III. ÚS 2743/09
III.ÚS 2743/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČESKÝ ART HOLDING, s. r. o., se sídlem Beroun, Srbsko u Karlštejna 102, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2009 č. j. 22 Cdo 2137/2008-224, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2007 č. j. 31 Co 309/2007-202 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 12. 2006 č. j. 9 C 25/2003-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnictví v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka nesouhlasí s průběhem řízení před obecnými soudy a tvrdí, že napadená rozhodnutí trpí takovými vadami, jež zakládají porušení jejích ústavně zaručených práv.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Svůj závěr dovolací soud dostatečně odůvodnil, když podrobně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem vysloveným v judikatuře Nejvyššího soudu. Na základě uvedeného odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení" a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.