III. ÚS 2776/15
III.ÚS 2776/15 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem, sídlem Vodičkova 33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. 3 Tdo 636/2015-36 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2014 č. j. 11 To 341/2014-776, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Trutnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 T 182/2013 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 3 T 182/2013-720 uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako lékař zodpovědný za porod poškozené neprovedl ultrazvukové vyšetření, ačkoliv její váhový přírůstek v době těhotenství činil 27 kg a stěžovatel měl či mohl vědět, že takové vyšetření je dle doporučení České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (dále jen "Česká gynekologická a porodnická společnost") nezbytné při váhovém přírůstku větším než 15,5 kg. Při následném porodu pak dítě v důsledku komplikací zemřelo. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu tří let, a k trestu zákazu výkonu povolání lékaře v odvětví gynekologie a porodnictví na dobu tří roků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě provedených důkazů, zejména celé řady svědectví zdravotního personálu, poškozené a její rodiny, a několika znaleckých posudků. Skutkový stav byl zjištěn velmi podrobně, a mezi účastníky řízení nebyl v zásadě rozporován. Předmětem sporu se stal výklad právních předpisů a standardů určujících postup lege artis, konkrétně povinnosti porodníka provádět za určitých okolností ultrazvukové vyšetření rodičky. V tomto ohledu, tedy při stanovení podmínek, za nichž je provedení takového vyšetření namístě, došlo mezi vyslýchanými znalci k určitým rozporům. Okresní soud nakonec dospěl k závěru, že stěžovatel porušil povinnost stanovenou v § 55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož musí zdravotničtí pracovníci vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi. Doporučení takových organizací proto musí lékař při svém rozhodování brát v potaz, což stěžovatel neučinil. Soud se tak ztotožnil se závěry znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, dle nichž postup stěžovatele u uvedeného porodu nebyl de lege artis, čímž se stěžovatel dopustil uvedeného přečinu.

3. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm se ztotožnil se závěry soudu okresního, které pouze doplnil o výklad způsobu určování viny u nedbalostních deliktů s větším množstvím příčin vzniku škodlivého následku a dále výkladu principu in dubio pro reo. Přitom krajský soud shledal, že okresní soud postupoval v mezích daných zákonem a ústavním pořádkem, a jeho závěry nelze označit za svévolné či extrémně rozporné s provedenými důkazy.

4. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelem podané dovolání, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký připouští zákon. Zároveň doplnil, že závěry obou soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Dovolací soud rovněž nepřípustně restriktivně vyložil zákonnou úpravu dovolacích důvodů a postupoval tak v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Dle stěžovatele všechny soudy nerespektovaly ani další judikaturu Ústavního soudu, dle níž je nutné rozpory ve znaleckých posudcích odstranit buď dalším dokazováním, anebo v souladu s principem in dubio pro reo takové rozpory vyložit ve prospěch obviněného. Soudy v dané věci však postupovaly přesně opačně. Přestože obhajoba navrhovala provedení dalšího znaleckého posudku, tento návrh byl opakovaně odmítnut a okresní soud se přiklonil k závěru jednoho z posudků, aniž vyložil důvody tohoto postupu. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Obecně k vzneseným námitkám stěžovatele je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Jsou-li v trestním řízení respektovány podmínky předvídané trestním řádem a soud uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat a přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami, jejichž porušení stěžovatel namítá.

