním způsobem vyrovnal. Nalézací soud vzal za prokázané, že péče matky o nezl. L. je řádná, nejsou žádná negativní zjištění a nedošlo k žádné zásadní změně poměrů, které by odůvodňovaly změnu posledního soudního rozhodnutí. Změnu poměrů nelze založit na pouhém uplynutí času s poukazem, že nezl. L. již povyrostla. Ke zdárnému fungování střídavé výchovy je rovněž nezbytná bezproblémová komunikace mezi rodiči, jejich schopnost a společná vůle se domluvit na všech otázkách týkajících se dítěte, jen takto lze dovodit, že střídavá výchova je v zájmu dítěte. V daném případě však bylo prokázáno, že komunikace mezi rodiči vázne, jak vyplynulo i z předchozí právní úpravy styku s nezl. L. Soud neshledal pozitivní posun v komunikaci rodičů, při realizaci styku otce s nezl. musela opakovaně zasahovat policie a ani proběhlá mediace komunikaci rodičů nezlepšila.

Za tohoto stavu tak nelze obecným soudům, pokud zamítly stěžovatelův návrh a ponechaly nezletilou ve výchově matky, z ústavně právního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení a otce nezletilé, nic vytknout.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že v rodiněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Rozhodnutí soudu o ponechání nezletilého dítěte v péči jednoho z rodičů a umožnění styku druhému rodiči obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.

Co do ústavně právního posouzení má Ústavní soud za to, že obecné soudy neupřely stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv poskytnutých na zákonné úrovni zvláštním zákonem, ani přímo poskytovaného práva na rodičovskou péči, které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť o předloženém návrhu jednaly a věc rozhodly. Ústavněprávní argumentace porušením čl. 32 odst. 4 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná, neboť porušení ústavních hmotných práv se stěžovateli nepodařilo prokázat.

Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/11 ze dne 13. 4. 2011 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), jehož právní závěry měl stěžovatel zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné situace.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.