III. ÚS 2730/09
III.ÚS 2730/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Romanem Šolcem, advokátem AK Saxinger, Chalupsky & Partner v. o. s. se sídlem B. Smetany 2, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2009 č. j. 21 Co 325/2009, 21 Co 326/2009-91, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností ze dne 1. 10. 2009, postoupenou k dalšímu řízení Obvodním soudem pro Prahu 10 a doplněnou ve stanovené lhůtě na základě výzvy k odstranění vad podání dne 17. 12. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2009 č. j. 21 Co 325/2009, 21 Co 326/2009-91.

Podle názoru stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6, resp. článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K porušení výše označených práv došlo údajně tím, že obecné soudy v "rozporu se svými zákonnými povinnostmi nezohlednily a neposoudily veškerá tvrzení stěžovatele, neumožnily mu tak hájit jeho práva", přičemž neprovedly "v potřebném rozsahu jím uvedené důkazní návrhy", jimiž prý hodlal prokázat pravdivost svých tvrzení.

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvedl, že v září 2008 obdržel exekuční příkaz soudního exekutora pověřeného provedením exekuce rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 a usnesení téhož soudu ze dne 30. 10. 2007 č. j. 49 Nc 5089/2007-3 o nařízení exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Městské policie města Rokycany ze dne 7. 2. 2003 č. j. 608459/2003 série AB 2000 č. B 0003691 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 200,- Kč a k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal a dále požádal soud o ustanovení zástupce a o osvobození od soudních poplatků.

II. Z připojeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2009 č. j. 21 Co 325/2009, 21 Co 326/2009-91 se zjišťuje, že v exekučním řízení oprávněného Města Rokycany proti stěžovateli jako povinnému pro pohledávku ve výši 200,- Kč, o odvolání stěžovatele proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 10. 2007 č. j. 49 Nc 5089/2007-3 a ze dne 4. 6. 2009 č. j. 49 Nc 5089/2007-69, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že obě odvoláním napadená usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. a II.), a konstatoval, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 2009 bylo návrhu stěžovatele částečně vyhověno, neboť mu soud přiznal osvobození od soudních poplatků; návrh na ustanovení zástupce však soud zamítl, protože z podání stěžovatele je zřejmé, že k hájení jeho práv mu není třeba ustanovovat zástupce.

K tomuto závěru odvolací soud doplnil, že stěžovatel je schopen hájit svá práva sám; jeho podání mají spíše za cíl oddálit povinnost k zaplacení blokové pokuty, ačkoli o jejím uložení a povinnosti ji zaplatit nepochybně věděl, neboť blok na pokutu za zábor veřejného prostranství sám podepsal.
III. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a na zajištění "účinného právního prostředku nápravy", neboť se domnívá, že se obecné soudy v exekučním řízení důsledně nezabývaly všemi jeho námitkami a neprovedly jím navržené důkazy, jimiž mělo být údajně prokázáno, že stěžovateli bloková pokuta Městskou policií města Rokycany uložena nebyla.

Další námitky stěžovatele se vztahují k zamítnutí jeho návrhu na ustanovení zástupce.

K prvnímu okruhu námitek je třeba uvést, že odvolací soud se relevancí jím uplatněných odvolacích námitek zabýval, a to z pohledu probíhajícího exekučního řízení. Z tohoto důvodu je možné na odůvodnění odvolacího rozhodnutí v této jeho části jako na správné pro stručnost jen odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné k těmto závěrům cokoli dodávat.

Ústavní soud se k realizaci práva jednotlivce na právní pomoc před státními orgány vyslovil v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 665/09, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Pokud nejde o případ, v němž účastník řízení musí být zastoupen advokátem (např. v dovolacím řízení), což však není případ stěžovatele, nýbrž jde o situaci, v níž hodlá realizovat svá procesní práva s odbornou právní pomocí advokáta, sjednává si účastník řízení zpravidla takovou právní pomoc sám. Povinnost poskytnout právní pomoc účastníkovi ze strany státu v konkrétním soudním řízení není založena subjektivními představami žadatele o jeho právu na právní pomoc. Je výsadní věcí státu rozhodnout, za jakých podmínek a jakým způsobem (či v jakém rozsahu) nemajetným žadatelům právní pomoc zabezpečí či nikoli (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 10, str. 409).

V projednávané věci, jak shodně konstatovaly oba obecné soudy, stěžovatel splnil pouze první část předpokladů uvedených v ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, aniž by současně splnil i podmínku druhou, aby ustanovení zástupce účastníka vyžadovala ochrana jeho zájmů.

Provádět výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy přísluší zásadně obecným soudům. Oba obecné soudy výše uvedené ustanovení o. s. ř. interpretovaly a aplikovaly v projednávané věci způsobem, jemuž nelze nic vytknout. Návrh stěžovatele obecné soudy řádně přezkoumaly, projednaly a shodně dospěly k závěru, že jedna z podmínek pro ustanovení zástupce - potřeba ochrany zájmů stěžovatele - splněna není. Důvody, které zejména odvolací soud vedly k potvrzujícímu výroku, jsou dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy v odůvodnění jeho rozhodnutí a není je tedy třeba na tomto místě znovu opakovat.

Ústavní soud proto mohl závěrem konstatovat, že odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) při rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce podle ustanovení § 30 o. s. ř. dostatečně prověřil námitky stěžovatele ve vztahu k skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně a odpovídajícím způsobem ho také vyhodnotil, přičemž přezkoumal i správnost jeho závěru o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že napadeným usnesením odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.