III. ÚS 2728/13
III.ÚS 2728/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem Advokátní kanceláře Mikš & Suk, se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010 č. j. 13 Co 513/2010-85 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013 č. j. 28 Cdo 1265/2011-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 5. 9. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 8. 2010 č. j. 38 C 19/2010-53 byla stěžovatelce jako žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni Vlastě Šulcové částku 536 860 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které stěžovatelce vzniklo na základě užívání pozemků žalobkyně coby tzv. veřejného prostranství, a dále jím bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 82 625 Kč.

3. Napadeným rozsudkem městský soud k odvolání stěžovatelky výše uvedený rozsudek jako věcně správný podle § 219 občanského soudního řádu (o. s. ř.) potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 58 368 Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že není (ani) podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné, přičemž rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 14 895 Kč ve prospěch žalobkyně.

II. Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka především vyjadřuje nesouhlas s tím, že by žalobkyni vznikl nárok na bezdůvodné obohacení, a poukazuje na to, že předmětné pozemky byly užívány obecně, a nikoliv obcí. S odvoláním se na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (vyhlášen pod č. 211/2005 Sb.) a ze dne 6. 3. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 11/01 (vyhlášen pod č. 144/2002 Sb.) a ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 3608/10 (N 164/62 SbNU 427) vyvozuje, že povinností vlastníka je strpět obecné užívání pozemků, a to - na rozdíl od vyvlastnění či omezení vlastnického práva - zásadně bezplatně (čl. 11 odst. 3 Listiny). Je tomu tak proto, že jednou z podmínek vzniku tzv. obecného užívání je souhlas (věnování) vlastníka či alespoň skutečnost, že věc je obecně užívána odnepaměti, kdy jednou udělené svolení je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a nelze je odvolat. V souzené věci žalobkyně netvrdí, že by ona či její právní předchůdci s obecným užíváním nesouhlasili, naopak ze všech podání plyne, že s ním přinejmenším konkludentně souhlasili a byli s ním srozuměni.

5. Dále stěžovatelka namítá nedostatek své pasivní legitimace, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 2496/11 upozorňuje, že předmětné pozemky leží na území městské části Praha 13, která zajišťuje jejich údržbu, a proto by měla být subjektem pasivně legitimovaným tato městská část.

6. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá maximální výši regulovaného nájemného podle výměru Ministerstva financí č. 01/2008, 01/2009 a 01/2010, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, v případě Nejvyššího soudu zase to, že se jedná o jedinečné okolnosti případu, jež v soudní praxi nečiní žádné výkladové těžkosti. Uvádí, že při stanovení výše regulovaného nájemného podle příslušných výměrů mělo být přihlíženo k tomu, zda se jedná o pozemky nezastavěné či zastavěné, u nezastavěných k intenzitě a způsobu jejich užívání, u zastavěných pak ke druhu staveb na nich stojících a k tomu, zda se jedná o pozemky v centrální části Prahy či na jejím okraji, přičemž poukazuje na rozsudek městského soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 20 Co 10/2012-113, podle kterého maximální výše regulovaného nájemného byla uvažována pro lokality v centrální, nejlukrativnější části Prahy, a ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Co 79/2013-194, podle něhož je třeba při stanovení výše regulovaného nájemného zohlednit, zda a kým, resp. jakým způsobem jsou pozemky užívány. Z toho vyplývá, že některé senáty městského soudu stanovující výši bezdůvodného obohacení v maximální výši, jiné přihlížejí k dalším skutečnostem, takže není pravda, že by tato otázka nečinila výkladové těžkosti. V daném případě pak mělo být přihlédnuto k tomu, že předmětné pozemky jsou nezastavěné, užívané širokou veřejností a nacházejí se v okrajové části Prahy.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Pokud jde o námitku, že žalobkyně je povinna strpět tzv. obecné užívání bezplatně, jde o problematiku již řešenou nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11, ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3735/11 a ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2127/12 i jeho usneseními ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 338/04 a ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 731/10 (dostupnými na adrese http://nalus.usoud.cz), z nichž plyne, proč daná námitka není důvodná, a tak nezbývá než pro stručnost na tato rozhodnutí stěžovatelku odkázat.

10. Stran námitky nedostatku stěžovatelčiny pasivní legitimace v daném soudním sporu, kdy žalovanou stranou měla namísto ní být městská část Praha 13, Ústavní soud připomíná, že shodně stěžovatelka argumentovala již v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 4359/12, tato ústavní stížnost však byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením ze dne 13. 12. 2012 s tím, že nelze obecným soudům vytknout, že by se danou otázkou nezabývaly, resp. že by své závěry řádně nezdůvodnily. Takovéto pochybení přitom nebylo zjištěno ani v nyní souzené věci, přičemž na příslušné soudní závěry lze stěžovatelku zcela odkázat.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konečně namítá i to, že obecné soudy bezdůvodné obohacení stanovily v nesprávné výši, když vycházely z maximální ceny uvedené v příslušných výměrech Ministerstva financí. Danou otázkou se rovněž zabýval Nejvyšší soud a dospěl (v principu) k závěru, že je na uvážení soudů nižších stupňů, jakou výši plnění s ohledem na jedinečné okolnosti případu stanoví, přičemž připustil, že za určitých okolností toto může být nižší, než je tato maximální regulovaná cena, v daném případě však důvody, pro které odvolací soud vycházel právě z maximální výše podle daných výměrů, akceptoval. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na rozdílné posuzování dané otázky ze strany městského soudu a přiložila rozsudek městského soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Co 79/2013-194 a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 11. 2012 č. j. 14 C 74/2009-175. Z nich je však patrno, že v tehdy posuzované věci byly zjištěny specifické důvody, proč bezdůvodné obohacení nelze v maximální regulované výši stanovit. Z toho plyne, že stěžovatelkou předložená rozhodnutí s právními závěry Nejvyššího soudu bezprostředně nekolidují, a jde-li o stanovení konkrétní výše bezdůvodného obohacení (resp. toho, jaká "váha" bude přisouzena té které okolnosti případu) je Ústavní soud názoru, že se nejedná o otázku, kterou by mu náleželo řešit, neboť se nedotýká možné protiústavnosti napadených rozhodnutí, ale (pouze) jejich věcné nesprávnosti. Současně připomíná argumentaci odvolacího soudu o účelovosti dané námitky, jež vychází ze skutečnosti, že stěžovatelka předtím za část pozemků vlastněných žalovanou plnila ve výši stanovené stejným způsobem.

12. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.