III. ÚS 2755/16
III.ÚS 2755/16 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Florentie Ptáčníkové, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 25 Cdo 2168/2015-193, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 25 Co 346/2014-135 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. března 2014 č. j. 6 C 261/2012-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Stanislava Tůmy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") se podává, že tento soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku 240 000 Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli dne 6. 10. 2008 smlouvu, jíž se stěžovatelka jakožto zprostředkovatel zavázala obstarat vedlejšímu účastníku uzavření kupní smlouvy na konkrétní pozemky za kupní cenu 700 000 Kč a vedlejší účastník se zavázal zaplatit jí provizi ve výši 50 000 Kč.

3. Smlouva o koupi předmětných pozemků byla s prodávajícím M. K. uzavřena dne 20. 10. 2008 s tím, že kupní cena 700 000 Kč bude uhrazena do advokátní úschovy a advokát po předložení listin uvedených v kupní smlouvě poukáže z úschovního účtu na jiné účty částky 110 000 Kč (později zjištěn účet M. K.), 130 000 Kč (později zjištěn účet matky stěžovatelky) a 439 000 Kč (později zjištěn účet J. K., bratra M. K.).

4. Za toto jednání byl M. K., který vystupoval jako zprostředkovatel prodávajícího M. K., rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 5. 2010 č. j. 2 T 244/2009-294, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Stěžovatelka v trestním řízení vypověděla, že viděla smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti uzavřenou mezi M. K. a M. K., přičemž kupní cena měla být 400 000 až 450 000 Kč, zbytek měl být rozdělen mezi oba zprostředkovatele.

5. Na základě žaloby M. K. podané dne 21. 8. 2009 bylo rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 5 C 299/2009, který nabyl právní moci dne 5. 1. 2012, určeno, že výlučným vlastníkem pozemků je M. K., neboť kupní smlouva ze dne 20. 10. 2008 mezi vedlejším účastníkem a M. K. je neplatná pro neschopnost M. K. činit právní úkony a pro rozpor s dobrými mravy.

6. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka porušila svoji zákonnou informační povinnost podle § 777 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), neboť vedlejšího účastníka neinformovala o nabízené kupní ceně 400 000 Kč a namísto toho sjednala kupní cenu ve výši 700 000 Kč, přičemž věděla, že část kupní ceny (110 000 a 130 000 Kč) nebude poukázána prodávajícímu, nýbrž na účet její matky a na účet M. K., vedlejšímu účastníku to zatajila a způsobila mu škodu ve výši 240 000 Kč, která mu z kupní ceny nemohla být prodávajícím vrácena. O rozsahu škody se vedlejší účastník poprvé dozvěděl při jednání Okresního soudu v Benešově dne 25. 10. 2011, do té doby nevěděl, kde se peníze složené na kupní cenu nacházejí, jeho žaloba byla podána dne 9. 10. 2012 ve dvouleté subjektivní promlčecí době a stěžovatelčina námitka promlčení tak není důvodná.

7. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako okresní soud a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Dovodil, že stěžovatelka způsobila vedlejšímu účastníku škodu 240 000 Kč tím, že porušila povinnost zprostředkovatele stanovenou ve smlouvě i v zákoně (§ 777 obč. zák.), když vedlejšímu účastníku zatajila skutečnou cenu požadovanou prodávajícím, nesdělila mu, že kupní cena je podstatně nižší, vedlejší účastník z toho důvodu zaplatil vyšší částku a stěžovatelka si 240 000 Kč z kupní ceny od vedlejšího účastníka rozdělila s M. K. Odpovídá proto za škodu způsobenou vedlejšímu účastníku ve výši 240 000 Kč, což je částka, která byla uhrazena jiným osobám než prodávajícímu. Námitka promlčení je nedůvodná, neboť vedlejší účastník v trestním řízení nevystupoval v postavení poškozeného a neměl možnost seznámit se s trestním spisem. To se stalo až při jednání Okresního soudu v Benešově o určení vlastnictví dne 25. 10. 2011. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelka se podílela na tvorbě kupní smlouvy a jednala s úmyslem způsobit vedlejšímu účastníku škodu, proto je objektivní promlčecí doba desetiletá, vedlejší účastník podal žalobu včas z hlediska subjektivní i objektivní promlčecí doby (§ 106 obč. zák.).

8. Souběžně s dovoláním podala stěžovatelka též ústavní stížnost. Ústavní soud tuto stížnost odmítl svým usnesením ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 709/15 jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny jí dostupné opravné prostředky.

9. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že obsahem dovolání je v podstatě polemika se skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn. S právními závěry krajského soudu nesouhlasí stěžovatelka nikoliv proto, že by se soud měl dopustit omylu při právním posouzení předpokladů její odpovědnosti za škodu, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkové závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že krajský soud se při svém rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky promlčení.

II. Argumentace stěžovatelky

10. Stěžovatelka vytýká postupu okresního soudu porušení rovnosti účastníků řízení, neboť tento soud podle stěžovatelky nepřípustným způsobem poučil vedlejšího účastníka (vystupujícího v pozici žalobce), že jím uplatněný nárok není bezdůvodným obohacením, nýbrž škodou.

11. Podle stěžovatelky též došlo k jejímu odnětí zákonnému soudci, čímž bylo porušeno její ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť po podání dovolání byl její případ přidělen nejprve senátu 33 Cdo, a po několika měsících byl spis místo přiděleného senátu delegován k senátu 25 Cdo.

12. Dále namítá, že se okresní soud nevypořádal s jejími skutkovými tvrzeními a jí navrženými důkazy, přičemž v jeho rozsudku absentuje jakákoliv úvaha o tom, jak zohlednil tvrzení stěžovatelky a důkazy, které byly na její návrh provedeny. Jeho rozhodnutí je přitom nepřezkoumatelné, když pro závěr, že odpovídá za škodu, bylo třeba, aby byly splněny čtyři podmínky - vznik škody, protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jejím jednáním a škodou vzniklou vedlejšímu účastníkovi a její zavinění. Tato myšlenková konstrukce však není v napadeném rozsudku obsažena a náležitě odůvodněna. Konkrétně stěžovatelka namítá, že nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že vznik škody zavinila. Za těchto okolností považuje napadené rozsudky za vybočení z mezí čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat pouze na základě zákona.

13. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále argumentuje, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s pravidly logiky, když na jedné straně je dle názoru stěžovatelky vedlejší účastník oprávněn požadovat od pana M. K. vydání částky 700 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého poté, co byla smlouva mezi nimi prohlášena za absolutně neplatnou, a zároveň má stěžovatelka dle napadených rozhodnutí stěžovateli uhradit částku 240 000 Kč. V důsledku by tak mohl vedlejší účastník získat fakticky více, než sám vydal.

14. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že oněch 240 000 Kč, které má dle napadených rozhodnutí vedlejšímu účastníku uhradit, zaplatil vedlejší účastník na bankovní účty třetích osob. Soudy tak měly odkázat vedlejšího účastníka, aby se vydání peněz domáhal na těchto osobách. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že jí samotné vůči těmto třetím osobám nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by mohla od nich získat prostředky, jež jim vedlejší účastník vyplatil.

15. Konečně pak stěžovatelka uvádí, že soudy neaplikovaly na daný případ hmotné právo a základní zásady práva soukromého, což má podle stěžovatelky zásadní protiústavní důsledky. Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly po 1. lednu 2014, měly podle ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, aplikovat ustanovení části první hlavy I. tohoto zákona, což obecné soudy zcela opomenuly. Stěžovatelka následně předestírá argumentaci, jak měly být v jejím případě aplikovány zásada autonomie vůle, zásada předpokladu rozumu průměrného člověka, presumpce dobré víry a zásada odpovědnosti za vlastní zavinění.

III. Vyjádření účastníka a replika stěžovatelky

16. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu k podané ústavní stížnosti. Vyjádření dalších účastníků, tj. krajského a okresního soudu, Ústavní soud nežádal, neboť to z hlediska řízení o ústavní stížnosti nepovažoval za potřebné.

17. Nejvyšší soud k námitkám, které směřují proti jeho rozsudku, uvedl, že podle jeho rozvrhu práce na rok 2015, kdy věc napadla, senát 33 Cdo rozhodoval o dovoláních ve věcech závazkových (včetně všech sporů spotřebitelských) s výjimkou věcí z pojištění a věcí obchodních, dále ve sporech ze závazkových práv a povinností vzniklých po 1. 1. 2014, ve věcech, v nichž předcházelo rozhodčí řízení, jehož předmětem byl spor ze spotřebitelské smlouvy, a ve věcech Nd. Senát 25 Cdo rozhodoval o dovoláních (mimo jiné) ve věcech sporů o náhradu škody. V rozvrhu práce je rovněž uvedeno, že pro určení přidělení věci jednotlivým senátům je určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena. Takovou může být podle okolností věci i otázka předběžná. Už z toho je podle Nejvyššího soudu jednoznačné, že dovolání ve sporu o náhradu škody, způsobené žalovanou při její zprostředkovatelské činnosti, náleží podle rozvrhu práce senátu 25 Cdo. Zřejmě jen omylem byla věc původně zapsána do senátu 33 Cdo, než vyšlo najevo, že tato věc, byť souvisí se závazkovou agendou, nespadá do působnosti senátu 33 Cdo.

