III. ÚS 2741/13
III.ÚS 2741/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Libora Pokorného, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2013 č. j. 1 As 40/2013-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013 č. j. 1 A 15/2010-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 3. 9. 2013, a podanou k poštovní přepravě dne 5. 9. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na projednání věci v jeho přítomnosti (podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

2. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravních přestupků, ze dne 3. 12. 2009 č. j. MHMP 993562/2009/Bur, sp. zn. S-MHMP 237935/2009/Bur), byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) a i) přestupkového zákona. Vytýkaného jednání se stěžovatel dopustil tím, že dne 16. 12. 2008 kolem 7.50 hodin řídil osobní motorové vozidlo, přičemž se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, a narazil do zadní části osobního motorového vozidla jedoucího před ním ve stejném směru jízdy. Po nárazu obě vozidla vybočila z vozovky, sjela přes krajnici vpravo mimo pozemní komunikaci, kde se v příkopě převrátila a skončila na střeše; vzniklá škoda na obou vozidlech přesáhla 100 000 Kč. Při nehodě došlo ke zranění obou řidičů, kteří byli převezeni k ošetření do Fakultní nemocnice na Bulovce. J. M. utrpěl středně těžké zranění spočívající v poškození krčního obratle C6 kvalifikované jako ublížení na zdraví. Za popsané jednání byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí Ministerstvo dopravy, Odbor provozu silničních vozidel, rozhodnutím ze dne 9. 2. 2010 zamítlo. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem správní žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu jako nedůvodnou zamítl. Neshledal důvodnou mimo jiné námitku porušení ustanovení o řízení spočívající v rozhodnutí věci bez ústního jednání. V tomto směru uvedl, že stěžovatel byl výslovně poučen o možnosti navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení a že se mohl k věci vyjádřit. Byl rovněž seznámen s tím, že za omluvitelný důvod neúčasti na jednání nelze považovat pracovní vytíženost. Podle městského soudu frekvence nepřítomnosti stěžovatele v České republice a následných omluv navozovala dojem účelovosti jednání s cílem protahovat řízení.

