III. ÚS 2742/16
III.ÚS 2742/16 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti spolku Svaz klubů mládeže, z. s., sídlem Teplická 280/20, Praha 9 - Střížkov, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016 č. j. 30 Cdo 732/2016-366, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č. j. 21 Co 245/2015-314 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. března 2015 č. j. 5 C 54/2010-268, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále zákaz libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o nároku stěžovatele na náhradu škody vůči vedlejší účastnici. Stěžovatel uvádí, že vznikl v roce 1968, v roce 1970 byla pod vlivem politické situace jeho činnost přerušena a jeho majetek byl převeden na Socialistický svaz mládeže. Od roku 1990 se stěžovatel domáhal vydání tohoto majetku. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 12. 2005 č. j. 8 C 92/2002-178, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 15 Co 238/2006, 15 Co 239/2006 byla vyklizena a stěžovateli předána stavba s číslem popisným X1, postavená na pozemku parcelní číslo X2 v katastrálním území Žižkov, zapsaná na listu vlastnictví č. X3 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu (X4, dále také "nemovitá věc"). Žalovanou škodu měl představovat ušlý zisk na nájemném, kterého mohl stěžovatel dosáhnout v době, než mu byla nemovitá věc vrácena (od 9. 2. 1997 do 9. 2. 2007).

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 24 000 000 Kč od vedlejší účastnice řízení za nájem ve výši 200 000 Kč měsíčně za deset let. Přisvědčil stěžovateli, že na základě nesprávného úředního postupu orgány veřejné moci odňaly žalobci možnost užívat předmět jeho vlastnictví a mít z něho zisk. Žalobu však zamítl, neboť shledal celý nárok zaniklý. Obvodní soud měl za prokázané, že stěžovatel už od roku 1990 věděl, že nemovitá věc mu byla odňata neoprávněně, a domáhal se jejího vydání. Opakovaně byl představiteli státní moci odkázán se svým nárokem na vydání nemovité věci či určení vlastnictví k ní na soud. Teprve žalobou podanou dne 20. 3. 2002 se domáhal vyklizení nemovité věci (sub 2) a žalobní návrh na náhradu škody uplatnil u soudu bez závažného důvodu až dne 3. 3. 2010. Obvodní soud neshledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, protože stěžovatel už od roku 1990 tvrdil, že je vlastníkem nemovité věci a vzniká mu škoda. V uplatnění nároku mu nemohla bránit existence zástavního práva, jak namítal, ani to, že nebyl, dle jeho slov, ze strany státních orgánů akceptován jako právní subjekt. Už v roce 2003 soud určil, že stěžovatel nikdy nezanikl a zůstává občanským sdružením. Tyto okolnosti neodůvodňují zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil jako věcně správný rozsudek obvodního soudu. Ve shodě s ním neshledal námitku promlčení uplatněnou vedlejší účastnicí řízení za rozpornou s dobrými mravy.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Shledal, že stěžovatel neoznačil žádná vzájemně rozporná rozhodnutí dovolacího soudu. Posouzení otázky hmotného práva, zda je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání založit nemůže, jestliže ohledně promlčení nároku na náhradu škody ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem vedlejší účastnice řízení při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit stěžovatele. Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestli by byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu a výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že soudy v jeho věci nesprávně aplikovaly právní normy upravující promlčení nároku na náhradu škody a zákaz výkonu práv v rozporu s dobrými mravy. Dospěly tak k nesprávnému závěru, že nárok na náhradu škody byl promlčen (pozn. rozuměj - zanikl). Tyto závěry jsou rozporné s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

7. Podle stěžovatele soudy nehodnotily důkazy ze spisu, které dokládají oprávněnost žaloby. Tu nemohl stěžovatel podat dříve, neboť platnou registraci má až od roku 2004. Teprve v roce 2011 bylo vymazáno zástavní právo k nemovité věci.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadeným soudním rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

10. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neshledaly uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí řízení za zneužití práva. Obvodní soud konkrétně dovodil, že námitku promlčení nároku na ušlý zisk za dobu od 9. 2. 1997 do 14. 5. 1998 je nutno posoudit podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo nesprávným úředním postupem, a nárok na ušlý zisk za dobu od 15. 5. 1998 do 9. 2. 2007 podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Vzhledem k tomu, že měl obvodní soud za prokázané, že stěžovatel od roku 1990 věděl o tom, že mu nemovitá věc byla odňata neoprávněně, tak žalobní návrh ze dne 3. 3. 2010 byl podán po uplynutí promlčecích lhůt podle obou zákonů. Zásadního významu pro uplatnění nároku na náhradu škody neměla ani existence zástavního práva, ani tvrzení, že stěžovatel nebyl státními orgány akceptován jako právní subjekt. Tyto okolnosti neodůvodňují zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

11. Z ústavněprávního hlediska nelze tomuto výkladu nic vytknout. Pokud jde o počítání běhu promlčecích lhůt, Ústavní soud vede v patrnosti paralelní řízení o jiné nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 140/2008, v němž je posuzován na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 3884/2014-285 nárok stěžovatele podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ani toto právní hodnocení však nic nezměnilo na tom, že Obvodní soud pro Prahu 1 v rozsudku ze dne 23. 5. 2017 č. j. 22 C 140/2008-334 rovněž dospěl k závěru, že obdobná žaloba podaná v roce 2008 by nemohla obstát pro důvodně podanou námitku promlčení. Ta přitom není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení od okamžiku, kdy zjistil, že žalovaná (vedlejší účastnice řízení v projednávané věci) užívá nemovitou věc bez právního důvodu.

12. Otázkou, zda byla námitka promlčení vznesena v rozporu s dobrými mravy, se zabývaly obvodní soud, městský soud i Nejvyšší soud, a to jak v napadených rozhodnutích, tak ve výše zmíněném paralelním řízení o jiné nemovité věci. Jejich rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a opírají se o ustálenou judikaturu. Argumentace obecných soudů je založena na zásadě vigilantibus iura scripta sunt, neboť stěžovateli nic nebránilo v podání včasného žalobního návrhu, jakož i na neexistenci zjištění, že by poškození stěžovatelky bylo hlavním a přímým úmyslem vedlejší účastnice řízení. I z pohledu Ústavního soudu se v kontextu všech okolností sporu nejeví námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí řízení (byť jde o stát) jako vybočením z ústavního pořádku.

13. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, "k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.".

14. Ústavní soud připouští, že úvahy obecných soudů o tom, že stěžovatel se snad měl dožadovat svých nároků na náhradu škody už od roku 1990, mohou ve světle spletitého právního osudu nemovité věci před rokem 1989 i po něm (viz např. uplatnění ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky) působit poněkud tvrdě. Nicméně podal-li stěžovatel žalobu na náhradu škody více než tři roky poté, kdy nabyl právní moci rozsudek o vyklizení a předání nemovité věci stěžovateli, který se poprvé jeho majetkovým právem důkladně zabýval (sub 2), nemůže být tato stěžovatelova prodleva hojena odkazem na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím obecných soudů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.