III. ÚS 2708/10
III.ÚS 2708/10 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupeného Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem Martinská 10, 301 35 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 č. j. 35 Tm 4/2007-548 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 1 Tmo 9/2010, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 9. 2010, a po výzvě k odstranění vad podání byla doplněna dne 21. 9. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že byla porušena jeho základní práva uvedená v článku 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, odst. 2 a č1. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž měla být porušena zásada presumpce neviny, garantovaná v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Stěžovatelovy námitky lze v podstatě shrnout do dvou okruhů:

1. První skupina námitek se vztahuje k údajně vadnému hodnocení důkazů, o něž se opírá odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Provedené důkazy, podle názoru stěžovatele, byly nesprávně zhodnoceny, soudy přihlédly toliko k důkazům svědčícím v jeho neprospěch, nikoli však k takovým, které nasvědčovaly jeho nevině. Stěžovatel zejména zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi poškozené Jany (jedná se o pseudonym) a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zpracovaného PhDr. K. M. Poukazuje na rozpory, vyskytující se ve svědeckých výpovědích ohledně doby, kdy se on a poškozená měli zdržovat v bytě, v němž mělo dojít k inkriminovanému skutku. Soudy podle názoru stěžovatele bezdůvodně odmítly provést důkazy, které navrhoval k prokázání své neviny, zejména neprovedly ohledání jeho bytu a nenechaly prověřit pravdivost jeho výpovědi "detektorem lži", jemuž byl ochoten se podrobit. Nepřihlédly také k vyjádření sociální pracovnice Mgr. I. S., že v bytě, kde mělo ke znásilnění dojít, je "těžko představitelné, že by došlo k popisovanému činu bez povšimnutí dalších osob". Tím vším, dle mínění stěžovatele, mělo dojít k porušení spravedlivého procesu a k nedodržení zásady in dubio pro reo.

2. Druhá skupina námitek je zaměřena proti postupu odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu. Odvolací soud poté, co podruhé zrušil zprošťující rozsudek prvoinstančního soudu a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu soudu prvního stupně. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem odvolací soud prvoinstančnímu soud "vnucoval způsob hodnocení důkazů", čímž porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces. Stěžovatel přitom poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06 (judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS), s nímž prý je postup dovolacího soudu v jeho trestní věci v rozporu.

II.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Proti stěžovateli jako mladistvému obviněnému bylo vedeno trestní řízení pro provinění znásilnění podle § 241 odst.1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dnes již zrušeného). Skutek měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obviněný v nočních hodinách přesně nezjištěného dne v srpnu 2006 v Plzni v bytě, v němž bydlel se svou matkou a s dalšími členy rodiny, vykonal za použití násilí soulož s desetiletou J., která byla v bytě na návštěvě. Krajský státní zástupce v Plzni podal na obviněného dne 21. 11. 2007 obžalobu č. j. 1 KZV 24/2007-124.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2008 č. j. 35 Tm 4/2007-248 byl obžalovaný podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, neboť soud měl zato, že nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek spáchal obžalovaný.

Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 1 Tmo 11/2008 tak, že prvoinstanční rozsudek podle § 259 odst. 1 tr. řádu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudek byl zrušen z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávaného rozsudku, a proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud uložil prvoinstančnímu soudu, aby opětovně zhodnotil provedené důkazy tak, jak mu to ukládá ust. § 2 odst. 6 tr. řádu a aby odstranil vady, které mu odvolací soud vytknul.

Po novém projednání věci v novém hlavním líčení rozhodl Krajský soud v Plzni dne 3. 12. 2008 tak, že obžalovaného podle § 226 písm. c) tr. řádu znovu zprostil obžaloby. Krajský soud v odůvodnění druhého zprošťujícího rozsudku uvedl, že "neshledal žádný důvod pro to, aby vedl jakoukoliv polemiku s Vrchním soudem" a že na svých úvahách a závěrech nehodlá nic měnit.

Proti tomuto druhému zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce opět odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 1 Tmo 1/2009 napadený rozsudek podle § 259 odst. 1 tr. řádu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud zároveň podle § 262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Tento příkaz odůvodnil tím, že prvoinstanční soud při opětovném projednání věci se odmítl zabývat důkazy a skutečnostmi, na něž odvolací soud poukazoval.

