III. ÚS 278/05
III.ÚS 278/05 ze dne 29. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti F. F., zastoupeného JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem 301 00 Plzeň, nám. T. G. Masaryka 25, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 120/2005 ze dne 23. 3. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu ve výrocích o nákladech řízení s tvrzením, že jím byly porušeny ústavní procesní zásady a zásady spravedlivého procesu, zejména podle něj nebyla respektována zásada čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Napadené rozhodnutí, jak patrno z obsahu připojených příloh i obsahu ústavní stížnosti, bylo vydáno v řízení o žalobě J. Š. na náhradu škody ve výši 436.681,-Kč, směřující proti stěžovateli, jíž žalobkyni resp. její právní předchůdkyni, dle jejího přesvědčení, měl způsobit stěžovatel, který jako soudní znalec (z oboru ekonomiky a stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí a stavebního materiálu) ve znaleckém posudku nesprávně stanovil cenu prodávané nemovitosti, z níž účastníci kupní smlouvy při stanovení kupní ceny vycházeli. O uvedené žalobě rozhodl soud I. stupně tak, že žalobu zamítl, neboť podle něj nebyly v řízení prokázány požadované předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu na straně stěžovatele a žalobkyni stanovil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 38.350,- Kč.

Odvolací soud, který věc posuzoval z podnětu odvolání podaného žalobkyní, rozsudek soudu I. stupně ve věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl, neboť na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu na straně stěžovatele podle § 420 o. z. Kromě existence škody a její výše považoval za prokázané i porušení právní povinnosti, jehož se stěžovatel dopustil tím, že z nedbalosti při oceňování nemovitosti nerespektoval zák. č. 151/1997 Sb. a vyhl. č. 279/1997 Sb., jako znalec také mohl a měl vědět, že jeho posudek může být vodítkem či východiskem pro stanovení kupní ceny při převodu nemovitosti a mezi uvedeným porušením právní povinnosti a vznikem škody dovodil i příčinnou souvislost, neboť, jak uvedl, rozhodující příčinou, která vedla ke stanovení kupní ceny nemovitosti, byl nesprávný posudek stěžovatele. S ohledem na změnu rozsudku soudu I. stupně ve výroku o věci samé pak odvolací soud změnil i výrok o nákladech řízení tak, že stěžovateli stanovil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 55.905,- Kč a částku 55.680,-Kč na nákladech řízení odvolacího.

Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1231/2004 ze dne 27. 1. 2005 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že příčinou, která v posuzované věci vedla ke vzniku tvrzené majetkové újmy žalobkyni, nebylo porušení právní povinnosti ze strany stěžovatele spočívající v tom, že ve znaleckém posudku o ceně nemovitostí určil jejich cenu v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, ale byla jí okolnost, že na výši kupní ceny se účastníci kupní smlouvy, kteří nebyli vázáni výší ceny nemovitosti stanovené znaleckým posudkem, v rámci jejich smluvní volnosti dohodli. Nejvyšší soud tak dovodil, že mezi protiprávním jednáním stěžovatele a vznikem tvrzené majetkové újmy není dána příčinná souvislost.

Odvolací soud následně, vázán uvedeným právním názorem, ústavní stížností napadeným rozsudkem původní rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žádnému z nich také nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž tyto výroky o nepřiznání nákladů řízení - ve věci samé úspěšnému stěžovateli - odůvodnil ust. § 150 o. s. ř. s tím, že i rozhodování o nákladech řízení by mělo respektovat spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky, přitom důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v okolnostech projednávané věci, kdy spor byl, dle jeho názoru, vyvolán nepochybně protiprávním jednáním stěžovatele.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v ní, po popisu vývoje věci a postupu obecných soudů včetně obsahu jejich postupně vydávaných rozhodnutí, dává najevo svůj nesouhlas s konečným rozhodnutím soudu o nákladech řízení, zdůrazňuje, že jím od počátku prezentovaný názor o tom, že jeho omylem vypočítaná nesprávná "úřední" cena nebyla příčinou tvrzené majetkové újmy žalobkyně, byl potvrzen rozhodnutím Nejvyššího soudu a přestože tedy byl stěžovatel v pozici žalovaného ve sporu plně úspěšný, nebylo mu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, přičemž podle něj příčinou sporu nebyl jeho chybný postup při zpracování posudku, ale naopak chybné právní posouzení případu ze strany žalobkyně. V kontextu důvodů uvedených odvolacím soudem se mu jeví napadené rozhodnutí jako nespravedlivé, jež zcela ignoruje rozhodnutí ve věci samé a současně se nevypořádává se všemi okolnostmi, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. Stěžovatel se proto cítí být rozhodnutím odvolacího soudu o nepřiznání nákladů řízení před soudy všech stupňů poškozen, když skutečné důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých by bylo možno dospět k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. - jehož výklad současně podává - podle jeho názoru neexistovaly. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud nejprve připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu předchozích rozhodnutí obecných soudů ve věci dříve vydaných, Ústavní soud nezjistil, že by ve vztahu ke stěžovateli jako účastníku řízení byla porušena rovnost práv v soudním řízení zaručovaná čl. 96 odst. 1 Ústavy, jehož se v ústavní stížnosti výslovně dovolává. Nezjistil ani ústavně nekonformní interpretaci aplikovaného ustanovení § 150 o. s. ř., které obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Jedná se o individuální rozhodování v individuální věci, tedy o oblast, kde by zásah Ústavního soudu mohl přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémního použití resp. zneužití tohoto ustanovení. V posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu tomu tak není, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí označil důvod obsahu spisu odpovídající, který považoval za relevantní pro použití uvedeného ustanovení a dostatečně tak vysvětlil, proč považoval za spravedlivé, aby účastníci nesli náklady řízení ze svého, bez ohledu na výsledek sporu. Závěr odvolacího soudu v otázce nákladů řízení nepovažuje Ústavní soud za porušující principy spravedlnosti, odůvodnění rozhodnutí také neobsahuje jen formální odkaz na aplikované ustanovení a nelze je tedy hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Sám fakt, že stěžovatel se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další) Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v daném případě neshledal, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.