III. ÚS 278/17
III.ÚS 278/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Traisty, zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem, sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016 č. j. 20 Cdo 4663/2015-190, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. dubna 2015 č. j. 10 Co 505/2014-163, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. července 2014 č. j. 55 EXE 3058/2012-141 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 55 EXE 3058/2012-43, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 55 EXE 3058/2012-43.

2. Usnesením okresního soudu ze dne 21. 11. 2012 č. j. 55 EXE 3058/2012-43 byl prohlášen za vykonatelný na území České republiky Nález o nákladech řízení vydaný Rozhodčím soudem ve Frankfurtu nad Mohanem, Spolková republika Německo (dále jen "rozhodčí soud") ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. NN 452/FM ve znění Dodatku k nálezu ze dne 22. 2. 2012, přičemž pro něj současně byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 8 024 742,85 Kč a 25 000 EUR, nákladů exekuce a nákladů vedlejší účastnice. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastnice splnila předpoklady stanovené Úmluvou o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uzavřené dne 10. 6. 1958 v New Yorku (č. 74/1959 Sb.), a současně neshledal žádné překážky, které by uznání bránily.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání společně s návrhem na zastavení exekuce, v němž uvedl, že má proti vedlejší účastnici pohledávku ve výši 710 000 000 Kč s příslušenstvím, vyplývající z Garance poskytnuté Státním fondem životního prostředí (dále jen "SFŽP") dne 6. 5. 1996 pod č. 8145-1 D/95. Na základě této garance poskytl finanční prostředky společnosti ECO GAIA, a. s., ve výši 710 000 000 Kč. Poté, co tato společnost zanikla, přešla podle názoru stěžovatele povinnost na vedlejší účastnici. Vzhledem k tomu, že nedošlo k uhrazení pohledávky, provedl stěžovatel jednostranné započtení ve výši vymáhané pohledávky, tedy 8 024 742,85 Kč a 25 000 EUR, přičemž o tom vedlejší účastnici řádně vyrozuměl. Stěžovatel v odvolání a návrhu na zastavení exekuce dále uvedl, že je nepřípustné, aby na území České republiky byl vykonatelný rozhodčí nález cizího rozhodčího soudu, který ukládá povinnost osobě, jež nebyla stranou rozhodčí smlouvy a jíž nevyplývají žádná práva či povinnosti z mezinárodní úmluvy, na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán.

4. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 7. 2014 č. j. 55 EXE 3058/2012-141 byl návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítnut. Okresní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nebyl shledán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle okresního soudu nelze pohledávku vyplývající z uvedené garance započíst, neboť byla poskytnuta SFŽP, a nikoliv vedlejší účastnicí. Garanci nepovažoval ani za ručitelské prohlášení ve smyslu § 303 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, nadto její platnost byla omezena na 15 let a zanikla dne 16. 5. 2011. Jednostranné započtení označil za neplatný právní úkon.

5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 4. 2015 č. j. 10 Co 505/2014-163 potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že české soudy nejsou oprávněny přezkoumávat procesní postup uvedeného rozhodčího soudu, resp. že na posuzovaný rozhodčí nález nelze vztáhnout pravidla platná pro rozhodčí řízení v České republice. Podle krajského soudu byla pravomoc k vydání rozhodčího nálezu založena Dohodou mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Švýcarskou konfederací ze dne 5. 10. 1990 o podpoře a vzájemné ochraně investic (dále jen "Dohoda"), přičemž v nyní posuzované věci nebylo rozhodné, jaké má stěžovatel občanství. Závěrem dodal, že stěžovatel neměl vůči vedlejší účastnici žádnou pohledávku způsobilou k započtení.

6. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že krajský soud se při posuzování pravomoci rozhodčího soudu bez odůvodnění odchýlil od usnesení okresního soudu. Z Dohody dle stěžovatele navíc nevyplývají žádná jeho práva nebo povinnosti, neboť je občanem České republiky, uvedená investice se týkala České republiky a na jejím území byla také zmařena. Dále vyjádřil přesvědčení, že je zde dán důvod pro odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu podle ustanovení § 39 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, aby České republice vznikla pohledávka vůči jejímu občanovi na základě cizího rozhodčího nálezu. Závěrem dodal, že rozhodčí soud nemohl mít pravomoc k uložení povinnosti, přičemž zopakoval, že je nepřípustné, aby na území České republiky byl vykonatelný rozhodčí nález cizího rozhodčího soudu, který ukládá povinnost osobě, jež nebyla stranou rozhodčí smlouvy a jíž z mezinárodní úmluvy, na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán, nevyplývají žádná práva či povinnosti.