3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o námitku porušení ustanovení o řízení, spočívající v rozhodnutí věci bez ústního jednání, Nejvyšší správní soud uvedl následující. Kruciální byla otázka, zda druhou omluvu stěžovatele z 30. 11. 2009 bylo lze považovat za omluvu náležitou ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Náležitá omluva vždy předpokládá existenci důležitého důvodu. Hodnocení toho, zda se v konkrétním případě jedná o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Lze se ztotožnit s postupem správního orgánu, který první omluvu z ústního jednání odůvodněnou důležitým plněním pracovních povinností (zahraniční pracovní cestou) vyhodnotil jako omluvu náležitou a nařídil nové ústní jednání na termín, který stěžovateli s ohledem na plnění jeho pracovních povinností vyhovoval, což ostatně s ohledem na plánovaný harmonogram zahraničních cest stěžovatele nebylo zcela snadné. Za této situace však již nelze z důvodu neodkladného plnění pracovních povinností akceptovat v pořadí druhou omluvu, nadto za situace, kdy stěžovatel byl v předvolání řádně poučen o tom, že plnění pracovních povinností se zpravidla za vážný důvod neúčasti na jednání nepovažuje. Správní orgán není povinen přizpůsobit režim řízení a jeho průběh neodůvodněným požadavkům a představám účastníka řízení (obviněného z přestupku), pokud by účel řízení (projednání přestupku ve lhůtě dle § 20 přestupkového zákona) mohl být ohrožen. Nejvyšší správní soud v žádném případě nesnižuje přínosnost zaměstnání stěžovatele a důležitost jeho osobní účasti na zahraničních misích v zastoupení Ministerstva vnitra, nicméně na druhou stranu je nutné uvědomovat si vážnost vzneseného obvinění z přestupku a relativně krátké prekluzivní lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek. Časové možnosti oprávněných úředních osob a jejich snaha o nalezení vhodného termínu pro ústní jednání v harmonogramu činnosti správního orgánu tak není zcela bezmezná. Měl-li stěžovatel nějaké požadavky na doplnění dokazování, mohl je jistě včlenit do podaného odvolání a navrhnout odvolacímu správnímu orgánu provedení dalších důkazů. Tohoto práva nicméně stěžovatel nevyužil a ve svém odvolání namítal především uplynutí lhůty k projednání přestupku a dále nesprávnost tvrzení správního orgánu, že se z účasti na jednání dne 2. 12. 2009 neomluvil. Uváděl, že svoji omluvu zaslal správnímu orgánu dne 30. 11. 2009. Netvrdil však, že by byl v důsledku upření účasti na ústním jednání zkrácen na svém právu být slyšen, vyjádřit se k provedeným důkazům atd. I s ohledem na tyto skutečnosti lze dovodit, že omluvy stěžovatele byly vedeny mj. i snahou o prodlužování délky řízení s cílem vyhnout se odpovědnosti za spáchaný přestupek. Závěru městského soudu o účelovosti omluv z jednání tak Nejvyšší správní soud přisvědčil.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl zkrácen na právu osobně se zúčastnit ústního jednání před správním orgánem prvního stupně, ačkoliv ve správním řízení zdůrazňoval, že hodlá práva osobní účasti při jednání využít. Stěžovatel svoji neúčast na jednání řádně omluvil. Důvodem neúčasti byla nařízená zahraniční pracovní cesta na jednání mezinárodních organizací, jíž se mohl účastnit za Ministerstvo vnitra pouze stěžovatel. Jako vedoucí zaměstnanec ústředního orgánu státní správy nemohl jednat jinak. Správní orgán prvního stupně ve věci ovšem rozhodl bez účasti stěžovatele. Tento postup schválil i městský soud, který chování stěžovatele vyhodnotil jako obstrukční, vedené snahou dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupek. Uvedené závěry stěžovatel nesdílí. K zániku odpovědnosti by došlo až za tři měsíce poté, co se konalo předmětné ústní jednání (k prekluzi by podle stěžovatele došlo dne 3. 3. 2010). Do té doby měl správní orgán respektovat omluvu stěžovatele a nařídit nové ústní jednání.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před správními soudy (i správními orgány), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Úkolem Ústavního osudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

7. Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal. Jedním z práv na spravedlivý proces je sice i právo osoby na účast na jednání, které se jí týká; realizace tohoto práva je však vázána na aktivitu oprávněného. Samotná ústavní stížnost je jen pokračováním (opakováním) argumentace stěžovatele, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost na jejich odůvodnění odkázat.

8. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory obou soudů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci a na tyto závěry proto možno odkázat.

9. V konkrétnostech Ústavní soud podotýká následující. Stěžovatel namítá, že do zániku odpovědnosti zbývaly ještě tři měsíce poté, co se konalo předmětné ústní jednání (k prekluzi by podle stěžovatele došlo dne 3. 3. 2010); proto stěžovatel neví, jak se v tomto světle může racionálně jevit jeho údajný úmysl prodlužovat správní řízení. K tomu lze uvést, že byl to sám stěžovatel, kdo v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně namítal (srov. str. 6 dole rozsudku městského soudu), že odpovědnost za přestupek zanikla dne 16. 12. 2009 (srov. kontext, že stěžovatel požádal o nařízení jednání správního orgánu právě na dobu po 20. 12. 2009). Současná stížnostní argumentace a dovolávání se "objektivního" zániku odpovědnosti za přestupek až v březnu 2010 se proto jeví ze strany stěžovatele účelové, když před správním orgánem byl subjektivně názoru zjevně odlišného, zejména když ze spisového materiálu plyne, že dopady § 20 odst. 2 zákona o přestupcích byly stěžovateli předestřeny až odvolacím správním orgánem. Ústavní soud tak neshledal v postupu obou soudů nic, co by bylo možno označit za porušení ústavních kautel spravedlivého procesu a vyžadovalo jeho zásah.

10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.