III. ÚS 2762/12
III.ÚS 2762/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, zastoupeného Z. S., pracovníkem Územního pracoviště České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. dubna 2012 č. j. 11 C 635/2009-56, za účasti Okresního soudu v Táboře, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. července 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. dubna 2012 č. j. 11 C 635/2009-56, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. dubna 2012 č. j. 11 C 635/2009-56 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby žalovaným K. H. a A. H. byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 835,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále bylo rozhodnuto, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Okresní soud v Táboře v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že předmětný pozemek, za jehož užívání žalobkyně požadovala zaplacení bezdůvodného obohacení, je účelovou komunikací ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a žalovaní tudíž mohou tento pozemek za účelem příjezdu ze silnice ke své garáži obvyklým způsobem užívat bezplatně.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve dřívější shodné věci vedené u téhož soudu podala ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem sp. zn. I. US 1744/10 vyhověl. Vzhledem k tomu, že další senáty téhož soudu, které ve shodných věcech rozhodly, žaloby rovněž zamítly s tím, že se jedná o veřejnou komunikaci, podala stěžovatelka několik dalších ústavních stížností. V její prospěch rozhodl Ústavní soud ještě nálezem sp. zn. III. ÚS 2942/10.

Nálezem sp. zn. II. ÚS 3608/10 ve shodné věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 8 C 491/2009 však byla konstatována veřejnost užívání předmětného pozemku a tato stížnost byla zamítnuta. Stěžovatelka poukazuje na to, že klíčový nález sp. zn. II. ÚS 3608/10 obsahoval i odlišné stanovisko předsedy senátu JUDr. Nykodýma, který provedené hodnocení důkazů označil za extrémní exces. Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti odkazuje na předchozí argumentaci a na odlišné stanovisko soudce JUDr. Nykodýma připojené k nálezu sp. zn. II. ÚS 3608/10.

Napadený rozsudek podle stěžovatelky porušuje její ústavně zaručená práva na ochranu majetku i na spravedlivý proces. Toto porušení stěžovatelka spatřuje primárně v nesplnění povinnosti soudu řádně, tj. přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit své rozhodnutí a vypořádat se se vším, co stěžovatelka v řízení tvrdí, zejména jde-li evidentně o skutečnosti, které mohou výrazně ovlivnit výsledek řízení a jejichž pominutí může přivodit negativní zásah do Ústavou zaručené ochrany jeho vlastnického práva, která nepochybně náleží i státu jako jednomu ze subjektů vlastnického práva.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka 835,- Kč, což znamenalo, že proti rozhodnutí nalézacího soudu nebylo přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto předpokládá splnění velice rigorózně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2123/08, III. ÚS 663/09, III. ÚS 1321/10, III. ÚS 1883/10 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních práv stěžovatelky, neshledal. Třetí senát Ústavního soudu se zcela ztotožňuje s argumentací, uvedenou v nálezech prvního a druhého senátu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3608/10 a sp. zn. I. ÚS 263/11, která je stěžovatelce známa a na kterou zcela odkazuje (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1340/11).

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno v souladu s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř., které soudu ukládá, aby v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.