III. ÚS 2759/12
III.ÚS 2759/12 ze dne 17. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky PYRGHOS LEFKOS a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1337, zastoupené Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012 č. j. KSBR 37 INS 398/2010-B-977, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označené usnesení, jímž Krajský soud v Brně v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s., se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, stěžovatelčin návrh na ustanovení odděleného insolvenčního správce ve věci vymáhání nároků vůči České spořitelně, a. s., a dalším osobám majícím vztah k této společnosti zamítl.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.

Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i vlastní úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 31. 5. 2012 proti napadenému rozhodnutí Krajskému soudu v Brně spolu s ústavní stížností i odvolání. Stěžovatelka tento postup odůvodnila "procesní opatrností" s tím, že považuje "za pro ni příznivější výsledek odmítnutí této ústavní stížnosti pro předčasnost než odmítnutí následné ústavní stížnosti pro opožděnost". Dovozuje přitom, že proti napadenému usnesení odvolání přípustné je, což shodně deklaroval krajský soud připojeným poučením.

Ústavní soud si dotazem u Vrchního soudu v Olomouci ověřil, že předmětné odvolací řízení nebylo doposud skončeno.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy")]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

To je významné potud, že tak je tomu v projednávané věci.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.

V obecné rovině není pochyb, že odvolání podle § 201 a násl. o. s. ř. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí.

Proto i zde platí, že požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být vedeno na základě odvolání, stěžovatelkou podaného proti usnesení Krajského soudu v Brně, které souběžně napadla posuzovanou ústavní stížností. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

O situaci podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny jinak dostupné procesní prostředky netřeba, v tomto případě nejde.

Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v dosavadní vlastní judikatuře - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena. Bude-li odvolání posléze odmítnuto coby nepřípustné, běží jí nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); krajský soud stěžovatelku poučil, že odvolání přípustné je, a procesní eventualita, že se řídila - nesprávným - poučením jí nemůže jít k tíži (srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 323/07, N 210/51 SbNU 627, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1506/10 a I. ÚS 1527/10). Uvedené platí stejně tak (tím spíše) v případě, že Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovatelce příslušel (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, č. j. MSPH 88 INS 7327/2009 1 VSPH 1101/2010-B-49). Pakliže na základě podaného odvolání odvolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2012

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.