Poté o věci rozhodoval opět prvoinstanční soud v jiném složení senátu. Rozsudkem Krajského sondu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 č. j. 35 Tm 4/2007-548 byl obžalovaný uznán vinným proviněním znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a bylo mu uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou roků s tím, že se výkon trestního opatření podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl vysloven nad odsouzeným dohled a byl mu uložen zákaz činnosti - řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Souhrnné trestní opatření mu bylo uloženo proto, že v mezidobí se obžalovaný dopustil ještě dalšího provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona a provinění ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 8. 2008 č. j. 27 Tm 31/2008-90.

Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obžalovaný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl v odvolacím řízení usnesením dne 24. června 2010 sp. zn. 1 Tmo 9/2010 tak, že se odvolání zamítá.
IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).

Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr řádu, § 226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.

V trestní věci stěžovatele měla zásadní význam skutečnost, že jediným přímým usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené J. Za této situace Ústavní soud zvažoval, zda nejde o ryzí případ "tvrzení proti tvrzení", kdy z navzájem si odporujících výpovědí vyplývají zcela protikladné skutkové verze, z nichž s ohledem na výše uvedené zásady nelze upřednostnit verzi stěžovateli nepříznivou. Ústavní soud konstatoval, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění o širší kontext nepřímých důkazů a indicií, které dostatečně přesvědčivě potvrzují výpověď poškozené.

Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky proti znaleckému posudku z odvětví psychologie, posuzujícímu věrohodnost svědkyně J. Především je třeba zdůraznit, že v průběhu trestního řízení byly vypracovány dva znalecké posudky, které vyznívají v podstatě shodně, přičemž zejména znalecký posudek PhDr. K. M. je velmi fundovaný a argumentačně velmi přesvědčivý. Stěžovatelovy úvahy o nutnosti velmi pečlivého a kritického hodnocení znaleckých posudků, opírající se o závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06), jsou sice obecně správné, avšak dopadají na důkazně odlišné situace, kdy o správnosti závěrů znalce existují důvodné pochybnosti. V nyní projednávané věci o takovou důkazní situaci nejde - naopak znalecký posudek dr. M. je třeba hodnotit jako velmi kvalitní.

Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci § 2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").

Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy opomenuly provést některé důkazy, které v trestním řízení navrhoval provést (prověření jeho výpovědi tzv. "detektorem lži", přihlédnutí k vyjádření sociální pracovnice Mgr. I. S.), neshledal Ústavní soud jeho výtku důvodnou. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. V projednávané věci soudy tomuto požadavku dostály.

Ústavní soud posoudil rovněž stěžovatelovy námitky proti postupu odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, tj. proti jeho příkazu, aby poté, co podruhé zrušil zprošťující rozsudek prvoinstančního soudu a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu soudu prvního stupně. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem odvolací soud prvoinstančnímu soudu "vnucoval způsob hodnocení důkazů", čímž prý porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces. Ústavní soud tyto výtky nesdílí.

Je třeba přitakat stěžovatelovu názoru, opírajícímu se o předchozí judikaturu Ústavního soudu, že postup podle § 262 tr. řádu by měl být zcela výjimečným institutem a že podmínky jeho použití je nutno vykládat restriktivně. V posuzovaném případě však tato zásada porušena nebyla. V projednávané věci nelze z podrobného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu dovodit, že by tento soud ignoroval zásadu, že nalézací soud je plně oprávněn provádět hodnocení důkazů. Nelze ani dospět k závěru, že se odvolací soud prostřednictvím aplikace ust. § 262 tr. řádu snažil za každou cenu prosadit jiné rozhodnutí soudu prvého stupně. Výtky odvolacího soudu nejsou formulovány v tom smyslu, že by tento soud nalézacímu soudu nařizoval, jak konkrétní důkazy hodnotit. Odvolací soud v zásadě pouze poukazuje na důkazy, které soud prvého stupně opakovaně do své argumentace opomněl zahrnout a s nimiž se nevypořádal, což způsobuje, že rozhodnutí o meritu nemusí být v souladu s principy uvedenými v ust. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (zásada materiální pravdy a volného hodnocení důkazů). Ze strany odvolacího soudu tak primárně jde o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudků soudu prvého stupně (§ 125 odst. 1 tr. řádu), nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů. K takovému postupu je odvolací soud oprávněn.

Závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06, na něž stěžovatel poukazuje, jsou založeny na jiném skutkovém a procesním základu a nelze je mechanicky přenášet na nynější věc.

Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.