III. ÚS 2729/09
III.ÚS 2729/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou v Olomouci, Dukelská 4, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 4. 2006 č. j. 40 C 215/2005-52, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2007 č. j. 15 Co 15/2007-92 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 7. 2009 č. j. 23 Cdo 3928/2007-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 19. 10. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že prvostupňový soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci (Fondu pojištění vkladů) částku 443 124,90 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Dospěl k závěru, že vztah podléhá režimu obchodního zákoníku, tedy právo na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, a dále že v době výplaty plnění žalobcem z titulu pojištění vkladu stěžovatel nebyl oprávněnou osobou, neboť již nebyl věřitelem z pohledávek vůči bance, když tyto postoupil jinému subjektu (za účelem započtení), a tento dalšímu subjektu, který provedl započtení vůči bance a pohledávky tak zanikly. Stěžovatel podal odvolání, ve kterém namítl, že dle § 581 odst. 2 občanského zákoníku nelze započíst pohledávku z vkladů, pohledávky tedy započtením nezanikly, a proto stěžovatel platně odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky a znovu se stal věřitelem, tedy i osobou oprávněnou k přijetí plnění fondu. Odvolací soud prvostupňový rozsudek potvrdil (změnil jej pouze ohledně úroků, kdy v části uplatňovaný nárok na úroky zamítl), ztotožnil se se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu. Stěžovatel podal dovolání, kde jako zásadní právní otázku žádal vyřešit, zda jeho vztah se žalobcem podléhá režimu občanského nebo obchodního zákoníku, neboť od toho záviselo též posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení; stěžovatel tvrdil, že právo je promlčeno, neboť jde o vztah občanskoprávní. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Ve věci neshledal otázku zásadního právního významu, ohledně režimu vztahu a otázky promlčení odkázal na svá předchozí rozhodnutí a ztotožnil se se závěrem nižších soudů o obchodněprávním charakteru vztahu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil závěr soudů o tom, že jeho vztah se žalobcem je obchodněprávního charakteru, a to v důsledku souvislosti (odvození) s obchodněprávním vztahem mezi stěžovatelem a bankou. Uvedl, že jeho vztah s bankou zanikl postoupením pohledávek a pohledávky poté zanikly započtením. Vztah mezi ním a žalobcem je tedy vztahem novým, nezávislým na původním vztahu stěžovatele s bankou, tedy jde o vztah občanskoprávní a podle toho je třeba posuzovat i promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Dále namítal, že nabyl plnění od žalobce (fondu) v dobré víře (stěžovatel byl několik let v dobré víře, že plnění fondu mu náleží; nebylo jeho povinností zkoumat, zda náhrada, která mu byla přiznána, mu skutečně náleží), navíc žalobce byl liknavý a podal proti němu žalobu až ke konci promlčecí doby, kdy stěžovatel již nemohl uplatnit svá práva vůči subjektům, kterým byly pohledávky postoupeny, neboť tyto zanikly bez právního nástupce. Stěžovatel konstatoval, že žádné finanční prostředky (míněno evidentně od subjektu, kterému stěžovatel pohledávky postoupil) neobdržel. Dle stěžovatele tak bylo zasaženo do pokojného stavu a stěžovateli byla uložena povinnost, ačkoliv tento se již nemůže hojit na osobách, které by mu jinak byly povinné plnit. Dle stěžovatele je posouzení promlčení práva v dané věci sporné a s ohledem na laxnost žalobce (fondu), dobrou víru a dobré mravy by nemělo být rozhodnuto v neprospěch stěžovatele. Povinnost vrátit žalobci plnění/náhradu vystaví stěžovatele existenčním problémům z důvodu věku a nižších výdělkových možností.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho funkcí je ochrana ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k výkladu podústavního práva, když to je v pravomoci obecných soudů a v nejvyšší instanci především nejvyšších soudů, které plní též funkci sjednocovatele judikatury na poli výkladu podústavních právních předpisů. Do činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze výjimečně, zejména pokud právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Uvedenou situaci však Ústavní soud v dané věci neshledal. Věc prošla třemi stupni obecného soudnictví, soudy se dostatečně zabývaly skutkovým stavem (proti jejich skutkovým závěrům ostatně stěžovatel nic nenamítá) a dospěly shodně k právnímu závěru o obchodněprávním charakteru vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem. Jejich závěr o charakteru tohoto vztahu a o tom, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, nelze označit za svévolný nebo rozporný s výkladovými standardy či racionalitou; jiný názor stěžovatele na výklad podústavního práva ještě neznamená, že došlo k zásahu do jeho ústavních práv. Interpretace provedená obecnými soudy nepředstavuje vybočení z ústavních kautel. Odvolací soud se také řádně zabýval stěžovatelovým tvrzením o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek a tedy otázkou postavení stěžovatele jako věřitele (z odvolacího rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývá, že pohledávky byly postoupeny dne 11. 10. 1999, pohledávky zanikly započtením dne 1. 11. 1999, a stěžovatel tvrdil, že platně odstoupil od smlouvy dne 20. 10. 2001). Stěžovatel ostatně proti tomuto právnímu závěru v ústavní stížnosti (ani v předchozím dovolání) již ničeho nenamítá. Ústavní soud musí také konstatovat, že soudy své závěry srozumitelně a přehledně odůvodnily. Skutečnost, že právo je uplatněno ke konci běhu promlčecí lhůty, nemění nic na tom, že právo ještě není promlčeno. Z předložených dvou rozhodnutí ve věci ani z ústavní stížnosti se navíc nepodává, že by stěžovatel námitku dobrých mravů uplatňoval v předchozím řízení a že by se s ní soudy (dle názoru stěžovatele) řádně nevypořádaly. Jde tedy o námitku novou, která není v řízení o ústavní stížnosti přípustná.

Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. . Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.