III. ÚS 272/10
III.ÚS 272/10 ze dne 4. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. I. P., právně zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem AK se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. ledna 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 1. února 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009, a to ve výroku o nákladech řízení, kterým byl změněn výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. února 2009 č. j. 41 C 16/2008-44 jen tak, že stěžovatelce přiznaná náhrada nákladů řízení před soudem prvého stupně činí 10.591,- Kč, a dále ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jímž bylo stěžovatelce přiznáno právo na náhradu nákladů ve výši 10.591,- Kč.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými výroky rozsudku Městského soudu v Praze došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně článku 11 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 4. února 2008, se žalobci domáhali vydání rozsudku, jímž by byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání id. 1/8 nemovitostí, domu čp. 759 postaveném na pozemku parc. č. 2233, obec Praha, část obce Vinohrady, a pozemku parc. č. 2233, k. ú. Vinohrady, a to každému jednomu z žalobců. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. února 2009 č. j. 41 C 16/2008-44 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2009 č. j. 41 C 16/2008-57 byla žaloba zamítnuta a výrokem pod bodem II. rozsudku byla žalobcům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši 10.951,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 o věci samé potvrzen, ve výroku o nákladech řízení byl k odvolání stěžovatelky změněn jen tak, že tyto činí 10.591,-Kč, jinak byl rovněž potvrzen. Uvedeným rozsudkem byla zároveň uložena žalobcům povinnost nahradit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 10.591,- Kč.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v rámci soudního řízení byla úspěšná, neboť se žalobě ubránila, a proto správně Městský soud v Praze i soud prvního stupně přiznaly stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení. V důsledku nesprávné aplikace právních předpisů, upravujících výši náhrady nákladů řízení, přiznal, resp. potvrdil odvolací soud stěžovatelce nárok na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši, která prý právní úpravě v oblasti způsobu stanovení náhrady nákladů řízení neodpovídá. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní názor odvolacího soudu je zcela v rozporu s právní úpravou výše odměny za právní zastoupení advokátem. Ust. § 7 vyhlášky č. 484/2000 Sb. je totiž možno použít pouze v případech, kdy nelze odměnu za právní zastoupení stanovit dle ust. § 3 až 6 cit. vyhlášky. Jelikož v předmětném případě odměna za právní zastoupení byla bez jakýchkoliv obtíží stanovitelná dle ust. § 3 odst. l cit. vyhlášky, nemůže mít aplikace ust. § 7 cit. vyhlášky místo. Náhrada nákladů řízení v rozsahu stěžovatelčina zastoupení advokátem dle advokátního tarifu za jeden úkon právní služby by tak byla mnohonásobně vyšší než odměna paušální, která byla odvolacím soudem stěžovatelce přiznána, a která je založena na průměru šesti právních úkonů v jednom stupni řízení.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena ústavně zaručená práva.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.