7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 20 Cdo 4663/2015-190 bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovateli se nepodařilo prokázat nedostatek podmínek pro rozhodnutí rozhodčího soudu a že je nerozhodné, jaké má stěžovatel státní občanství. Z odůvodnění dále vyplývá, že rozhodčí řízení bylo zahájeno na návrh žalobce, švýcarského konsorcia Konsortiem Oeconomicus, kdy za tohoto žalobce po celou dobu řízení jednali JUDr. Gustav Schalek a stěžovatel. Jejich prostřednictvím došlo k podání návrhu na zahájení řízení a jejich prostřednictvím byly rovněž doručovány písemnosti. V řízení byli opakovaně vyzváni ke sdělení údajů k identifikaci členů konsorcia, což neučinili. Tím se sami vystavili riziku, že budou osobně ručit za náklady rozhodčího řízení a vedlejší účastnice. Nejvyšší soud se závěrem vypořádal i s tvrzením stěžovatele o rozporu postupu s veřejným pořádkem, přičemž žádné nedostatky neshledal.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti postupu soudů vytýká, že uznaly vykonatelnost cizího rozhodčího soudu, který mu na základě návrhu vedlejší účastnice uložil povinnost nahradit jí náklady řízení, přičemž tuto povinnost dovodil z německého právního řádu, resp. z rozhodnutí německého nejvyššího soudu.

9. Z ústavní stížnosti dále vyplývá výtka vůči vedlejší účastnici, že namísto, aby v souladu s českým právním řádem podala žalobu u příslušného českého soudu, požádala cizí rozhodčí soud o uložení povinnosti nahradit jí náklady rozhodčího řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo jestliže porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

13. Stěžovatel v prvé řadě soudům vytýká uznání vykonatelnosti cizího rozhodčího nálezu. K tomu Ústavní soud uvádí, že jak okresní soud a krajský soud, tak i Nejvyšší soud se v odůvodnění svých rozhodnutí této otázce podrobně věnovaly a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily. Stejně tak v rozhodnutích o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, o odvolání a o dovolání se zabývaly všemi tvrzeními stěžovatele a řádně se s nimi vypořádaly. Nad rámec uvedeného je rovněž nutno přihlédnout ke skutečnosti, že rozhodčí řízení bylo zahájeno na návrh podaný samotným stěžovatelem. Ten byl v řízení několikrát vyzván k doložení totožnosti členů konsorcia, jehož jménem byl návrh podán, včetně poučení, že v případě nesplnění této výzvy mu bude uložena povinnost nahradit náklady řízení. Ani z ústavní stížnosti, ani z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel někdy v průběhu rozhodčího řízení zpochybňoval pravomoc rozhodčího soudu nebo pravidla, podle nichž mělo být v řízení postupováno, resp. měla být uložena povinnost hradit náklady řízení.

14. K druhému bodu stěžovatelovy argumentace Ústavní soud uvádí, že nedosahuje ústavní roviny a nijak nesouvisí s postupem či rozhodováním soudů v nyní posuzované věci. I na Českou republiku je v procesním smyslu nutno hledět jako na účastnici řízení, která je oprávněna činit dispoziční úkony, mimo jiné podat návrh na zahájení řízení, resp. požádat o přiznání náhrady nákladů rozhodčího řízení. Současně je nutno uvést, že správným postupem je navržení náhrady nákladů účastníkovi probíhajícího řízení, a nikoliv uplatňování náhrady škody, která byla účastníkovi nedůvodným vedením řízení způsobena. Předpoklady uložení povinnosti nahradit náklady řízení a nahradit škodu se podstatně odlišují.

15. Ze stejných důvodů je třeba odmítnout tvrzení stěžovatele o zásazích do základního práva na zákonného soudce, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, a porušení principu právního státu, zaručeného čl. 1 odst. 1 Ústavy.

16. Vzhledem k tomu, že postupem okresního soudu, krajského soudu ani Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.