8. Stěžovatel nesouhlasí s postupem, jakým obecné soudy vyřešily situaci dvou znaleckých posudků s protichůdnými závěry, čímž mělo dojít k nepřípustnému hodnocení provedených důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo, což mělo vést k jeho nezákonnému odsouzení. Tím stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal způsob vedení důkazního řízení, a hodnocení důkazů, které však až na případy extrémního vybočení z pravidel dokazování náleží do kognice obecných soudů, součástí jejichž soustavy Ústavní soud není (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto Ústavní soud zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel v tomto směru zmiňuje, že navrhoval vypracování a provedení dalšího znaleckého posudku, který by vyřešil rozpory mezi znaleckými posudky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a Všeobecné fakultní nemocnice v Brně. Soudy se však s touto námitkou přinejmenším nepřímo vypořádaly, když označily skutkový stav za dostatečně zjištěný a jednotlivé důkazy v podstatných okolnostech za nerozporné, přičemž tyto své závěry dostatečně odůvodnily. V tomto směru se s jejich názory Ústavní soud ztotožňuje. Je třeba zdůraznit, že otázka rozsahu lékařských povinností a kritérií pro jejich hodnocení, která byla pro výsledek řízení klíčová, je otázkou právní, a nikoliv skutkovou (podrobněji viz níže). Tedy k jejímu řešení nebylo dalšího znaleckého posudku zapotřebí, neboť skutkový stav byl zjištěn tak, aby mohl soud učinit z něj odpovídají právní závěr. Ústavní soud ve své judikatuře navíc ustáleně zdůrazňuje skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů (nikoli však přezkumu odborných závěrů posudku). Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12, bod 12, usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dané věci přitom soudy jasně a srozumitelně odůvodnily, z jakého důvodu se přiklonily k závěrům jednoho ze znaleckých posudků (zde je třeba odkázat na str. 37 a 39 odůvodnění rozsudku okresního soudu). S ohledem na výše uvedené proto rozhodujícím soudům nelze neprovedení dalších důkazů z hlediska ústavních kautel trestního řízení vytknout.

10. Druhou skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a ani stěžovatel žádnou takovou námitku nevznesl.

11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv právní, skutkovou či racionální oporu v provedeném dokazování. Takový druh pochybení však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu umožňujícím vynést spolehlivý závěr o tom, že stěžovatel svým chováním naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti. Je nutno zdůraznit, že přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, kupř. v otázce přiléhavosti názorů znalců (natož pak přezkumu jejich odborných závěrů), nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.

12. Dokazování v posuzované věci směřovalo k řešení otázky, zda stěžovatel, jakožto odpovědný porodník, měl či neměl povinnost provést ultrazvukové vyšetření poškozené s ohledem na jemu známé okolnosti jejího zdravotního stavu. Otázka určení rozsahu povinností je přitom zásadně otázkou ryze právní, při jejímž řešení se neuplatní zásada in dubio pro reo. Projednávaná věc spadá do skupiny případů, v nichž k vyřešení právní otázky nepostačuje pouhá aplikace obecných právních předpisů. Vyhodnocení lékařského postupu jako postupu lege artis totiž často závisí na aplikaci pravidel neformálních a v průběhu času proměnlivých, jejichž obsah je navíc rozhodujícímu soudu zpravidla zprostředkován jen prostřednictvím znalců, popř. neprávních dokumentů odborníků daného odvětví sdružených např. v odborných společnostech či vycházejících z akademického prostředí. Úkolem soudu je pak z těchto odborných závěrů vyvodit příslušné právní rozhodnutí, které již z povahy věci musí být založeno na aplikaci právních předpisů, nikoli pouze na stanovisku či sdružení odborníků. V posuzované věci došlo ke střetu odborných názorů znalců na nutnost provádění ultrazvukového vyšetření za podmínek vyjmenovaných v doporučení České gynekologické a porodnické společnosti, které uvádí řadu rizikových faktorů vzniku velkého plodu, mezi nimi mimo jiné i zvýšení váhy v těhotenství o více než 15,5 kg (v posuzované věci to bylo konkrétně 27 kg), což vede k potřebě provedení ultrazvukové biometrie plodu a indikuje vedení porodu nikoli primárně spontánním způsobem, jak rozhodl stěžovatel, nýbrž jak doporučuje odborná společnost, tedy císařským řezem. Nejde však o jedinou metodu pro zjištění (tzv. aspekce) velkého plodu, neboť se jich doporučuje celá řada.