18. Vyjádření Nejvyššího soudu bylo zasláno stěžovatelce k replice. Ta v ní uvedla, že Nejvyšší soud ani dodatečně nevysvětlil, proč byla její věc v průběhu řízení dodatečně delegována jinému senátu. Podle stěžovatelky je možno její věc (s ohledem na nejasnou právní kvalifikaci nároku uplatňovaného v řízení před okresním soudem) považovat za otázku bezdůvodného obohacení, náhrady škody či obecně za otázku práv vyplývajících ze závazkového vztahu. Za těchto okolností se stěžovatelka dovolává analogie s § 11 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozvrh práce má být podle stěžovatelky vykládán tak, že příslušný k rozhodnutí může být kterýkoliv ze senátů přicházejících dle rozvrhu práce v úvahu. Zároveň stěžovatelka vychází z toho, že věc by měl vyřídit ten z v úvahu přicházejících senátů, který jako první započal s vyřizováním věci. Jednání Nejvyššího soudu proto považuje stěžovatelka za svévolné a zpochybňující nestrannost, v důsledku čehož byla odňata svému zákonnému soudci.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

19. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (respektive napadá-li rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, již k dispozici žádný takový opravný prostředek neměla).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

20. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

22. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud konstatuje, že ve výkladu tzv. podústavního práva, který náleží obecným soudům, neshledal žádnou takovou tzv. kvalifikovanou vadu, a stěžovatelku v tomto směru odkazuje na odůvodnění zejména rozsudku Nejvyššího soudu, který se s její argumentací (viz shora sub 13 až 15) dostatečně srozumitelně a logicky vypořádal.

23. Co se týče té části argumentace stěžovatelky, jež se dotýká jejích ústavně zaručených základních práv, jejichž ochrana přísluší Ústavnímu soudu, lze uvést následující. 24. Ústavní soud se předně neztotožnil se závěrem, že okresní soud porušil stěžovatelčino právo na rovnost v řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že v průběhu řízení poučil vedlejšího účastníka o tom, že jím uplatňovaný nárok považuje za nárok na náhradu škody. Smyslem tohoto poučení nebylo radit či pomáhat vedlejšímu účastníku, nýbrž informovat obě strany sporu, jakým směrem je třeba zaměřit další tvrzení a důkazní návrhy. Vedlejší účastník vymezil předmět sporu petitem, tedy požadavkem, aby soud uložil stěžovatelce uhradit mu konkrétní částku, a popisem skutkových okolností. Právní kvalifikace skutkových okolností případu je již věcí soudu. Obdobným způsobem ostatně vypořádal identickou námitku stěžovatelky již krajský soud (str. 8 rozsudku krajského soudu, ve spise na č. l. 142).

25. Stěžovatelka odůvodnění rozsudku okresního soudu vytýká, že nevysvětluje, proč soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro odpovědnost za škodu. Zde je třeba poukázat právě na odůvodnění jeho rozsudku (viz na č. l. 103 a 104 soudního spisu), kde okresní soud výslovně uvedl, že zavinění je presumováno v § 420 odst. 3 obč. zák. Bylo tedy na stěžovatelce (vystupující v postavení žalované), aby tvrdila a prokazovala, že škodu nezavinila. Z okolností posuzovaného případu je navíc zřejmé, že stěžovatelčino zavinění bylo úmyslné, neboť se podílela na sepsání smlouvy mezi vedlejším účastníkem a M. K., podle níž vedlejší účastník odeslal peníze na bankovní účet stěžovatelčiny matky označený ve smlouvě jako účet prodávajícího. To ostatně konstatoval i krajský soud na straně 7 svého rozsudku (ve spise na č. l. 141).

26. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelčině námitce ohledně porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, tedy že její dovolání měl posoudit senát 33 Cdo. Spornou otázkou, kterou měl dovolací soud řešit, však byla otázka náhrady škody. Podle rozvrhu práce má senát 25 Cdo rozhodovat o "dovoláních ve věcech sporů o náhradu škody včetně přímých nároků proti pojišťovně a ve věcech obdobných s výjimkou sporů podle zák. č. 82/1998 Sb., popř. jiných sporů o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci a věcí, o nichž rozhoduje senát č. 21 (viz senát č. 21 a/ a h/)". Z tohoto vymezení, i z přípisu založeného ve spise na listě č. 190, je zřejmé, že věc byla do senátu 33 Cdo zapsána omylem a k rozhodnutí byl příslušný senát 25 Cdo, který ve věci i rozhodl.

27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.