III. ÚS 275/05
III.ÚS 275/05 ze dne 2. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelky O. K., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2004 č. j. 33 Cad 99/2004-21, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně. Označený soud jím, dle názoru stěžovatelky v rozporu s ústavním principem rovnosti, potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. července 2004 č. 405 403 429, jímž byla zamítnuta její žádost o přiznání tzv. vyrovnávacího přídavku coby rozdílu mezi starobním důchodem vypláceným stěžovatelce v české měně Sociální pojišťovnou v Bratislavě podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a důchodem, který by jí náležel podle českých právních předpisů.

Naříkaný rozsudek obecného soudu stěžovatelka rovněž napadla (dosud nerozhodnutou) kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, nicméně se, s poukazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., domáhá meritorního projednání svého návrhu v řízení o ústavní stížnosti, když opodstatněnost tohoto postupu odůvodnila v podstatě tím, že orgány veřejné moci včetně Nejvyššího správního soudu (rozsudek "č. 6 Ads 62/2003") nerespektují nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech sp. zn. II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04 a IV. ÚS 158/04, jejichž rozhodovací důvody, jak uvedla, dopadají i na její (skutkově i právně) obdobný případ. Důvod pro výjimku ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti shledává stěžovatelka potom v tom, že její kasační stížnost je na Nejvyšším správním soudě "evidována od prosince 2004" a současně jí vzniká vážná a neodvratitelná újma (v naraci návrhu blíže popsaná).

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí nálezem zrušil.

Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Stěžovatelka, jak již řečeno, požadovala, aby Ústavní soud využil zákonem předvídané možnosti zcela výjimečného postupu ve smyslu § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., kdy neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111).

Soudce zpravodaj, vycházeje z této obecné zásady, a tudíž maximy, dle níž se lze od ní odchýlit pouze za zcela mimořádných okolností předvídaných zákonem, dospěl - na rozdíl od stěžovatelky - k závěru, že doposud neučiněným rozhodnutím o kasační stížnosti (směřující do rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2004 č. j. 33 Cad 99/2004-21) nedochází v řízení o tomto opravném prostředku ke značným průtahům v intencích § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. Jeho dikce totiž, z pohledu jazykového, logického, systematického, jakož i především teleologického výkladu dopadá pouze na extrémní excesy týkající se průtahů v řízení za současného splnění dalších (kumulativních) podmínek tam uvedených; tj. v tomto ustanovení předpokládaný průlom do zásady subsidiarity nutno vykládat přísně restriktivním způsobem (výjimečnost aplikace a restriktivní interpretace tohoto ustanovení zdůrazněna kupř. i v usneseních ve věcech II. ÚS 48/02, III. ÚS 352/02, I. ÚS 509/04).

Toliko jako obiter dictum, v reakci na odůvodnění návrhu stěžovatelky na postup ve smyslu § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., opírající se rovněž o tvrzené nerespektování právního názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudu ze strany Nejvyššího správního soudu, sluší se uvést, že Ústavní soud, jemuž z Ústavy samé náleží postavení specializovaného soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), ve své dosavadní judikatuře opakovaně formuloval stanovisko vztahující se k závaznosti právních názorů vyjádřených v nálezech tohoto soudu, které (inter alia) univerzálně dopadá na rozhodovací praxi všech orgánů veřejné moci. Kupř. právě ve shora již označeném nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04 výslovně konstatoval: "Pokud Nejvyšší správní soud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektoval, porušil tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zák. č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, I. ÚS 70/96, III. ÚS 127/96, III. ÚS 187/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 648/2000 a další)."

Aniž Ústavní soud mohl s ohledem na shora vyložené přezkoumávat, do jaké míry dopadají vpředu vyjmenované nálezy ve svých rozhodovací důvodech na konkrétní věc stěžovatelky, a tudíž se jakkoliv zabývat jejím kasačním návrhem, bylo vzhledem k uvedenému deficitu plynoucímu ze zásady subsidiarity a neshledání výjimky k postupu dle § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. o něm rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.