13. S vědomím existence takového střetu je to právě v takových případech soud, jenž musí s ohledem na právem chráněné zájmy matky a plodu nalézt rozumný rozsah povinností lékařů formou autoritativního rozhodnutí věci. Postupovaly-li v takové situaci soudy tak, že upřednostnily ten výklad obecně vymezených právních povinností lékaře, který jej vede k zajištění co nejširší ochrany života a zdraví rodiček i provedením ultrazvukového vyšetření podle výše uvedených doporučení, nemůže Ústavní soud označit jejich postup za ústavně nekonformní. K takové situaci by došlo v případě, že by bylo doporučení odborné společnosti základem pro uložení trestu v rozporu s právním předpisem, popř. závěry znaleckého posudku. Tak tomu však nebylo, neboť obecné soudy posuzovaly otázku, zda stěžovatel dodržel postup lege artis a zda jeho postup nebyl jednou z příčin úmrtí poškozeného (novorozence), nikoli zda by i při jeho dodržení přesto došlo k úmrtí novorozence při takto vedeném porodu. Zdánlivé omezení zásady nullum crimen sine lege certa et scripta, které takový postup nutně vyvolává, je dle Ústavního soudu přiměřeně vyváženo mimořádným postavením lékařů, z něhož mimo jiné vyplývají požadavky na neustálé prohlubování jejich znalostí všech možných postupů v oblasti ochrany života a zdraví pacientů s ohledem na neustálý rozvoj poznatků vědy a vývoj techniky. Tento závěr přitom odpovídá i požadavku čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb.), který počítá nejen se standardy, nýbrž i profesními povinnostmi (blíže Šustek, P., Holčapek, T. a kol. Zdravotnické právo. Wolters Kluwer: Praha 2016, s. 272 n., zejm. s. 276, obdobně a podrobně Laufs, A., Katzenmeier, K., Lipp, V. Arztrecht. 7. vydání. C. H. Beck, NJW Praxis, sv. 29, s. 335-342), což konečně obecné soudy opřely o obecný požadavek (s ohledem na to, že k události došlo dne 1. 8. 2011 za platnosti jiné právní úpravy), podle kterého každý zdravotnický pracovník je povinen zejména vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi [§ 55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů].

14. Stěžovatelova situace se přitom lišila v podstatných rysech od situace porodní asistentky, o jejíž ústavní stížnosti rozhodoval Ústavní soud v minulosti [viz nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)]. V uvedeném řízení Ústavní soud vyhověl námitkám stěžovatelky, která se dovolávala toho, že při provádění tzv. domácího porodu na přání rodičky v kritické situaci nemohla z nejasných symptomů rozpoznat vzácnou a závažnou poruchu zdraví dítěte. Stěžovatel se naproti tomu trestného jednání dopustil tím, že jako lékař neprovedl přes rizikové faktory vzniku velkého plodu (zejména značný váhový přírůstek rodičky) jednoduché a bezpečné ultrazvukové vyšetření, přestože jej měl k dispozici, porod vedl dál běžným způsobem, v důsledku čehož již nebylo možno zabránit tragickému následku.

15. Pro úplnost lze ještě uvést, že stěžovatelovy osobní názory na možnou škodlivost ultrazvukového vyšetření nesdílel žádný z odborníků vystupujících v řízení. Pro takový zvláštní postup (založený na jeho odborném názoru, který byl znalci hodnocen) by stěžovatel potřeboval informovaný souhlas poškozené, který je spolu indikací a postupem lege artis potřebný k provedení lékařského zákroku. Závěr obecných soudů o stěžovatelově vině je tak dle Ústavního soudu dostatečně právně i skutkově podložen, neboť krajský soud i Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele vůči dokazování i právní kvalifikaci v tomto směru podrobně vypořádaly s ohledem na všechna skutková zjištění, která provedl okresní soud.

16. Za neopodstatněnou považuje pak Ústavní soud i námitku stran nepřípustně formalistického omezení přezkumu v dovolacím řízení. Nejvyšší soud se v dané věci nijak neodchýlil od své ustálené praxe a judikatury Ústavního soudu, když se v souladu se stěžovatelovými námitkami zabýval relevantními ústavněprávními otázkami, zejména existencí tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obsaženými v argumentaci soudů nižších stupňů.

17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.